Kostelofobie- aneb na mě taky dojde!

17. března 2014 v 11:28 | Amy |  Dear diary...
Příbeh, který se mi opravdu stal a moc pyšná za něj nejsem. Nejspíš nemám kostelofobii, ale potom svůj nevysvětlitelný strach z kostelů jen těžko vysvětlím. Nuže, nemohu popřát nic jiného, než:
Ať se líbí :)




Do Pražského kostela v Karlíně mě zatáhli málem násilím. No dobře, šla jsem sama, ale co na tom, že jsem každou chvilku měla nesnesitelnou chuť zdrhnout od té úžasné a majestátní stavby co nejdál. Je to fobie, říkám si radši, prtože mezi ostatními nechci vypadat, jako absolutní šílenec...Stejně kostely nesnáším. Všechny, bez výjimek.

Jakmile jsme pomocí hrubé síly otevřeli těžké kovové dveře, což nás málem stálo všechny síly, naskytl se nám pohled na vnitřek. Na první pohled krásná vitrážová okna s náboženskými motivy, všude nějaké to zlato a především obrovský prostor uvnitř budovy. Strop, pomalovaný dalšímmi náboženskými motivy, hořící svíčky, další náboženské motivy tentokráte sochy...

Záhadným způsobem se mi okamžitě zvedl žaludek, že jsem byla opravdu ráda, že jsem se nepozvracela k nohám sv. Cyrila, nebo jeho kolegy, který stál na druhé straně dveří, sv. Metoděje. Babička mě chytlal za ruku a já se výjimečně nebránila. Obří sochy dvou věrozvěstů na mě civěly kamennýma očima, jakoby se rozhodovaly, že na mě každou chvilku zpanou z jejich vysokého podstavce. Nešlo ani tak o to, že to byly sochy mramorové...Na jejich pomyslnou nadvládou jsem měla chuť jim z trucu opravdu ty kamenné boty pozvracet, ačokliv mi oni svatí (prozatím!) nic neudělali.
Hodlali jsme postupovat dál a míjet řady laviček, ale já se najednou sekla mezi posledními. Ne, že bych se svým honosným oblečením (ne...opravdu není honosné) někde zachytila, spíš mi najednou nohy vypověděly službu a já jen poulila oči, neschopná jít dál. Nebo...byla jsem toho schopná, ale to by potom museli odklízet z nohou věrozvěstů můj oběd, což by byla pro celý kostel docela velká potupa...(což, ať bych si to možná přála, jsem nechtěla). Takže jsem nerozhodně postávala vzadu, přešlapujíc, z celého toho zlata a všeho kolem mě nadmíru vyděšená. I svíčky, zapalované u nohou svatých mě nelákaly. (A to jindy svíčky zbožňuji!)

Příbuzní v kostele na mě vrhaly překvapené pohledy a já se při nejbližšší příležitosti chytla babičky za rameno a alespoń jsem ho tiskla. Po ještě nějakém tom trajdování po kostele(kdy jsem většinou chodila na místě, protože jinam jsem nehodlala jít) a toužebných pohledech na dveře, mi bylo dovoleno kostel opustit. K dveřím jsem šla pomalu a s respektem jsem se zahleděla na sochy u vchodu, div že jsem jim nevytkla, co že na mě civí a že by to bylo s pořádnou dávkou zlosti a drzosti. Z kostela jako takového jsem vystřelila, jako divá a moje nálada se prudce zlepšila, což většina rodinných příslušníků moc nechápala. (Pouze ti, co opravdu věděli, že z kostelů mám něco víc, než nedobrý pocit.)
A co z celé historky vyplývá? Ekleziofobie (mými slovy kostelofobie) je sviňka...
Mnozí mi vyčítají, že v tak nádherné stavbě nevydržím déle, jak pět minut a dost možná by si zasloužili mou omluvu. Když si to ale pokazí slovy, že já se jen bojím smrti a ono typické "však na tebe taky jednou dojde..."
Neomlouvám se tedy. Nač se omlouvat, když na ně i na mě "to stejně jendou dojde"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama