Červen 2013

Sweet...and Juliana xxx / New time XXX

10. června 2013 v 23:04 | Amy |  Pouze jedna...
Čtu si.
Zase ty dopisy, co mi včera přinesl. Nechápu ho, ale jedno vím s jistotou....Je úžasný a za druhé, já ho miluju. Klidně bych s to odhláskovala nahlas... Přemýšlím a nakonec to doopravdy udělám. "MI-LU-JU! - MILUJU!" Tak krásně mi to zní. Pohédnu na hodinky. Jo už tu měla dávno být, aby mě opět přemlouvala k tomu, abych s ní šla ven, nebo abych já ji přemlouvala k tomu, ať mi vysvětlí ty zatracený rovnice, který už mi půl roku slibuje. Zastavím se pohledem na rozevené učebnici. "Nééé..." Šeptám bolestně, jakmile uslyším těžké kroky na chodbě. Táta mi jde dát kázání, proč se zase neučím.
Neklepe, jenom hromově vstoupí. "Už zase si čteš?!" Dojde ke mě a nazlobeně sbírá dopisy. "Ne! Tati!" Vyděšeně se je pokouším zísat zpět. Jeden přetrhneme a já si jej ublíženě tisknu k hrudi. Tedy, alespoň jeho polovinu.
"Jiné děti jsou vzdělané, chytré, normální, jenom naše dcera musí věčně číst ty svo je dopisy. A a učení jí nezbýá čas! Dej ho sem!" Hmátne po dopoisu, který tak evně svírám, až je trochu pomuchlaný. "Ne, tati, prosím, já si to vylepším!" Žebrám, když se mu podaří dois mi sebrat. Otec má dopisů plnou náruč. Zlobně se na mě podívá. "Trojky jsme tolerovali, ale čtyřky?! Holčičko, popadáš, takhle se na medicínu nedostaneš!" Sebere dopisy, které uvidí čouhat zpod postele a opět se na mě zlobně podívá. Prstem ukáže na stůl, kde je rozevřená učebnice. Zvedne při tm obočí, jakoby říkal: "Tak bude to?!"
"Jo se se mnou měla učit...Nevím, kde vězí." Odfrkne si a jednou volnou rukou si promne čelo. "Podívej Cassie, nepřejeme si, aby jsi se s takovou holčinou kamarádila. Je pro tebe moc nebezpečná..."
Zírám na něj. "Čím? Že má piercing? - Že chodí na plesy, pro 16-ti leté, zatímco jí je patnáct? Že se ráda baví s klukama? Že je milá? Že se baví s dospělými? Že..."
Vysypala bych řadu dalších argumentů, ale přerušilo mě nadšené poskakování štěrku, který se odrážel od nohou, obutých v červených converskách a s podkolenkami s růžovo-černými proužky. "CAAAAAAASSSSSSSSSIIIIIIEEEEEEEEEE!" Zařvala Jo, jako velká voda a vrhla se ke dveřím domu. Začala horlivě zvonit. Matka se lekla a nejspíš jí šla otevřít, protože jsem zaslechla, jak něco nespokojeně brumlá. Pak jsem slyšela taky jejich hovor. "Brý den, paní, je Cassie doma?" Ani nečeká na odpověď a jako tornádo letí nahoru. Zaklepe a vtrhne do pokoje. Skočí mi okolo krku a nadšeně se směje. Pak si všimne mého táty. "Brý den, pane..." Nedokončí. Táta se na ni zpytavě podívá." Dobrý den, Juliano, omlouvám se, ale Cassie se dnes musí učit." Vrhnu na něj nasupený pohled. Jo se jen usměje. "Proto jsem tady, domluvily jsme se, že se budeme společně učit." Prohlásí, jakoby to opravdu myslela vážně. Otec se na nás jenom pochybovačně zadívá, pokývne hlavou a nakonec odejde, zmaten a očividně nepříliš nadšem, a taky nejspíš brumlá něco, jako: "zatracenýholkypotížistkyseaniučitneumějí..." Vsadila bych se, že to bude mnohem delší, jak slovo nejobhospodářovávatelnějšími. Ale nechám to plavat, protože Jo hned chytá obil a volá svému tátovi, jakože někdo z práce, že si zapoměl klíče na stole. Společně se tomu smějeme a Jo mě vybídne, abych to zkusila u svého táty. Neodolám a nakonec to aplikuji. Jo mi vypráví o svém novém příteli, o ex příteli a kamarádce, se kterou její ex přítel začal chodit, a jak se z ní nakonec vyklubala pořádná mrcha, protože chtěla i Julianina druhého přítele a už ji vůbec nezajímal ten ex. Směju se jejímu spletitému vyprávění, když se mě zeptá na Christiana a vyjeveně přitom koulí velkýma očima. Musím se rozesmát. Hmátnu pod postel a ukazuji jií doisy. Zvlášť ten poslední, který pojednává o tom edávném challengi pro Christiana.
"To vždycky říkáš...New time, lásko-XXX?" Ptá se překvapeně Jo, jakoby mě ani neznala. Zadívám se na ni. "A co říkáš ty? - Vole, změna?" Chvíli se tváří uraženě a překvapeně zároveň, pak jí začnou neovladatelně cukat koutky a začne vydávat dusivé zvuky, pak se předkloní a prská a nakonec to přeci jenom vzdá a rozchechtá se na celé kolo. Nezadržitelně, zdravě a mladě. Směju se s ní, kdž v tom utichneme. Slyšíme kroky. Ozve se letmé zaťukání. Jo bleskurychle vytáhne plně popsaný papír a výrazně do něj ťuká a tváří se, jako mýlius. "Dále" Houknu, už s učebnicí matematiky v ruce. Matka otevře dveře a dívá se na nás obě poněkud nedůvěřivě. "Co to berete, že je to tak vtipné?" Ptá se matka. Podezřívavý tón je velmi, velmi zřetelný. Podívám se na Jo. ona něco určitě vymyyslí.
"Probíráme rovnice, madam. Zrovna jsem Cassie vysvětlovala průpovídku, jak jsem se rovnice učila já. Je to docela jednoduché a dá se to přirovnat k..."
Bylo mi jasné, že Jo už nikdo nezastaví.
"Mami, je to strašně důležité a já na to chci klid!" Psí oči na ni vždycky zabíraly. Mám kliku i teď. Uhne pohledem a opustí pokoj se slovy: "Děvčata, tak se bavte."
Jo okamžitě papír odhodí, jakoby byl jedovatý a ještě si otře ruku. "Huh, bleu" Prohlásí a já se jenom, jako vždycky, zasměju. Matematice unikáme oknem.
Vím, že příjde, al nechávám mu vzkaz na okně. Najde ho Nejdřív stejně půjde pod okno.
I on ví, co na něm bude instrukce, kam jdu a podpis:
NEW TIME, LÁSKO XXX

Romulajda

10. června 2013 v 22:58 | Amy |  Poems...
Žádný ne a obchod nekraď,
raděj do křoví hned běž,
klíčky vod auta tam neztrať,
V autě spi a klidně lež.

Na rádio bacha dávej,
neb ostatní ti záviděj,
z rvačky vycházej jen živej
každý ví, co je mu hej.

Lenošiti na sluníčku,
to je ale pohoda.
Romové maj pohodičku,
není- li to náhoda.

Při náhodě zdřímnou si i
ti největší gauneři,
potichu je okrademe,
dostaneme večeři.

Samozřejmě, jsou i dobří,
málo jich je, méně jen,
že my, bílý si nehlídáme,
jaký zvyky dáme ven.

Krev

10. června 2013 v 22:21 | Amy |  Poems...
Srdce nebuší...
Krev neprotéká do těla.
...Přísahám...
Já zabít jsem ho nechtěla.

Teď leží mrtvý na podlaze.

Srdce mi to rve na kusy,
už nebude mi nikdy blaze
už žádný další pokusy.

O obnovení naší lásky,
lásky, která už vychladla.

O obnovení rudé pásky,
která se v hlubiny propadla.

Ať spínám ruce nad modlitbou,
píšu verše,
když běží čas.

Vím, že není mojí chybou,
když shledáme
v hrobě zas.

Mojí chybou ale není,
však přeji si to zas a zas,
mrtvý nedá políbení
a neuslyšíš nikdy nás.

Srdce nebuší...
Krev neprotéká do těla,
...Přísahám,
že zabít jsem ho neměla.

Povodeň

4. června 2013 v 17:14 | Amy |  Poems...
Omlouvám se za báseň, ale musela jsem napsat, jak to vidím. O tom bych řekla, že je to jenom trochu "levé", ale vyjadřuje to moje pocity;)

Underdeath I. : First breathe

4. června 2013 v 17:01 | Amy |  Underdeath
2056 - Zprávy
Moderátor: "Vítejte u dnešních zpráv! Máme zde naléhavé ohlášení všem občanům. Byl vyhlášen stav nouze, neb byla objevena nová rasa. Ano! Slyšíte dobře! Prosím občany, aby nepanikařili. Ony jsou nyní po celém světě známy, jako Podmrtví. Ženy, ve věku okolo sedmnácti až osmdesáti let, které již zemřely, nebo byly pohřešovány! Celá tato situace je krizová! Žádáme občany, aby nám pomohli při pátrání po těchto ženách. Specifickými znaky je až nezvykle bílá kůže, většinou dlouhé vlasy a nezvykle zbarvené oči, popřípadě jizvy na obličeji! Pokud si ženy zakrývaj tváře, zakažte jim to! ....BRrrrzzzzt......Nedovolnme, aby znečistily náš svě-.....Brzzzzzzt
Neznámý ženský hlas, zcela klidně: Dobrý den, občané. Opět vás chci žádat, stejně jako pan moderátor před chvílí, abyste nepanikařily. Pro většinu veřejnosti nejsme přítěží, ani se nepokoušíme vraždit ve velkém. Tímto hlášením odvolávám stav nouze. Lidstvo, máte čas do dvanátci, pak dojde k POKUSU.......
......Brzzzzzzzt...........
Obraz moderátora s vytřeštěnýma očima, jak hledí do stropu. Oči jsou nehybné a tělo se válí nekolik metrů dál...Ve tváři úděs.
.............Brzzzzzzzzzt!...........
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ano. Takhle to začalo. V roce 2056 jsme poprvé byly odhaleny. Mysleli si o nás, že jsme vražedkyně....Jsme, jako upíři! Sajeme duše, abychom mohli existovat! Co je na tom špatného?...Dobrá, většina toho, co děláme, je špatné. Ale ne zas tak docela... Pomáháme starým odejít, nebo ulehčujeme zranění...Někdy....
Ráda vzpomínám na ty chvíle, kdy jsem ještě byla živá a byla jsem jenom podřadnou a hloupou......Tehdy, když jsem se stala Podmrtvou....
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Rok 1695, Francie
"Nekřičte! Vždyť už to bude...." Naléhala služka na Lianu, která se zoufale snažila jakkoli si zacpat ústa, aby nekřičela. Tělo, oblečené do bílé košilky bylo promoklé potem. Čelo, jindy hezké a rové, bylo nyní staženo vráskami bolesti. "Pošli pro další horké ručníky!" Ozval se velitelský hlas paní Maradi. Porodní báby. Služka přikývla a odběhla pro požadovanou věc, zatímco bylinkářka se posadila vedle rodičky a stírala jí kapesníčkem z čela pot. Liana ji prudce popadla za předloktí, zatínala zuby a popadala dech, až supěla. Maradi se na ní přívětivě dívala a pak začala zpívat. Byla to dlouhá píseň a na jejím konci se ozval dětský pláč. Rodička úlevně vzdychala a plakala radostí a bolestí. Natahovala ruce po dítěti. Malé zelenoočce s krásnými černými vlásky. "Ty má po otci!" Chlubila se okamžitě všem okolo Liana, která se nemohla přestat usmívat. Podívala se na služku, která vedle ní stála, dojata okamžikem. "Kde je ta paní, co mi tu zpívala?" Služka se na ni překvapeně podívala. "Madame, nikdo tu nezpíval. Vy sama jste mě poslala pro ručníky, když jich bylo potřeba..." Liana se jenom usmála a pokývla. Na odpor bya příliš slabá. Shrnula si ramínka košilky a dala dítěti pít.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Rok 1710, Francie
"Mamá! Mamá! Pojďte se podívat, král už jede!" Liana vstala z postele. Připadala si vetchá, jako stařenka, když zvolala na dcerku. "Ne, ma chérie, nechoď mu naproti, ani ho uvítat, stejně nejede k nám." Až do domu byl slyšet povzdech. "Ale mamá! Vždyť jste mi říkala, že si mě vezme a budeme šťastní, jako v pohádce!" Patnáctiletá dcerka začala popotahovat a z hedvábného živůtku vyňala kapesníček, s nímž si horlivě otírala uslzené oči. Liana se vydala ven za dcerkou. "Jak to, že k nám nejede?!" Ptala se dcerka opět dotčeně. *Už by z ní byla dokonalá nevěsta...jenom to věno...* Pomyslela si Liana teskně. "Miláčku, nemůžeš se přeci stát královnou, co by bylo se mnou a s tatínkem? Musíš i vzít někoho šikovného, kdo má u krále dobrou pověst, tam ti bude nejlépe." Usmála se a chtěla dcerku pohladit po hlavě. "Ale já nechci, mamá! Chci, aby si mě vzal král a nikdo jiný! Jenom jeho budu milovat!" Prohlsila s rukou na srdci. Liana se až ulekla dceřině horlivosti. "Luciano, král není hodný člověk. Věř mi." Řekla dcerce a chtěla ji odvést do domu. Za nimi se ozval dusot kopyt. Obě se vyděšeně ohlédly. Z koně seskočil pružný mladík a zářivě se na obě usmál. "Jsem posel od Jeho Veličenstva, mám Vám předat oznámení o Jeho příjezdu, mademoiselle." Elegantním krokem přikročil k Lucianě a políbil její bělostnou ručku. Dívka zrudla až ke kořínkům a usmála se. "Mladý pane Francoisi, jak je to dlouho, co jsme byli poctěni Vaší přítomností? Jak se má Vaše snoubenka?" Nenechala se Liana vyvést z rovnováhy. "Má se dobře, tedy doufám, Bůh jí žehnej na nebesích." Odpověděl posmutněle, ale v jeho očích nebyl ani náznak smutu. Došel k přepychovému bělouši a opět se vyšvihl do sedla. "Kdy máme návštěvu Jeho Veličenstva očekávat?" Zeptala se skoro zlobě Liana. "Jeho Veličenstvo se rozhodlo Vás navštívit již zítra." Opět se usmál Francois. "Tak tedy Au revoir, mé dámy!" Prohlásil svůdně, pobodl bělouše a vyrazil, až se za ním zaprášilo...
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Rok 2056, po odvysílání zpráv
Zvedla jsem se a šla jsem se podívat na Bertille. Jenom seděla na své pohovce a zírala na zeď. Vše tedy probíhalo dobře. Moje učednice naštěstí fungovala. "Bertille, drahoušku, jak se máš?" Zaskřehotala jsem. Odlepila oči od stěny. "Je mi zima...Nemůžeme zatopit?" Zeptala se s nadějí. "To je v pořádku, má ti být zima. Umíráš, zlatíčko, ale neboj se, budu tu s tebou, ano?" Přikývla a opět se zahleděla do zdi. Věděla, co mě to stálo úsilí do ní narvat všechno, co bylo potřeba, aby se mohla stát právoplatnou Čtečkou. Jediné, co pro to musela udělat ona, bylo umřít. A to se jí zatím dařilo. "Luciano..." Ozvala se ještě, zmámená spánkem, ze kterého se probudí, již, jako plnohodnotná Podmrtvá. "Ano?" Zvedla jsem k ní oči, zatímco jsem přez ni přetahovala deku. "Já...já nechci umřít." Vydralo se z ní. Zadívala jsem se na ní. Paže už měla zmodralé, nohy taky, ty už byly skoro do černa. Jenom kůže na obličeji, hrudníku a krku byla ještě bílá a trochu růžová. "Bertille...Ty neumíráš, ty se znovu narodíš." "Myslíš?" Zeptala se. Už jenom šeptala. hruď jí také modrala. Zakašlala. "Já...se nemůžu hýbat...je tu strašná zima..." Vzdychla jsem. "Neboj se zlatíčko poddej se tomu a spi. Ráno je moudřejší večera. Zazpívám ti, chceš?" Přikývla. Obličej modral. Začala jsem zpívat starou píseň...Velmi starou. Ani jsem si nepamatovala, kdo mi ji zpíval, nebo od koho ji znám. Na jejím konci se měl ozvat křik dítěte. Já ho neslyšela. slyšela jsem jen, jak se má malá žákyně, Nová Podmrtvá poprvé nadechla.

Underdeath - prologue

4. června 2013 v 14:06 | Amy
Víte...Všeobecně se věří, že když někdo umí číst ve tvářích, čte tak ve vašich duších...Jenomže stejní lidé tvrdí, že zrzky jsou zlodějky duší, nebo že havraní vlasy nosí smůlu...Přesto málokdo z těch lidí má pravdu. Protože existuje jenom málo Čteček, jak tomu říkám já. A čirou níhodou jsem jedna z nich. Protože Čtečky vždycky nebyly nějak zvlášť známé, nebo nikdy nijak k ničemu nepřispěly, začínalo se o nás v polovině 17. století šíit, že jsme čarodějnice...Nebyla to zas tak úplně lež, ale ani tak to nebyla tak úplně pravda. Čtečky se vyskytují různě na světě. A taky na různých místech umírá různý počet lidí... všechno je to různé, jenomže počet Čteček musí být stálý. Když nás odhalí a zabijí, musíme pijmout novicku, učednici, novou z řad NA-daných, abychom dopnily své řady. Každá čtečka má moc...Moc silnější vždy jen nad jedinou čtečku, která je horší a tak vznikají podřády u nás, Čteček.
Jenomže...Kdo jsme? Proč exitujeme? To nevíme ani my samy. Jediné ale moc dobře víme...Možná až příliš dobře. Vždycky se jedna z Čteček stane vyvolenou a dostane šanci znovu spatřit svět, jako živá bytost.
Ano...to jsem opoměla...Všechny jsme už prakticky mrtvé....