Underdeath I. : First breathe

4. června 2013 v 17:01 | Amy |  Underdeath
2056 - Zprávy
Moderátor: "Vítejte u dnešních zpráv! Máme zde naléhavé ohlášení všem občanům. Byl vyhlášen stav nouze, neb byla objevena nová rasa. Ano! Slyšíte dobře! Prosím občany, aby nepanikařili. Ony jsou nyní po celém světě známy, jako Podmrtví. Ženy, ve věku okolo sedmnácti až osmdesáti let, které již zemřely, nebo byly pohřešovány! Celá tato situace je krizová! Žádáme občany, aby nám pomohli při pátrání po těchto ženách. Specifickými znaky je až nezvykle bílá kůže, většinou dlouhé vlasy a nezvykle zbarvené oči, popřípadě jizvy na obličeji! Pokud si ženy zakrývaj tváře, zakažte jim to! ....BRrrrzzzzt......Nedovolnme, aby znečistily náš svě-.....Brzzzzzzt
Neznámý ženský hlas, zcela klidně: Dobrý den, občané. Opět vás chci žádat, stejně jako pan moderátor před chvílí, abyste nepanikařily. Pro většinu veřejnosti nejsme přítěží, ani se nepokoušíme vraždit ve velkém. Tímto hlášením odvolávám stav nouze. Lidstvo, máte čas do dvanátci, pak dojde k POKUSU.......
......Brzzzzzzzt...........
Obraz moderátora s vytřeštěnýma očima, jak hledí do stropu. Oči jsou nehybné a tělo se válí nekolik metrů dál...Ve tváři úděs.
.............Brzzzzzzzzzt!...........
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ano. Takhle to začalo. V roce 2056 jsme poprvé byly odhaleny. Mysleli si o nás, že jsme vražedkyně....Jsme, jako upíři! Sajeme duše, abychom mohli existovat! Co je na tom špatného?...Dobrá, většina toho, co děláme, je špatné. Ale ne zas tak docela... Pomáháme starým odejít, nebo ulehčujeme zranění...Někdy....
Ráda vzpomínám na ty chvíle, kdy jsem ještě byla živá a byla jsem jenom podřadnou a hloupou......Tehdy, když jsem se stala Podmrtvou....
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Rok 1695, Francie
"Nekřičte! Vždyť už to bude...." Naléhala služka na Lianu, která se zoufale snažila jakkoli si zacpat ústa, aby nekřičela. Tělo, oblečené do bílé košilky bylo promoklé potem. Čelo, jindy hezké a rové, bylo nyní staženo vráskami bolesti. "Pošli pro další horké ručníky!" Ozval se velitelský hlas paní Maradi. Porodní báby. Služka přikývla a odběhla pro požadovanou věc, zatímco bylinkářka se posadila vedle rodičky a stírala jí kapesníčkem z čela pot. Liana ji prudce popadla za předloktí, zatínala zuby a popadala dech, až supěla. Maradi se na ní přívětivě dívala a pak začala zpívat. Byla to dlouhá píseň a na jejím konci se ozval dětský pláč. Rodička úlevně vzdychala a plakala radostí a bolestí. Natahovala ruce po dítěti. Malé zelenoočce s krásnými černými vlásky. "Ty má po otci!" Chlubila se okamžitě všem okolo Liana, která se nemohla přestat usmívat. Podívala se na služku, která vedle ní stála, dojata okamžikem. "Kde je ta paní, co mi tu zpívala?" Služka se na ni překvapeně podívala. "Madame, nikdo tu nezpíval. Vy sama jste mě poslala pro ručníky, když jich bylo potřeba..." Liana se jenom usmála a pokývla. Na odpor bya příliš slabá. Shrnula si ramínka košilky a dala dítěti pít.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Rok 1710, Francie
"Mamá! Mamá! Pojďte se podívat, král už jede!" Liana vstala z postele. Připadala si vetchá, jako stařenka, když zvolala na dcerku. "Ne, ma chérie, nechoď mu naproti, ani ho uvítat, stejně nejede k nám." Až do domu byl slyšet povzdech. "Ale mamá! Vždyť jste mi říkala, že si mě vezme a budeme šťastní, jako v pohádce!" Patnáctiletá dcerka začala popotahovat a z hedvábného živůtku vyňala kapesníček, s nímž si horlivě otírala uslzené oči. Liana se vydala ven za dcerkou. "Jak to, že k nám nejede?!" Ptala se dcerka opět dotčeně. *Už by z ní byla dokonalá nevěsta...jenom to věno...* Pomyslela si Liana teskně. "Miláčku, nemůžeš se přeci stát královnou, co by bylo se mnou a s tatínkem? Musíš i vzít někoho šikovného, kdo má u krále dobrou pověst, tam ti bude nejlépe." Usmála se a chtěla dcerku pohladit po hlavě. "Ale já nechci, mamá! Chci, aby si mě vzal král a nikdo jiný! Jenom jeho budu milovat!" Prohlsila s rukou na srdci. Liana se až ulekla dceřině horlivosti. "Luciano, král není hodný člověk. Věř mi." Řekla dcerce a chtěla ji odvést do domu. Za nimi se ozval dusot kopyt. Obě se vyděšeně ohlédly. Z koně seskočil pružný mladík a zářivě se na obě usmál. "Jsem posel od Jeho Veličenstva, mám Vám předat oznámení o Jeho příjezdu, mademoiselle." Elegantním krokem přikročil k Lucianě a políbil její bělostnou ručku. Dívka zrudla až ke kořínkům a usmála se. "Mladý pane Francoisi, jak je to dlouho, co jsme byli poctěni Vaší přítomností? Jak se má Vaše snoubenka?" Nenechala se Liana vyvést z rovnováhy. "Má se dobře, tedy doufám, Bůh jí žehnej na nebesích." Odpověděl posmutněle, ale v jeho očích nebyl ani náznak smutu. Došel k přepychovému bělouši a opět se vyšvihl do sedla. "Kdy máme návštěvu Jeho Veličenstva očekávat?" Zeptala se skoro zlobě Liana. "Jeho Veličenstvo se rozhodlo Vás navštívit již zítra." Opět se usmál Francois. "Tak tedy Au revoir, mé dámy!" Prohlásil svůdně, pobodl bělouše a vyrazil, až se za ním zaprášilo...
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Rok 2056, po odvysílání zpráv
Zvedla jsem se a šla jsem se podívat na Bertille. Jenom seděla na své pohovce a zírala na zeď. Vše tedy probíhalo dobře. Moje učednice naštěstí fungovala. "Bertille, drahoušku, jak se máš?" Zaskřehotala jsem. Odlepila oči od stěny. "Je mi zima...Nemůžeme zatopit?" Zeptala se s nadějí. "To je v pořádku, má ti být zima. Umíráš, zlatíčko, ale neboj se, budu tu s tebou, ano?" Přikývla a opět se zahleděla do zdi. Věděla, co mě to stálo úsilí do ní narvat všechno, co bylo potřeba, aby se mohla stát právoplatnou Čtečkou. Jediné, co pro to musela udělat ona, bylo umřít. A to se jí zatím dařilo. "Luciano..." Ozvala se ještě, zmámená spánkem, ze kterého se probudí, již, jako plnohodnotná Podmrtvá. "Ano?" Zvedla jsem k ní oči, zatímco jsem přez ni přetahovala deku. "Já...já nechci umřít." Vydralo se z ní. Zadívala jsem se na ní. Paže už měla zmodralé, nohy taky, ty už byly skoro do černa. Jenom kůže na obličeji, hrudníku a krku byla ještě bílá a trochu růžová. "Bertille...Ty neumíráš, ty se znovu narodíš." "Myslíš?" Zeptala se. Už jenom šeptala. hruď jí také modrala. Zakašlala. "Já...se nemůžu hýbat...je tu strašná zima..." Vzdychla jsem. "Neboj se zlatíčko poddej se tomu a spi. Ráno je moudřejší večera. Zazpívám ti, chceš?" Přikývla. Obličej modral. Začala jsem zpívat starou píseň...Velmi starou. Ani jsem si nepamatovala, kdo mi ji zpíval, nebo od koho ji znám. Na jejím konci se měl ozvat křik dítěte. Já ho neslyšela. slyšela jsem jen, jak se má malá žákyně, Nová Podmrtvá poprvé nadechla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama