Únor 2014

Ledový princ

25. února 2014 v 23:29 | Amy |  Poems...

S pocitem něžnosti,

obouvám střevíce.

Lednové slavnosti,

sníh padá na líce.



Oděni do vloček,

tančíme ve spěchu,

půlnoc ta samotná

nedá nám útěchu.



Slz malý potůček,

zamrzl na líci.

Tančíme bez vloček,

zpívají slavíci.



To první svítání,

překvapí na chvíli,

všichni mí dvořané,

do snů se uchýlí.



S pocitem něžnosti,

obouvám střevíce,

Lednové slavnosti,

opouštíš, tajíce.

Liščí drápy IV.

23. února 2014 v 23:36 | Amy |  Temní...jako noc
Třetí přecházel po sestřině komnatě. Očekával její návrat. Hodlal si s ní o jisté věc promluvit. Ačkoliv ji nenáviděl a nejradši by ji umlčel pro vždy, nyní potřeboval spojenectví. Nakonec se usadil do křesla, pošitého rudým sametem a vyčkával. Věděl, že bez sestry ztratí svůj vliv a mohl by být posunut dokonce ještě níž. Sestra ho nemá ráda, ochotně si s ním vymění jeho post Třetího, tvrdě vydřený lží, podovody a všeljakými dalšími úspěchy.
Po chvíli do dveří vrazila Ibrias. Její naštvaný pohled byl vidět už ode dveří. Byla z něčeho zklamaná. Na plynulé chůzi si už ve svých komnatách nedala záležet. Šla trhaně, trochu přihrbeně a rudé vlasy jí padaly do očí. Zprvu si bratra, usazeného v kesle ani nevšimla. Prošla kolem křesla k oknu a zatnula do okna nehty.
Usmál se. Dobrá možnost, jak ji překvapit. Na stolku byl nalitý pohár rudé tekutiny, jako vždy...Natáhl se pro něj.
"Pusť, co ti nepatří!"
Zavrčela Arcidémonka od okna, aniž se na bratra otočila.
"Liško..."
Pronesl napůl překvapeně, napůl uznale, ale pohár donesl až ke svým ústům a napil se. Olízl si rty a vstal.
"Měla jsi snad těžký den?"
Vyšel směrem k ní. Překvapila ji jeho starostlivost, ale vždy k němu byla nedůvěřivá, to musel vědět.
"Neříkej mi tak, je to už dávno."
Sykla popuzeně a otočila se k němu čelem. Paví šaty, jakoby tak nějak zešedly a na démonce bylo na chvilku vidět, že její věk už se dávno nepohybuje okolo jedné stovky.
"Ale, ale...sestřičko."
Usmál se úlisně a chtěl jí položit ruku na rameno, ale vysloužil si jen plesknutí přez prsty. Stáhl ruku zpět.
"Přišel jsem si pohovořit, ne se hádat..."
Zvedla k němu pohled temně hnědých očí.
"Ty vždycky jednáš a poté se ptáš, drahý bratře."
Pronesla chladně a pokývla hlavou, že může pokračovat, jakoby potřeboval její svolení.
"Chci ti nabídnout dohodu."
"Vždycky začínáš u podstatnějšího a kudrlinky až nakonec. Nejdřív řekneš, že mě snad chceš zabít a potom dodáš, jak že mi to dnes sluší..."
Zasmála se nevěřícně. Nebyl to hezký smích. Třetího z toho smíchu až zamrazilo v zádech. Začala být až příliš nebezpečná pro jeho postavení...A byla si své výhody vědoma.
"Nuže, dobrá. Včera, jak jistě víš, byla Debata Tří."
Nadhodil a ona jen přikývla. Stále na ní bylo vidět, že se jí ani trochu nelíbilo, že jednali za jejími zády. Přesto se její rty, natřené rudou rtěnkou pootevřely v pousmání, které odhalilo řady bílých jehličkovitých zubů.
"První ti už jistě sdělil, o co v Debatě šlo...Rád bych ti pomohl ohledně mladého Arnalla."
Upřímě se rozesmála. Dlouho.
"Odpusť, drahý bratříčku, že tě přerušuji, ale opravdu to myslíš vážně?! Chceš mi pomáhat ve svodech toho mladíčka?!"
"Chci ti nabídnout spojenectví. Víš, že jsem zkušenější, než mladý Arnall. On je slepice, zatímco já už jsem jestřáb, sestřičko. Až přijde čas, bude jej třeba odstranit, abys dosáhla sama svého trůnu."
Zpozorněla a úsměv jí na několk vteřin zhasl na rtech.
"To mi chceš nabídnout vraždu na obědnávku? Je to syn Prvního!"
Zavrčela, ale už si sama sebou nebyla tak jistá. Kousla se do rtu a začala přecházet po pokoji. Třetí se musel jenom usmát. Měl ji v hrsti.
Zakašlal. Překvapeně. Démoni netrpí nemocemi. Podíval se zmateně na svůj pohár s tekutinou, který stále ještě držel v ruce.
"Ty-!"
Zavrčel, když mu to konečně došlo. Jeho sestra stála u okna a široce se usmívala. Znovu začal kašlat a postupně vykašlával i černou démonskou krev. Upustil pohár a ten se rozstříštil na zemi. Bylo vidět ještě drobné bělostné vločky mezi rudou tekutinou.
Klesl na koleno, přemožen náporem kašle.
"Pořád tak připraven na vraždu, bratříčku? To tě nenapadlo, že jsem schopná tě tak rychle odstranit, že?"
Ladným krokem k němu došla a pozvedla jeho bradu tak, aby mu viděla do očí, zatímco on zápolil s kašlem a pokoušel se popadnout dech.
"Jenže ani tvá regenerace nestačí na cíleně vymyšlený jed..."
Její bratr se pokusil promluvit, ale zahltil jej znovu kašel, plný krve.
"Ach, asi tě zajímá, jak vysvětlím tvou smrt...neměj obavy. Zešílel jsi, protože jsi se domníval, že tě chci sesadit z tvého postu přeběhl jsi ke mně a ohrožoval jsi mě nožem, jenomže jsi uklouzl na rozlitém víně...sám sebe jsi zahubil. Dvě bodné rány do plic..."
Přikročila k bratrovi a v ruce se jí zaleskla dýka, jež mu vrazila do hrudi. Zachraptěl a hodil sebou. Upadl na břicho, ale stále se pokoušel vstát.
"Jenže ani to ti nepomohlo...nakonec jsi bez pomoci vykrvácel..."
Klesla k němu na kolenou a smočila si šaty v jeho krvi. Pokoušel se dýchat, ale neměl šanci.
Jeho sestra zvedla hlavu vysoko a křičela. Dlouho. Poté se ještě jednou zrochnila v jeho krvi. Nadzvedla jeho tělo a dýku opět vrazila do původní rány. Obemkl dýku rukou, jakoby ji chtěl vyndat..Poslední, co slyšel byl její další křik.
"Můj bratr je mrtvý!!!"

Vymítač III.

23. února 2014 v 14:54 | Amy |  Temní...jako noc
Dívčina tvář se leskla potem. Oči měla vyvalené, tělo rozbolavělé a jakoby v ohni. Chvíli se domnívala, že se jí hlava rozskočí bolestí. Pozvedla paže a zaryla si nehty do vlasů. Křičela, ale přez roubík ji nebylo slyšet.
Crane opatrně chytl dívčiny paže a přitlačil je zpět k posteli. Nepřestával však dívku probodávat pohledem velkých, temných očí. Vévoda z Reinarllu to vše pozoroval mlčky, ale nervozita na něm i tak byla znát.
"Crane..."
Začal vévoda, ale opět ztichl, když se dívka začala na lůžku znovu svíjet. Elf se jenom otočil po vévodovi, který nervózně přešlapoval za čárou ochranného kruhu okolo postele. Dívčin křik začal být slyšitelný i přez roubík. Vévoda tyhle očistné rituály neměl rád. Především proto, že jej musel podstoupit každý, včetně jeho vlastní dcery. Rituály byli bolestivé...to věděl. Zvlášť, když jste jej podstupovali poprvé, ve věku sedmnácti let. Sevřel si zápěstí, kde on sám měl vyžehnutou značku, kterou na jeho těle zanechalo Craneovo kouzlo. Ačkoliv teď byl nervózní, Craneovi v jeho práci věřil, ačkoliv byl vlastně Crane na jeho lenním sídle vězněn.
Vévoda si až moc dobře pamatoval dobu, dky Cranea dovlekli na jeho sídlo. Tehdy to bylo ještě sídlo jeho otce...Vévoda Xander si pamatoval, jak ve čtyřech letech vykukoval na onoho vysokého bledého elfa, s dlouhými plavými vlasy po pás, který na svět hleděl chladnýma, černýma očima. Zdál se povznesený nad to všechno...Vymítač. Chladný stroj.
I když dnes Cranea znal již mnoho let a věřil mu, nikdy od něj neslyšel jediného slova ve svém jazyce. Vždy slýchal jen chladnou elfštinu, které stejně nikdy moc neporozuměl, ale kdykoliv na Cranea promluvil, věděl, že elf zná a rozumí každému jeho slovu.
Elf začal cosi odříkávat ve ssvé mateřštině a pohled tmavých očí opět upřel na dívku, svíjející se na posteli. Křičela a házela sebou, jako by byla posedlá...Craneovy ruce ji přitlačily k posteli a znemožnily jí pohyb. Křik zesílil.
"Crane! Co se děje?!"
Znervózněl vévoda a pokoušel se nahnou přez čáru kruhu, jakoby tak mohl být své dceři blíž. Dívka vytřeštila oči a její hruď se prudce zvedla. Od zápěstí, které Crane svíral, se jí začalo kouřit a bylo cítit spálené maso. Crane odříkával tiše slova v mateřštině. Dívčiny vyvalené oči se zabarvily do černa.
"Crane!!!"
Křikl vévoda. Tohle se nikdy při vymítání nedělo..nemělo to trvat tak dlouho. Mělo to být rychlé...Dívce vyšlo z hrdla skoro zvířecí zařvání. Vévoda ztuhl a pozoroval Cranea, který se za odříkávání jakési básně v elfském jazyce pohupoval ze strany na stranu.Začínal o Craneovi pochybovat, i když si to zapíral. Crane by dívce neublížil...
"Isgrillir, argum, trealiss.."
Odříkával elf chladným hlasem, jakoby o vévodově přítomnosti nevěděl.
Náhle se na dívčině hrudi zvedl plamen a vyšlehl vysoko nad dívku v jakémsi ohnivém víru. Vévoda sáhl po meči, ale než stačil tasit, elfova slova utichla. Oheň zmizel a dívčino tělo se bezvládně sneslo na postel. Zápěstí, které Crane pustil bylo zarudlé, ale byla na něm viditelná vypálená nová značka. Crane zkontroloval dívčiny životní funkce a konečně se otočil k vévodovi. Jeho tvář nevypovídala naprosto o ničem. Jen v černých očích se zračil chlad. Došel k okraji kruhu a vzduch nad kruhen proťal napnutou paží. Zlatavý kruh začal pomalu mizet, až se ztratil úplně. Jakmile kruh zmizel, vévoda se okamžitě vrhl ke své dceři, aby se ujistil, že jí nic není. Až poté se hněvivě otočil na elfa, který mlčky čekal.
"Crane! Co to mělo být?!"
Skoro na elfa zařval, ale Crane se ani o píď nehnul. Dokonce ani jeho chladný výraz nepookřál, i kkdyž se mu na čele leskly dvě kapky potu. Setřel si je a věnoval vévodovi jakýsi překvapený pohled.
"Rauco ara."
Byla jednoduchá odpověď. Elf poté jednou rukou poukázal k dívce. Vévoda zmateně zamžikal a přejel očima od elfa zpět ke své dceři a k jejímu zápěstí. Tomuhle vévoda příliš nerozuměl.
"Cože?"
Elfovo tajnůstkářské chování jej vždycky znervózňovalo, ale nyní byl ještě napjatější, než jindy.
"Démon odešel."
Pronesl chladně elf, poprvé v lidském jazyce a nechal vévodovu dceru v rukou jejího zmateného otce. Když démon navštívil vévodovu dceru, měl by být připravený. Ne každý démon opustí lidský svět po prvním neúspěchu...

Jednou miluju, ve dvou nenávidím.

23. února 2014 v 11:13 | Amy |  Pouze jedna...
Sednu si na postel a zadívám se na tebe s takovou porcí pesimismu, že by se z toho každej jinej složil. Říkám si ne, že dneska nepodlehnu tý tvý zatracený touze, že nebudu udržovat tvůj chtíč tak cíleně mířenej na mě, jako bych byla flákota masa p řed obří tygří slují a ty jen čekal, až ti maso samo dojde na talíř. Znáš mě moc dobře, víš, že nejdřív v hlavě filozofuju, pak se na tebe zadívám a všechna moje předchozí filozofování jdou do háje stejně, jako moje příčetnost a soustředění. Měla bych ti to vyčítat. Vsaď se, že bych měla. Jenže já nejsem k tak odporný a odporně krásný bytosti, jako jseš ty chovat jinej cit, než prachsprostej, hlubokej a obyčejnej. Vzdychnu. Tvůj výraz je až příliš čitelnej a zároveň tak vzdálenej, jako jsou pro Číňany ty jejich rozsypaný čaje. Sice vím, na co myslíš, vím, co cheš, ale ten tvůj xicht mě pořád přesvědčuje o tom, že já jsem tady ta špatná, jakobych ti nerozuměla, jakobych tě doopravdy ani neznala. Cccc...Víš, jak je to dlouho? Víš? To se ještě divim, že si to můžeš pamatovat. Vždyť jsi se tenkrát tak ožral, že jsi o sobě ani o mě nevěděl. Byli jsme děti. Byli jsme mladý, šťastný a blbý. Jeden v druhým jsme hledali to, čemu dospěláci říkali romance. Nebo hůř láska. Chození za ručičky to pro nás tenkrát bylo. Dvě, roztomilý, ubohý děti, co si myslí, že dokážou milovat. Že umějí existovat jako jeden, jako jeden skákat přez problémy a nehledět při tom na to, že já už předtím zapoměla, co je to mít rád a tys vlastně jenom hledal náhradu za to první zlomený srdce. Přesto ti ale nedokážu vyčítat, že jsme se potkali a že jsme byli spolu. Byli jsme bezstarostný a ty pocity z minula se daly nazývat štěstím. Byla to tehdy i blaženost? Blaženost je štěstí a štěstí rovná se blaženost, tak jsem si to tehdy myslela. Teprve teď mi dochází, že k blaženosti člověk potřebuje víc, než jenom štěstí. Co povídat, k blaženosti člověk potřebuje rozum...Rozum, aby ho dostal ke štěstí. Štěstí většinou vede ke spokojenosti. A spokojenost je jako menší blaženost. Míň poblázněná a dá se víc vnímat střízlivýma očima realisty, jako jsem já. Tehdy...Jó tehdy..., to jsem nebyla zahořklá jak ten nejvysušenější pelyněk, měla jsem ještě chuť mmilovat, i když jsem byla zavřená všem okolo. Chtěla jsem se schoulit do klubíčka a ignorovat tvoje pokusy se robourat skrz moji ulitu. Jenomže ty jsi mě nedobýval zvenčí, nebušil jsi na moji ulitu. Rozkládal jsi mě po kouscích zevnitř, jako bys rozkládal novou stavebnici. A přesto jsem ty časy zbožňovala. Zbožňovala jsem, když jsi si se mnou tehdy povídal. I když jsme byli namol...pamatuju si to. Ne tím způsobem, jakoby to bylo včera, jak většina holek říká. To jsou hezký vzpomínky, co se maj vidět "jako včera". Moje nejsou tak úplně hezký. Vidím je přez bílej závoj uplynulých roků. Navršily se na nich nové vzpomínky, jako když si dokupujete pořád nové desky a vršíte je na jednu hromadu, ale když chcete tu zespod, nemůžete...Ostatní jsou příliš těžké a proto musíte posouvat jednu po druhé, abyste se dostali k těm vespod.
Začít bych asi měla tím, jak to skončilo. I když...skončilo to vůbec nějak? Nejspíš ne. Příběh bez konce. Pořád totiž ještě běží a nezastaví se, dokud nás nehodí pod zem ve starých bednách, nebo ještě líp nás rozprášej do řeky, v lese, nebo prostě kam budou chtít. Zapomene se na nás. Nikdo nebude vědět, že jsme my dva vůbec existovali. A proč by taky měl? Dva milenci, pro lidstvo postradatelní, bezvýznamní dva lidičkové, co jen tak žili a pak najendou nežili. Doba, co jsme žili je pro svět až příliš postradatelná.
Nedokážu se soustředit, už zase. Jako by jsi mipokaždé záhadn ěvlezl di hlavy a pokoušel se tam andělat ještě větší nepořádek. Zatím ale jenom klidně sedíš v křesle naproti mně. Hrudník se ti pravidelně zvedá a já zkoumám temnotu tvejch očí.
Ty oči mě neuchvacovaly vždycky. Jenom, když mi tě ostatní holky záviděly. To jsem byla jedna radost, že jsem si tě mohla po celý škole provádět, jako na exhibici, zářivě se usmívat a dělat, jak že to jsem s tebou šťastná. Omrzelo tě to docel abrzo, zvlášť, když jsi zjistil, co ostatní holyk jsou schopný dát, aby byly s tebou. Aby mohly slyšet tvůj hlubokej hlas a dívat se do dvou černých ledových studní. Vždycky jsi se vracel pozdě. V osm hodin jsi přicházel pravidelně, jenomže už jsem nad tebou v sedm lámala hůl. Tehdy jsem ti odpouštěla. Vlastně i předtím sjem ti všechno odpouštěla. A teď...
Sedáš si na parapet u okna. Pozoruju tě, jako vždycky úplně ztracená v myšlenkách, které za pár minut hodláš probořit. Jako antarktickej led, kterej svým ledoborcem bouráš a on pod tebou taje a taje. Zatracená láska. Zatraceý něžnosti a zatracenej bar, kam jsi mě onehdy vzal. Byl to ten, kde jsme se potkali, myslím. Nebo to taky dost dobře mohl bejt každej jinej pražskej bar. Stejně tak, jako sis mohl vybrat každou jinou holku, co v tom baru čekala na svý princátko na bílim chevrolettu a v krásný, džínový zbroji.
Ach! Jak se mi stýská po těch časech naivity. Sice jsem nebyla už úplně nevinná, druhá, nebo třetí schůzka, myslela jsem si, jenom, abych nemusela vyprávět kamarádkám, že už jsme spolu čtyři měsíce.
Čtyři. Nenávidim to čílo. Je moc vysoký, aby si vaše známý myslely, že to je jenom nějaká lehká známost a moc nízký na to, aby se dalo považovat za zamilovanost až po uši. Ten pocit...stud? Styděla jsem se za tebe, běhen těch čtyř měsíců. Pokaždý, když sjem na ulici viděla nějakou známou, přitáhla jsem si tě k sobě a líbala tě, jenom aby nebylo vidět ten můj stud. Nebylo to předvádění, jak sis vždycky myslel. "Elish, ty mě chceš sežrat." Říkal jsi, když jsem tě konečně pustila. Když jsme pak rovnou narazili na známou, dělala jsem, že ji nevidím. A když si ona všimla? Tak spěchám. Ty jsi se na mě potom díval tak vyčítavě. Myslel sis, že se boojím, aby ostatní holky nežírlily...nebo že jsem já žárlivá. A nechápal jsi proč. Ale ty chvíle, kdy jsme byli sami jsem měla ráda. Stýská se i po nich, především, že byly jediný, kdy jsem nechala hlavu uvolněnou, nemusela jsem myslet. Byli jsme jako dva idioti vedle sebe, když jsme se bavili o pitomostech. Dva idioti, co si hrajou na lásku.
Vlastně už od začátku bylo předurčený, že ty naše pocity nepřežijou. Potkali jsme se tragicky. Vždyť víš..Vlastně nevíš. Vím, že si ty časy sotva pamatuješ. Sotva kdy si vzpomeneš na mě, jako na toho prcka co jsi ho sbaliil v baru. Naše první chvilky byly jiný. Ožralá, znechucená z mužskýho plemene jsem tam s tebou seděla do noci. Povídali jsme si. Ale konverzace neměla smysl. Teprve, když jsi vypil svoje jsme si byli rovni. Tehdy jsme pochopili, c o nás k sobě táhne. Líbali sme se v baru. Před barem. U mě na zápraží. Ale u mě doma už jsme se nelíbali.
Až donedávna jsi nebyl schopnej říct mi "miluju tě". Vlastně si ani nevěděl proč. Ale já to viděla vepsaný ve tvý andělský tváři. Byla jsem hračka. Za celou tu dobu, co jsme spolu jsi mi to řekl...Sotva dvakrát a to v těch nejnapnutějších chvílích. Jenže já vím, že když se tě zeptám, proč mi tak neříkáš, budeš provinilec. A já budu ta, co chce všechno slyšet...Proto mlčím a mlčela jsem doposud.
Vzdychneš a tvoje oči mě poropalují. Pod jejich žárem taju, jako sněhulák v tom nejparnějším létě. Koutek úst ti povyjede. Přála bych si zůstat u rozumu, abych se nepropadla...Tak hluboko, jako vždycky. Jenže teď už to stejně nemá cenu. Jdeš ke mě, sedneš si vedle a nadále mlčíme. Nemáme si co říct. Ty, jako ten největší svůdník jenom čekáš, až se ti vrhnu k nohám...a já vím, že se ti k nohám vrhnu. Je to pobláznění. Ne zamilovanost. Když odolám já, propadneš ty.
Přeju si, aby ses propad a já nebyla ta, co musí rozhodovat. Moje hlava je roztěkaná, soustředěnost na přemýšlení je v tahu.
Nesnáším tě. Vím, jak divně to zní, když to řeknu a ty líbáš moje rty. Nesoustředím jse. Propadla jsem se. Znovu a znovu propadám touze, který jsem nechtěla propadnout. Miluj mě, šeptáš a nikdy se neohlížíš, jak těžko to jde, protože ty nemiluješ. Nemůžu říct ne, ale ani na ano nemám dech. Ztracená v tvým obětí. V jedný větě tě miluju...
V jedný větě tě miluju. Ve dvou nenávidím.

Budoucnost

21. února 2014 v 10:18 | Amy |  Temní...jako noc
Dveře se s bouchnutím zavřely. Ten, kdo je tak drsně přibouchl přecházel po pokoji, připomínajíc velkého černého pantera, který je zavřený v příliš malé kleci. Byl nervózní z toho, co se dozvěděl na debatě Tří. Pomalu nedokázal kontrolovat zlost. Kdyby tak věděl dřív, co s ním jeho otec zamýšlí...Tiše si pro sebe cosi zabručel. Jednou rukou se chytl za závěs a zahleděl se ven z okna. Tmavá zem Pekla byla pustá, bez jediné rostliny, nebo živočicha. Sem tam byly vidět žhavé kousky ještě tuhnoucí lávy a kdesi v dálce bylo možné dohlédnout i na drobné kamenné domky. Otrocké doly pro hříšné duše, které se brodí v horké lávě. Prudce trhl rukou a uškubl notný kus sametových závěsů. Dlouhé nehty alespoň na chvíli cupovaly samet a ne otcovu démonní kůži, do které by se pustil nejraději.
Znehybněl uprostřed pohybu. Zdálo se mu, že zaslechl slabý zvuk. Skřípnutí, nebo snad cinknutí. Pomalu se za zvukem ohlédl a výraz v jeho pohledné tváři dával najevo veškerou jeho zlobu. Pohled stočil k vyděšené lidské služce, jež v jeho pokoji uklízela spadané střepy. Neměla a vybranou, když princ vždy všechno sklo v dohledu vybil, všechny závěsy roztrhal a všechny matrace rozcupoval...Ne vždy, ale od včerejšího večera, kdy šel zasedat byl...jiný, naštvaný, jakoby tušil, že ho na debatě čekají zlé zprávy. Jako by byl přistižen při činu jen tiše zavrčel a rozešel se rázným krokem k nebohé ženě, která se jen schoulila do klubíčka, pokoučejíc se chránit zvednutýma rukama. Chytl ji za jednu ruku a dlouhým nehtem jí zajel do zápěstí, až vystříkla trocha rudé krve, jež mu sice pošpinila oblečení, ale jeho touhu po další krvi neutušila. Zaryl nehet ještě hloubš, aby si užil ještě trochu té její bolesti. Nehodlal ji hned zabít. S živými lidmi tu každý zacházel, jako s otroky. Občas se stalo, že do Pekla přivedli nevinnou duši. Neexistoval pro ni návrat, ale nezasloužila si lávové doly, proto se jí navrátilo tělo, ale musela zůstat a posluhovat démonům. Stejně jako všem démonům každému tělu zde bylo dáno věčné mládí. Přesto jizvy na tělech princových služek zůstávaly. Většinou jizby pro radost vypaloval...V tomhle byl prý po otci. Rty mu roztáhl škodolibý úsměv. Druhou rukou přikryl ženě ústa, aby svým řevem nezburcovala celé panství. Náhle se ozvalo odkašlání, které i přez tlumený řev ženy slyšel. Zvedl hlavu a ve chvilce ženu pustil, jakoby pro něj byla jedovatá. Nechtěl, aby jej osoba ve dveřích přistihla takto nepřipraveného na její návštěvu. Ve dveřích stála Čtvrtá a mírně se usmívala. "Stále si libujete v tom, co já mám nejraději?" Optala se s úsměvem lným bělostných jehličkovitých zubů a ladnými kroky kráčela blíž k němu. Její šaty, celé zrobené pavími pery, se jí za chůze vlnily okolo nohou, jakoby ani nešlo o paví pera, ale o překrásně zbravené hady. Lehce mu přejela prstem po krku o obešla ho, prohlížejíc si ho, jako zvíře na trhu. Uhnul pohledem a nepřestával sledovat zem. Lidská služka se co nejrychleji odtáhla z dosahu svého pána a protože neměla povolení odejít, kosek dál se schoulila do bolestného klubka, otřásala se mohutnými vzlyky, ale více se nehnula. Nemohla..Nesměla.
Výraz Čtvrté jako vždy byl jen těžko rozluštitelný. V její tváři byla vepsaná hrdost stejně tak, jako v ní byla podlost a hněv.
Druhý jen němě přikývl. Bylo lepší se Čtvrtou souhlasit, než aby řekl cokoliv jiného. Čtvrtou jeho chování nepobuřovalo, nebo mu to tak alespoň připadalo.
"Arnalle..."
Vzdychla s jakousi vášní v hlase a jemně mu přejela rukou po tváři. Zvedl k ní pohled. Takhle se nikdy k nikomu nechovala. Vždy byla dravá, ale něžná nikdy.
"Má paní..."
Řekl jen a ponechal na ní pohled svých zlatých očí. Jeho reakce ji zklamala. Jakoby čekala, že se jí Duhý vrhne do náruče a bude toužebně opakovat Arcidémončino jméno.
"Řekni to..."
Šeptla a přitáhla si ho k sobě, jakmile ucítila alespoň trochu naděje. V ní už planula vášeň. Jeho nečinnosti si nevšímala. Byla starší..Mohla si ho zneužít k čemu chtěla, když nebyl na blízku jeho otec.
"Řekni mé jméno..Zanedlouho budu Tvá, to víš..."
Přiblížila své pootevřené rty k jeho tváři. Když konečně spatřila účinek svého počínání, pousála se. Hleděl jí do očí. Zmatený, ale podlehl jejímu kouzlu. V její přítomnosti byl vůči arcidémonce bezbranný...A to se jí líbilo.
Vyrušil je tichý vzlyk. Arcidémonka trhla hlavou, až jí na zádech rudé vlny poskočily a zlostně se zahleděla na zdroj. Služka se pod jejím pohledem schoulila do ještě menšího klubka.
Čtvrtá zvedla ruku, v níž se začala formovat koule rudého světla. Oči upírala na svůj cíl. V rudé kouli se odrážel obraz služky, krčící se u křesla...
"Dost."
Kdosi uchopil Arcidémončinu paži a pevně ji sevřel. Rudě světélkující koule během několika vteřin pohasla. Démonka přenesla pohled na toho někoho, kdo překazil její plán a strnula. I Druhý se zadíval na příchozího. Svého otce.
"Když jsem Vám před chvílí oznámil svůj návrh, který byl projednáván na debatě, nedomníval jsem se, že okamžitě půjdete za mým synem a budete se pokoušet vybít palácový personál..."
Zavrčel. Málokdy ho kdy kdo viděl naštvaného. Arcidémonka to štěstí předtím nikdy nepoznala...Až doposud. Po chvilce pustil její ruku a jeho žluté oči přestaly žhnout oranžovými plameny. Úzké zorničky, jakoby se ještě véce stáhly, když se zahleděl na nebožačku v koutě.
"Zmiz!"
Cukl hlavou směrem ke dveřím a služka beze slova zmizela.
"Dovolte, rád bych si promluvil se svým synem..."
Řekl již jako obvykle chladným a nepřístupným tónem. Čtvrtá jen zamrkala řasami a podařilo se jí na překvapené tváři vykouzlit úsměv.
"Jistě...Můj pane."
Skoro zašeptala a hluboce se uklonila. Spíš to byla omluva, než projev úcty, kterou ona k Prvnímu moc nechovala.
"Ještě se uvidíme...princi Arnalle."
Věnovala všem nebezpečný úsměv, otočila se a vykráčela z místnosti. Sathen ještě notnou chvíli mlčel, dokud nebyl klapot jejích bot z doslechu. Pak se zamračeně zadíval na syna, který opět začal přecházet po místnsti.
Otevřel ústa, aby promluvil, ale Arnall jej předešel.
"Jak dlouho jsi to plánoval?! Kdy jsi mi vůbec chtěl oznámit, že si ji mám vzít!"
Sethen si hluboce povzdychl. Hádali se málokdy a podle toho hádky měl Sethen také nerad, ale byly to jediné chvíle, kdy k němu jeho syn mluvil otevřeně a upřímně.
"Je to mocná, krásná a ještě relativně mladá démonka, co má po celém Pekle dobrou pověst. Možná po jejím boku dostaneš rozum."
Arnell na několik vteřin zíral na otce, jakoby pochyboval o jeho zdravém rozumu.
"Je šílená!"
"To ty taky."
Usadil jej jeho otec mrazivým hlasem, že se Druhý oklepal.
"Jde jí jenom o trůn a o moc, vůbec ne o mě!"
Pokoušel se Druhý stále, i když viděl, že se mu argumenty propadávají pod nohama.
"Tím lépe, konečně dostane co chce a já si budu jist, že bude pod kontolou."
Arnall rozhodil rukama a jen jaksi bezmocně sledoval, jak se jeho otec pohodlně usadil do černým sametem vyloženého ebenového křesla. Sethen, považujíc věc za uzavřenou se natáhl pro pohár po okraj naplněný rudou tekutinou.
"Proč sis ji nevzal ty?!"
Vyhrkl Arnell rozhořčeně, ale jakmile to dořekl, podle strnulého výrazu na tváři svého otce viděl, jak velké chyby se dopustil. První zkameněl uprostřed pohybu. Žluté oči se otočily směrem k Druhému, který si založil ruce na hrudi a očekával odpověď.
"Jsi příliš mladý na to, abys to pochopil."
Řekl nakonec a pohár rudé tekutiny raději odložil.
"Když si ji mám vzít já, tak proč nemůžeš ty!"
Nenechal toho Arnall, v jehož dlaních už se začínaly formovat zlaté toky energie. První se na syna podíval poněkud ztrápeným výrazem. Všechn vztek z něj během několika vteřin vyprchal. Když Druhý zaznamenal otcův výraz, i jeho zlost přešla. Jen tam stál s blesky v rukou, hlavu sklopenou k zemi a mlčel.
"Pouto, které mám jsem věnoval tvé matce. Proto si nemohu vzít někoho jiného."
Arnall nad otcovou upřímností zalapal po dechu. To bylo poprvé, co se o Arnallově matce Sethen zmínil jinak, než o té ubohé lidské ženě. Arnall bez jediného slova klesl do křesla naproti otci. Nebl schopný vstřebat to, co právě slyšel.
"Ty jsi jí dal pouto?!"
Zopakoval po něm. Stále tomu nemohl uvěřit.
"Dal jsi jí ho a přesto žiješ?!"
Zakroutil hlavou. Zdálo se mu to celé až příliš absurdní, aby Arcidémon, jako je Sethen věnoval část své duše, pouto, nějaké lidské ženě.
"Odmítla ho, ale já si ho nevzal zpátky. Proto jsem ještě doposud naživu."
Zahleděl se na syna Sethen a v očích se mu zračil pocit, jaký u něj Arnall ještě nikdy neviděl: potupa, zahořklost...a strach.
"Takže....tvoje pouto je-"
"Na Zemi, ano. Proto jsem Prvním. Nemohu zemřít, dokud je pouto na Zemi. Leda by nějaký člověk mé pouto zničil...Což se žádnému z nich nepovede."
Mladík naproti otci si začal třít hruď, jakmile začal jeho otec mluvit o zničení pouta. Cosi se v něm v ten okamžik sevřelo, jakoby i on najednou pocítil závan strachu.
"Kdo byla?"
Sebral odvahu Arnall a zahleděl se otci hluboko do žlutých očí.
"Kdo?"
Vyhýbal se Sethen odpovědi, ale upřenému pohledu svého syna nikoliv.
"Má mátka...kdo byla, co byla zač?"
Sethen si povzdychl a zvedl se z křesla. Arnalll jej doprovázel pohledem, dokud se jeho otec nezastavil ve dveřích.
"Byla krásná...Jmenovala se Lauriel."
A s těmi slovy Sethen vyšel z princových komnat.

Velká Čtyřka

19. února 2014 v 22:12 | Amy |  Temní...jako noc

V sále bylo jako obvykle rušno. Debata Tří se protáhla do ranních hodin, přesto se však nezdálo, že by některý z démonů nižššího stupně přestal být napjatý nebo nervózní. Starší démoni posedávající pospolu se naopak tvářili velice nezaujatě, jako by se za velkými černými kovovými dveřmi nerozhodovalo o dalším osudu jich všech. Rušný hovor po chvilce přerušila silná rána a většina démonů se ohlédla po zdroji zvuku. Do velkého sálu nakráčela Čtvrtá. Ticho, které vyvolal její příchod nadlehčoval jen klapot jejích vysokých podpatků. Když procházela mezi dlouhými stoly, které byly po stranách velkého sálu, většina starších démonů sklopila hlavy, jako by se náhle začali zajímat o své prázdné talíře. Naopak démonci nižšších tříd natáhli krky a s jakousi nadějí doprovázely Arcidémonku pohledem po celé místnosti. Límec z pavích per se v rytmu jejího ladného kroku natřásal, ale jen lehce, spíš, jakoby plynula místností. Klapot jejích bot ustal, až když se dostala na konec velkého sálu. Rázně se otočila a přejela všechny přítomné pohledem velkých temně hnědých očí. Z její tváře se dalo jen velmi těžce rozpoznat, jakou má náladu. Nikdo si nemohl být jistý, zda se právě nechystá vlastními silami rozbořit celé Peklo. Pohodila hlavou a kadeře rudých vlasů se rozprostřely po jejích zádech, připomínajíc krvavý vodopád.

"Proč mě nikdo nezavolal a o debatě Tří se dozvídám až teď!"

Prohlásila hlsem, kterým by se i víla mohla chlubit, ale pouze tehdy, kdyby nebyla její ústa plná ostrých jehličkovitých zubů, jak tomu bylo u Čtvrté. I když tón jejího hlasu a její postoj nenaznačovaly, že by v sobě měla zlost, cosi uvnitř jejích temných očí všechny okolo varovalo už po jejím příchodu. Tichou místností se rozlehl zvuk skřípající židle, když se jeden z nejstarších démonů postavil.

"Odpusťte mi tu drzost, má paní, ale nebyla jste pozvána."

Arcidémonka si jednoho ze svých odpůrců změřila až příliš klidným a chladným pohledem, toužíc ho na místě roztrhnout vejpůl. Byla toho schopná, toho si byli vědomi všichni. Nedávno byla celá démonská Rada svědkem veřejné popravy kvůli urážce dopuštěné na Čtvrté. Její sadismus přerůstal i hranice Pekla...Usmívala se.

"Mám právo na informovanost. Mí drazí nemohou uspořádat bez mého svolení debatu."

Prohlásila vítězoslavně a nepřestávala se škodolibě usmívat. Úsměv jejích jehličkovitých zubů sice trochu kazil její vzhled, ale i tak musel každý nižšší démon v síni přiznat, že je nádherná. Nádherná a děsivá.

"Podle nových zákoníků Pekla není třeba debaty svolávat pro všechny členy Velké Čtyřky."

Ozval se hlas za Arcidémonkou. Její výraz se ve vteřině změnil na překvapený. Nižšší démonci už neudrželi pozornost a ozvěna stěn odrážela jejich šepot, že připomínal hlasy duchů.

Arcidémon, co vyšel z kovových černých dveří působil mladě a elegantně. Se svými plavými vlasy a černýma očima byl svým způsobem Čtvrté velmi podobný. Nebylo se čemu divit. Třetí byl její bratr.

"A co očekáváš, drahý bratře. Mám se veselit, když se dozvím, že proti mně zase kuješ pikle?"

Prohlásila Arcidémonka s vlídným úsměvem a nechala si od svého bratra políbit ruku, jak bylo zvykem. Mluvili spolu tónem jako praví sourozenci, ale co se skrývá pod slupkou temných očí těch dvou věděl málokdo.

"Má paní..."

Přistoupil První s kamenným výrazem na tváři. Byl až příliš chladný, ale na rozdíl od Druhého nezanedbával své společenské povinnosti natolik, aby to bylo až příliš očividné. Když opatrně přijal nabízenou ručku Arcidémonky, musel se opravdu hodně sklánět. Na několik vteřin, kdy se jeho chladné rty otřely o hřbet její ruky se jeho žluté oči zvedly k její tváři. První ji neměl rád. Ačkoliv k ní měl alespoň respekt. Byl z celé Velké Čtyřky, která vládla Peklu, nejstarší. Všichni členové Velké Čtyřky byli sami o sobě chladní, elegantní a vyzařoval z nich respekt. Z Prvního šel strach. Choval se klidně, rozvážně, ale jeho chladné a nenucené vystupování z něja v Pekle neudělalo zahořknutého sarce, kterým bezpochyby také z částo byl. Byl nebezpečný.

"Jako obvykle tě moc ráda vidím, drahý příteli."

Zatřepala řasami Arcidémonka. Její výraz se značně změnil. Zbožňovala Prvního.

Druhý jen postával mlčky za svým otcem. Nikdy se nezajímal etiketu, tím méně o celou situaci v Pekle. Saethen Lucif Diablo se otočil na svého syna, budoucího vládce a Druhého člena Velké Čtyřky a jen si tiše povzdechl. Arnall Lucif Diablo byl sice mladý, ale nedalo se říct, že by byl zcela nevychovaný a navíc pro Arcidémonku znamenal jedinou cestu k Prvnímu.

Když ke Čtvrté Druhý přistoupil a pod odzorem svého otce políbil Arcidémonce ruku, usmála se. Vlídněji, dravěji, svůdněji. Přesto Druhý zůstával mlčenlivý. Velkou síní se opět ozýval halas. Tichý, za přítomnosti Velké Čtyřky ani jeden ze starších démonů nesklopil hlavu. Mladí démoni nespustili pohled ze čtyř vládců. Druhý však hleděl do země, i když se zařadil na své místo po boku otce...měl o čem přemýšlet.

Teď...to už vlastně není

3. února 2014 v 16:33 | Amy |  Poems...
Teď, když řeknu,
už je pozdě na změnění,
čas uběhl, už tu není.
Čas běží,
minuta, sekunda, hodina,
běží,
když nový čas začíná.

Dnešek je celý o čase,
kdy závod je snad život sám,
kam by pospíchal,
když spěchám, pomáhám?

"Rychle!",honí mě čas,
křičí hodiny,
ať přidám,
ať si jen nečtu noviny.

"Tik tak."
Čas prý peníze jsou,
jen rychle běž,
mají nožky, utečou!

Dnešní svět je celý o spěchu,
přidávám tedy jen vroucné přání,
že až člověk dojde k úspěchu,
tak dojde i na poznání.

Dnešek bude minulost

3. února 2014 v 16:27 | Amy |  Poems...
Co se dá říct o dnešním světě...
Kterému světu se podobá?
Co se dá říci o jaru v létě.
Není to jenom podoba.

V dnešním světě ráno do tramvaje sedá.
Myš, dáma, co prádlo pere.
A nyní novou práci si hledá,
když při téhle bohatství nedozraje.

V minulosti jinak všemu bylo.
Kdo vážený je, v kočáře sedí.
Dnes málo toho zbylo,
všichni z okénka tramvaje hledí.

Dnešní svět je zcela jiný, jaký bude zítra snad?
Na to teď už nehled, víš-li,
že jiní budou se starat pak.

Dlouhou dobu potrvá to,
když na dnešní svět se bude vzpomínat,
jak na minulolst, co ji nechtěl nikdo znát.
Když však každý tady zná to.