Cizinci

15. března 2014 v 0:29 | Amy
Další část příběhu oné "staré známé" o jejímž jméně stejně pořád pochybuji. Moc neberu ohled na jména, jako na samotný text, takže onen neznámý, který je v příběhu zmíněn (Ares)....no, respektive, není zde naposledy. Ať se líbí :)


Probuzení nebylo nijak příjemné. Za prvné proto, že jsem vstala do chladu a za druhé proto, že ledová voda není zrovna nejlepší probuzení. Vyjekla jsem, vyskočila jsem na nohy a hledala jsem, odkud se ke mě voda dostala. Jakmile jsem vylezla zpod deky, obklopila mě zima a já během několika vteřin zalezla zpátky.
"C-co to má být?"
Zavrčela jsem na postavu, shrbenou u vchodu do stanu.
"Budíček, moje milá."
Nad oslovením sejm naštvaně protočila oči a následně jsem se pod dekou doplazila ke svému oblečení, pokoušejíc se ztratit co nejméně onoho úzašného tepla.
"Deku si na sebe vzít nemůžeš, ještě by venku promrzla."
Stáhl ji ze mě skoro násilím a vrátil ji na původní místno.
Hodila jsem po něm zlobný pohled, držíc svoje kalhoty a čekala jsem.
"Co je? Převlíkej se, musíme vyrazit."
"Běž ven."
"Cože?!"
"Říkám: běž ven!"
Překvapeně zamrkal.
"Při tom co děláš se....stydíš?!"
Vyhrkl nechápavě a nepřestával mě s užaslým výrazem pozorovat.
"Jakoby na tom záleželo...bež ven!"
Zopakovala jsem naštvaně. Uchechtl se a rychle se hrnul ze stanu, když se za ním rozletěla jedna z mých bot.

...

Když jsem se konečně nasoukala do svého oblečení a vylezla jsem ze stanu, pátrajíc v ranním slunci po své druhé botě, nemohla jsem odolat úsměvu. Okolní ledová krajina, ozářená sluncem byla působivá...
"To ti to trvalo."
Ušklíbl se a podíval se na mě. Už seděl v sedle a nad velkou šálou, co mu halila polovinu obličeje vynikly jeho tmavě hnědé, až černé oči.
Hodil po mě ze sedla mou botu a já se do ní v rychlosti nasoukala.
"Vypnula jsi lampu? Ať stan neshoří, dokud se nevrátíme."
Máchnu nad jeho starostlivostí rukou a už se hodlám sápat do sedla za ním, když se přesune schválně tak, abych musela před něj. Zkouší to. Pořád to zkouší...
"Půjdu za tebe."
"Jsi holka, holky vždycky jezdí vepředu."
Díky šále to od něj zní spíš, jako zahuhlání.
"Fajn."
Zabrblám a nasadím si kapuci. Vím, jaká zima mě za několik vteřin čeká, kdy on nejspíš požene zvíře schválně rychle.
"Máš zbraně?"
Optám se, když už jsem pohodnlě usazená a dokonce i opřená o jeho pevný hrudník. Chlípné myšlenky nikdy neuškodí, ale on ví, co by ho čekalo, kdyby zašel ještě o kousek dál.
Pro jistotu si mě ještě přitáhne kousek k sobě, jakoby si opravdu nepřál, aby mezi námi vznikla jakákoliv mezera. A já snad doufala, že mu to nebudu vysvětlovat milionkrát. Očividě ho napadlo to samé, přotože když jsem se na něj otočila, pohrával mu na rtech spokojený úsměv. Kupodivu rozjel zvíře docela pomalu, ale asi to byl jen prvotní ohled směrem ke mě.
"Něco ano. Něboj, bez ochrany tě nenechám."
Od kohokoli jiného by mi to znělo mnohem méně sentimentálně a divně...
Jakmile jsme se dostali na rovnější terén, nakopl soba do slabin a zvíře až překvapivou rychlostí vyrazilo kupředu. Nečekala jsem to a prudké zrychlení mě ještě víc přitisklo k Areovi, sedícímu za mnou. S jízdou na sobovi jsem moc zkušeností neměla, ačkoliv se od koně zas tolik nelišil. Měl štíhlejší a rychlejší nohy, než kůň, ale zase mi přišlo, že se uměl lépe pohybovat po sněžných stezkách. Nejspíš ale vydržel méně, než kůň. Když mě můj spolujezdec prudce chytl za pas, jhodlala jsem protestovat, ale nestihla jsem to. Zvíře díky jeho zatahání za otěž zarylo kopyta do sněhu a zastavilo, div, že jsme nespadli oba.
"Co to má být?"
Skoro to vykřiknu, ale jeho palčákový rukavice mi zacpe pusu.
"Tiše..."
Zasyčí polohlasně, ale naštěstí nezaslechne mé četné nadávky, když se mi jeho studená smradlavá rukavice přitiskne s ústům. Když ji konečně odendá, tiše mručím nadávky. Za mnou se sveze ze sedla, zatímco zvíře začne očichávat zmrzlou zem. Můj milý paličák, jak jsem mu v duchu začla přezdívat poklekl na koleno do sněhu a prohlížel ho, jakoby snad nidky v životě neviděl sníh.
"Co vidíš v té začarované kouli, věštče?"
Dobírám si ho a pohodlněji se usadím, ačkoliv mi opěrka a zahřívání v jednom chybí.
"Pojď sem..."
Téměř mě stáhne ze sedla, že klopýtnu a málem se svalím buď na něj, nebo do sněhu. Ani jedn avarianta se mi moc nelíbila, ale zachytil mě ještě, než jsem se dotkla země.
"Pošpiníš stopy...Pohybuj se laskavě opatrněji!"
Zavrčel tiše a rozhodně naštvaně. Já, stejně jako zvíře, co si po stopách s naprostým klidem dupalo, jsem si z nějakých stop sotva něco dělala..Navíc, stopy byly určitě staré, zaváté...A celkově nedůležité. Zahleděla jsem se do země, zatímco on v podřepu cosi studoval.
"Hledáš vůbec něco konkrétního? Uvědom si, že do půlnoci bysme měli být na dalším stanovišti..."
Upozorním ho, když už mi opravdu dojde trpělivost a přecházím za jeho zády, jako rozzuřená puma v malé kleci.
"Jsou čtyři."
Zaslechnu ho zabručet, ale přesto se k němu neobracím.
"No a dál?"
"Čtyři..asi koně...Ozbrojení."
Mluví pohřebním hlasem, jakoby nás ti neznámí už dávno postříleli a on měl proslov na našem pohřbu.
"Jak jsou od nás daleko?"
Vyzvídám a nervozita ve mě začíná o torchu stoupat.
"Pár metrů."
Zahučí, dá si ruce na zátylek a stoupne si. Pozoruju ho až příliš překvapeně, ale jen do chvíle, než mi ruce chytnou cizí ruce a k hlavě mi kdosi přiloží zbraň. Zalapám po dechu. Léčka?! Proč my? Proč teď? A proč zrovna s někým, jako je Ares...
"Aree?"
Houknu, jakobych se ještě chtěla na něco zeptat, ale zbraň mě uděří do spánku, divže neomdlím. Způsobí to ale pořádnou bolest hlavy a taky to, že se mi podlomí kolena a málem se skácím.
Po chvilce, když mě zvednou si matně uvědomuji, že jsem vláčena sněhem. Kam? Jak? Proč? Kdo jsou ksakru ti cizinci?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama