Budoucnost

21. února 2014 v 10:18 | Amy |  Temní...jako noc
Dveře se s bouchnutím zavřely. Ten, kdo je tak drsně přibouchl přecházel po pokoji, připomínajíc velkého černého pantera, který je zavřený v příliš malé kleci. Byl nervózní z toho, co se dozvěděl na debatě Tří. Pomalu nedokázal kontrolovat zlost. Kdyby tak věděl dřív, co s ním jeho otec zamýšlí...Tiše si pro sebe cosi zabručel. Jednou rukou se chytl za závěs a zahleděl se ven z okna. Tmavá zem Pekla byla pustá, bez jediné rostliny, nebo živočicha. Sem tam byly vidět žhavé kousky ještě tuhnoucí lávy a kdesi v dálce bylo možné dohlédnout i na drobné kamenné domky. Otrocké doly pro hříšné duše, které se brodí v horké lávě. Prudce trhl rukou a uškubl notný kus sametových závěsů. Dlouhé nehty alespoň na chvíli cupovaly samet a ne otcovu démonní kůži, do které by se pustil nejraději.
Znehybněl uprostřed pohybu. Zdálo se mu, že zaslechl slabý zvuk. Skřípnutí, nebo snad cinknutí. Pomalu se za zvukem ohlédl a výraz v jeho pohledné tváři dával najevo veškerou jeho zlobu. Pohled stočil k vyděšené lidské služce, jež v jeho pokoji uklízela spadané střepy. Neměla a vybranou, když princ vždy všechno sklo v dohledu vybil, všechny závěsy roztrhal a všechny matrace rozcupoval...Ne vždy, ale od včerejšího večera, kdy šel zasedat byl...jiný, naštvaný, jakoby tušil, že ho na debatě čekají zlé zprávy. Jako by byl přistižen při činu jen tiše zavrčel a rozešel se rázným krokem k nebohé ženě, která se jen schoulila do klubíčka, pokoučejíc se chránit zvednutýma rukama. Chytl ji za jednu ruku a dlouhým nehtem jí zajel do zápěstí, až vystříkla trocha rudé krve, jež mu sice pošpinila oblečení, ale jeho touhu po další krvi neutušila. Zaryl nehet ještě hloubš, aby si užil ještě trochu té její bolesti. Nehodlal ji hned zabít. S živými lidmi tu každý zacházel, jako s otroky. Občas se stalo, že do Pekla přivedli nevinnou duši. Neexistoval pro ni návrat, ale nezasloužila si lávové doly, proto se jí navrátilo tělo, ale musela zůstat a posluhovat démonům. Stejně jako všem démonům každému tělu zde bylo dáno věčné mládí. Přesto jizvy na tělech princových služek zůstávaly. Většinou jizby pro radost vypaloval...V tomhle byl prý po otci. Rty mu roztáhl škodolibý úsměv. Druhou rukou přikryl ženě ústa, aby svým řevem nezburcovala celé panství. Náhle se ozvalo odkašlání, které i přez tlumený řev ženy slyšel. Zvedl hlavu a ve chvilce ženu pustil, jakoby pro něj byla jedovatá. Nechtěl, aby jej osoba ve dveřích přistihla takto nepřipraveného na její návštěvu. Ve dveřích stála Čtvrtá a mírně se usmívala. "Stále si libujete v tom, co já mám nejraději?" Optala se s úsměvem lným bělostných jehličkovitých zubů a ladnými kroky kráčela blíž k němu. Její šaty, celé zrobené pavími pery, se jí za chůze vlnily okolo nohou, jakoby ani nešlo o paví pera, ale o překrásně zbravené hady. Lehce mu přejela prstem po krku o obešla ho, prohlížejíc si ho, jako zvíře na trhu. Uhnul pohledem a nepřestával sledovat zem. Lidská služka se co nejrychleji odtáhla z dosahu svého pána a protože neměla povolení odejít, kosek dál se schoulila do bolestného klubka, otřásala se mohutnými vzlyky, ale více se nehnula. Nemohla..Nesměla.
Výraz Čtvrté jako vždy byl jen těžko rozluštitelný. V její tváři byla vepsaná hrdost stejně tak, jako v ní byla podlost a hněv.
Druhý jen němě přikývl. Bylo lepší se Čtvrtou souhlasit, než aby řekl cokoliv jiného. Čtvrtou jeho chování nepobuřovalo, nebo mu to tak alespoň připadalo.
"Arnalle..."
Vzdychla s jakousi vášní v hlase a jemně mu přejela rukou po tváři. Zvedl k ní pohled. Takhle se nikdy k nikomu nechovala. Vždy byla dravá, ale něžná nikdy.
"Má paní..."
Řekl jen a ponechal na ní pohled svých zlatých očí. Jeho reakce ji zklamala. Jakoby čekala, že se jí Duhý vrhne do náruče a bude toužebně opakovat Arcidémončino jméno.
"Řekni to..."
Šeptla a přitáhla si ho k sobě, jakmile ucítila alespoň trochu naděje. V ní už planula vášeň. Jeho nečinnosti si nevšímala. Byla starší..Mohla si ho zneužít k čemu chtěla, když nebyl na blízku jeho otec.
"Řekni mé jméno..Zanedlouho budu Tvá, to víš..."
Přiblížila své pootevřené rty k jeho tváři. Když konečně spatřila účinek svého počínání, pousála se. Hleděl jí do očí. Zmatený, ale podlehl jejímu kouzlu. V její přítomnosti byl vůči arcidémonce bezbranný...A to se jí líbilo.
Vyrušil je tichý vzlyk. Arcidémonka trhla hlavou, až jí na zádech rudé vlny poskočily a zlostně se zahleděla na zdroj. Služka se pod jejím pohledem schoulila do ještě menšího klubka.
Čtvrtá zvedla ruku, v níž se začala formovat koule rudého světla. Oči upírala na svůj cíl. V rudé kouli se odrážel obraz služky, krčící se u křesla...
"Dost."
Kdosi uchopil Arcidémončinu paži a pevně ji sevřel. Rudě světélkující koule během několika vteřin pohasla. Démonka přenesla pohled na toho někoho, kdo překazil její plán a strnula. I Druhý se zadíval na příchozího. Svého otce.
"Když jsem Vám před chvílí oznámil svůj návrh, který byl projednáván na debatě, nedomníval jsem se, že okamžitě půjdete za mým synem a budete se pokoušet vybít palácový personál..."
Zavrčel. Málokdy ho kdy kdo viděl naštvaného. Arcidémonka to štěstí předtím nikdy nepoznala...Až doposud. Po chvilce pustil její ruku a jeho žluté oči přestaly žhnout oranžovými plameny. Úzké zorničky, jakoby se ještě véce stáhly, když se zahleděl na nebožačku v koutě.
"Zmiz!"
Cukl hlavou směrem ke dveřím a služka beze slova zmizela.
"Dovolte, rád bych si promluvil se svým synem..."
Řekl již jako obvykle chladným a nepřístupným tónem. Čtvrtá jen zamrkala řasami a podařilo se jí na překvapené tváři vykouzlit úsměv.
"Jistě...Můj pane."
Skoro zašeptala a hluboce se uklonila. Spíš to byla omluva, než projev úcty, kterou ona k Prvnímu moc nechovala.
"Ještě se uvidíme...princi Arnalle."
Věnovala všem nebezpečný úsměv, otočila se a vykráčela z místnosti. Sathen ještě notnou chvíli mlčel, dokud nebyl klapot jejích bot z doslechu. Pak se zamračeně zadíval na syna, který opět začal přecházet po místnsti.
Otevřel ústa, aby promluvil, ale Arnall jej předešel.
"Jak dlouho jsi to plánoval?! Kdy jsi mi vůbec chtěl oznámit, že si ji mám vzít!"
Sethen si hluboce povzdychl. Hádali se málokdy a podle toho hádky měl Sethen také nerad, ale byly to jediné chvíle, kdy k němu jeho syn mluvil otevřeně a upřímně.
"Je to mocná, krásná a ještě relativně mladá démonka, co má po celém Pekle dobrou pověst. Možná po jejím boku dostaneš rozum."
Arnell na několik vteřin zíral na otce, jakoby pochyboval o jeho zdravém rozumu.
"Je šílená!"
"To ty taky."
Usadil jej jeho otec mrazivým hlasem, že se Druhý oklepal.
"Jde jí jenom o trůn a o moc, vůbec ne o mě!"
Pokoušel se Druhý stále, i když viděl, že se mu argumenty propadávají pod nohama.
"Tím lépe, konečně dostane co chce a já si budu jist, že bude pod kontolou."
Arnall rozhodil rukama a jen jaksi bezmocně sledoval, jak se jeho otec pohodlně usadil do černým sametem vyloženého ebenového křesla. Sethen, považujíc věc za uzavřenou se natáhl pro pohár po okraj naplněný rudou tekutinou.
"Proč sis ji nevzal ty?!"
Vyhrkl Arnell rozhořčeně, ale jakmile to dořekl, podle strnulého výrazu na tváři svého otce viděl, jak velké chyby se dopustil. První zkameněl uprostřed pohybu. Žluté oči se otočily směrem k Druhému, který si založil ruce na hrudi a očekával odpověď.
"Jsi příliš mladý na to, abys to pochopil."
Řekl nakonec a pohár rudé tekutiny raději odložil.
"Když si ji mám vzít já, tak proč nemůžeš ty!"
Nenechal toho Arnall, v jehož dlaních už se začínaly formovat zlaté toky energie. První se na syna podíval poněkud ztrápeným výrazem. Všechn vztek z něj během několika vteřin vyprchal. Když Druhý zaznamenal otcův výraz, i jeho zlost přešla. Jen tam stál s blesky v rukou, hlavu sklopenou k zemi a mlčel.
"Pouto, které mám jsem věnoval tvé matce. Proto si nemohu vzít někoho jiného."
Arnall nad otcovou upřímností zalapal po dechu. To bylo poprvé, co se o Arnallově matce Sethen zmínil jinak, než o té ubohé lidské ženě. Arnall bez jediného slova klesl do křesla naproti otci. Nebl schopný vstřebat to, co právě slyšel.
"Ty jsi jí dal pouto?!"
Zopakoval po něm. Stále tomu nemohl uvěřit.
"Dal jsi jí ho a přesto žiješ?!"
Zakroutil hlavou. Zdálo se mu to celé až příliš absurdní, aby Arcidémon, jako je Sethen věnoval část své duše, pouto, nějaké lidské ženě.
"Odmítla ho, ale já si ho nevzal zpátky. Proto jsem ještě doposud naživu."
Zahleděl se na syna Sethen a v očích se mu zračil pocit, jaký u něj Arnall ještě nikdy neviděl: potupa, zahořklost...a strach.
"Takže....tvoje pouto je-"
"Na Zemi, ano. Proto jsem Prvním. Nemohu zemřít, dokud je pouto na Zemi. Leda by nějaký člověk mé pouto zničil...Což se žádnému z nich nepovede."
Mladík naproti otci si začal třít hruď, jakmile začal jeho otec mluvit o zničení pouta. Cosi se v něm v ten okamžik sevřelo, jakoby i on najednou pocítil závan strachu.
"Kdo byla?"
Sebral odvahu Arnall a zahleděl se otci hluboko do žlutých očí.
"Kdo?"
Vyhýbal se Sethen odpovědi, ale upřenému pohledu svého syna nikoliv.
"Má mátka...kdo byla, co byla zač?"
Sethen si povzdychl a zvedl se z křesla. Arnalll jej doprovázel pohledem, dokud se jeho otec nezastavil ve dveřích.
"Byla krásná...Jmenovala se Lauriel."
A s těmi slovy Sethen vyšel z princových komnat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama