Krysy v koutě - I.

24. března 2014 v 22:21 | Amy |  Pouze jedna...
Jednorázovka...či snad dvourázovka? :D inspirovaná pc hrou.
Ať se líbí. :)


Už to byli tři dny, co jsme tu byli zavření. Žaludek jsem měla věčně stažeý strachem a hladem. Každou chvíli mi hlava únavou padala na stranu, ale já ji opět pozvedla. Nesměla jsem ukázat, jak jsem slabá...
Od chvíle, co jsme se rozdělili na dvě skupiny jsme nic o té druhé nevěděli. Být tohle sen, tak je to spíš noční můra, ačkoliv tu jsou tváře, které bezpečně poznám z televize. Na začátku nás bylo šest. Tři muži a tři ženy. Většinou známé tváře...A potom já.
V téhle kobce...bez východu. Zapadli za námi dveře, jakoby je snad někdo přibouchl a my byli v pasti.
Otřela jsem si nos, z kterého mi vytekl proužek krve. Už to začíná...Rychle jsem těkla očima k místu, kde jsem očekávala, že bude Liliana Carryová. Moderátorka snad na devátém kanálu. Snad každý ji znal s tím jejím věčným úsměvem...Thomas byl ale rozhodně jiný, než ona. V televizi vystupoval sebevědomě, v každém filmu hrál věčinou ty tajemné, ty dravé a sexy. Teď z něj byla troska. Ačkoliv my dvě jsme byli ženy, bál se víc. Víc, jak obě dohromady, věčně se krčil v koutě. Teď jsem ho ale nezahlédla. Je nejspíš v opačném koutě místnosti..Ano.. Slyšela jsem, jak zrychleně dýchá, ačkoliv se snažil to zadržet. Tihle lidé byli nebezpeční...Ne nyní, ale v tomhle domě, kde jsme se všichni probudili...Nemohla jsem věřit pomalu ani vlatsnímu stínu. Byla jsem tady nejmladší, teprve nedávno mi bylo šestadvacet. Zadržela jsem chrochtnutí, kvůli krvi, která mi ucpávala nos. Nešlo se netřást. Byla noc, ale ti dva nespali. Nemohli spát, už jen díky nesnesitelnému hladu a možná taky díky žízni. Kousek ode mě bylo umyvadlo, ale já se k němu přesto nepřiblížila, snad jen proto, abych neupoutala pozornost těch dvou.
Panovalo tu šero. Jen zamřížovaným a zabedněným oknem sem proudila trocha čerstvého nočního vzduchu a taky trocha měsíčního světla. Pohled mi opět sklouzl ke dveřím. Velké, ocdlové...Za ty tři dny jsme se kolikrát snažili je vyrazit...Způsobilo to jen to, že si Thomas narazil rameno, ale i tehdy se pokoušel dostat ven. Jako krysa, lapená v pasti.
Před ostatními jsem se snažila zakrývat svůj stach, své obavy...Příliš lehce se ale dalo prohlédnout, že vystrašení jsme tu byli všichni. Nevěděli jsme, kde ti druzí jsou, co se jim stalo. Náhle jsem uslyšela zašramocení. Nebylo z tohohle pokoje. Otřela jsem si nos a zvedla jsem se. I Thomas na druhém konci místnosti se opatrně zvedal, stejně jako Liliana. Její pohyby byly opatrnější...Plynulejší, jakoby snad netrpěla hladem tolik, jako my dva. Naštěstí si ale ani jeden z nich nevšiml krvavé stopy u mého nosu. Zvuky vycházely z protější stěny ode dveří, kam jsme všichni tři pomalu směřovali. Liliana to měla nejblíž. Proto se opatřně přiblížila ke zdi a po chvíli k ní přiložila ucho.
"Co se děje?!"
Nevydržel čekání Thomas. Viděla jsem v jeho očích naději Tak planou naději. Jak jsme se z tohohle mohli dostat. Pokoj byl až na umyvadlo, okno a dveře prázdný. Na chvíli mi bleskla hlavou myšlenka. "Holé stěny tě neukryjí..."
Zahnala jsem ji a plně jsem se soustředila na zvuky, podobné dupotu. Pak jsme zaslechli i jekot. Ženský křik. Poznala jsem jej. Angela. Byla mi věkově nejblíž. Mohlo jí být okolo dvaceti, vysoká brunetka, jenž uváděla zprávy, přesná, jako rosnička. Postupně byla slyšet i slova, která ječela. Dupot a její jekot, jakoby se pohybovaly po celé ploše oné stěny. Srdce mi tlouklo rychleji, jekot sílil. Pak byl slyšet nehezký zvuk. Funění. Dupot. Angelin jekot provázený vzlyky a jakýmisi prosbami. A pak zvuk trhaného masa. Gregorův vyděšený hlas, jakoby něco tiše mumlal. I já jsem přiložila hlavu ke zdi. Lilianě se rozšířily rozničky. Všimla si krve u mého nosu.
Angela tiše vzlykala, polykala, pravděpodobně vlastní krev, zatímco my tři na druhé straně jsme jen mlčky poslouchali a třásli jsme se strachy.
"Čubko..."
Ozval se pobavený hlas. Adam. Nemohla jsem uvěřit, že to říká. Angela pořád vzlykala, tiše cosi mumlala a byl slyšet skřípot nábytku, jak se nejspíš někam snažila dostat.
"Mylsíš si, že jsi vyhrála, co?!"
Adam zněl šíleně, jeho chování na druhé straně..Byl hladový. Oni museli být hladoví ještě déle, než my. Celý týden, který jsme my ještě našli pár krys a alespoň vodu...Ztratili se nám v budově a nyní už zbyli jenom oni dva...
"Když naběhl na tu tvou ostrouhanou židli, hm? Ale ještě jsem tu já!"
Slyšela jsem Adama, jehož hlas po chvilce utnul tupý náraz, při kterém Angela skoro až zavřeštěla. Poté opět jen vzlykal a chrchlala, jakoby snad měla ústa plná nějaké tekutiny.
"Chcípneš..."
Zavrněl Adam, což u dívky vyvolalo další vzlykot a chrchlání.
"Bchrmmn-neee....chrmbbbbrrrr.."
Slyšela jsem Angelu chroptící až příliš blízko u zdi. Thomas za mnou cosi tiše zamumlal. Znělo to, jako modlitba.
"Neeeeeeeee....chrmmm.."
Pokoušela se Angela. Podlaha zavrzala, jak se její tělo pohybovalo blíž a blíž ke zdi, která nás dělila. Uslyšela jsem, jak na zeď narazila. Nyní jsem jejím vzlykům rozuměla lépe, snad, jakoby tu žádná zeď ani nebyla. Ustoupila jsem ve strachu kousek dál. Žaludek se mi svíral a bylo mi na zvracení, ale nemoha jsem nic dělat. Liliana stále stála u zdi a zírala na ni, jako uhranutá. Všichni jsme poslouchali.
Angelino sténání utnul svištivý zvuk, následovaný dvěma tupými ránami, jak se Angelina hlava odkutálela od těla.
Musela jsem si přitisknout ruku na ústa, abych nekřičela. Adamovo funění se přiblížilo ke zdi. Couvla jsem, jakobych se snad bála, že se Adam může objevit i tady. Po chvilce ticha, které narušovalo jen jeho oddychování, se jeho kroky začaly vzdalovat a všichni tři jsme tiše vypustili vzduch z plic. Měla jsem v koutcích očí slzy a nejhorší bylo, že mi žaludek stále svíral ten nikdy nekončící strach....A hlad.
Thomas tiše něco v koutě drmolil, pohybující se ze strany na stranu. Já jsem opět klesla k umyvadlu a Liliana se uchýlila ke zdi, ale byla od ní spíš dál, jakoby se bála, že jimi Angelina krev může prosáknout. Opět jsme se ponořili do nekončícího ticha.
Asi jsem usnula...Protože před očima se mi odehrál přímo božský sen. Božský a zároveň nejděsivější ze všech. Seděla jsem uprostřed místnosti...Z nosu mi kapala krev a já věděla, že si nestihnu vzít prášky. Přesto jsem se smála. Šílenec, co se směje vlastnímu stínu, vlastní šílenosti, vlastnímu šílenému strachu a svému šílenému smíchu.
Potom jsem se otočila a sebrala jsem ze země kousek čehosi krvavého. Jakožto studentka medicíny jsem si hned byla jistá, že je to játro...Nebo bylo to játro, ale bylo značně....Ohlodané.
Můj šílený smích pomalu dozníval, zatímco jsem smáčela rty v tom božském pokrmu. Sála jsem tu krev...Z druhé strany pokoje, kde poletovalo množství masařek, se na mě dívalo šest vyčítavých pohledů. Ani jeden z těch pohledů mě ale neviděl. Nedívali se na mě. Ani nemohli. Já jsem se při jídle smála... Pořád jsem se smála, načež jsem se otočila k těm u stěny. Jejich hlavy, z kterých ještě stále odkapávala krev tam pořád byly nečinné a s výrazy plnými výčitek. Liliana, Angela a Thomas...Krásný sen...Ale prlný hrůzy a děsu.

Probral mě cinkavý zvuk. Thomas už stál na nohou, zatímco Liliana asi ještě spala. Honem jsem se vyhrabala na nohy a rychle jsem si utírala krev z nosu. Byla jsem slabá, jako moucha, ale nesměla jsem slabost dát najevo. Ne teď, když jsem si byla skoro jistá, že ti dva měli podobný sen, pokud vůbec snili, nebo spíš pokud byli schopni zamhouřit oka. Liliana taky vstala a překvapivě mrštně se hnula ke dveřím. Záhadným způsobem jsem věděla, že ony dva malé předměty, které kdosi záhadným způsobem podstrčil pod dveřmi rozhodnou o tom, jestli to přežiju, nebo přežijeme...
Jedno mi to ale říkalo, jakoby to tam bylo přímo napsáno, napsáno v jejich tvářích...
"Jsi slabá...nepřežiješ."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama