První krev V.

6. března 2014 v 17:10 | Amy |  Temní...jako noc
A je tu pátý díl "Dark-as-night", temných, jako noc. Tahle kapitola většinou vypráví o oněch nevinnějších bytostech tohoto světa. Většina vznikala na prázdninách, takže sjem měla čas se nad vším zamyslet, i když nevím, zda se tak úplně podařilo. Každopádně si buďte jisti, že své oblíbené postavy nechám ještě nějakou dobu žít...Které jsou oblíbené?-Snad ty, co přežijí,
Ať se líbí :)


"Evelyn...."
Dolehl k dívce hlas, jakoby z dálky.
"Slečno Evelyn..."
Zopakoval hlas a dívka nakrčila čelo, ale ani tentokrát neotevřela oči. Sen při meditaci má být přeci hezký a uklidňující a nemá znít tak...naštvaně.
"Evelyyyn!!"
Zaječel hlas a dívka sebou prudce trhla a vyskočila na nohy, ještě než se stačila pořádně rozkoukat.
"Nespi při hodině, Evelyn!"
Zaječela na dívku vévodkyně z Tharasu takovým tónem, že by se i mrtvému zježily všechny vlasy.Dívka jen poslušně kývla, ale i tak bylo vidět, jak se jí klíží oči.
Její učitelka se opět ponořovala do výkladu, zatímco Evelynina hlava pomalu, ale jistě padala na hrudník a když se jej již zcela dotýkala, začala se dívka kácet do strany.
Rána přez hlavu, kácející se do strany ji vyděsila, že málem přepadla na záda.
"Evelyn! Povím o tom všem tvému otci!"
Pokárala dívku vévodkyně. Poté se na dívku naštvaně zadívala.
"Pověz mi tedy, jaké je hlavní město celého království."
Dívka se pousmála. Měla svou učitelku ráda, ačkoliv ji škádlila více, než bylo zdrávo. Ať už svým sněním, nebo jen svými výlevy a přidrzlým chováním.
"Derhamer, v dolině Lartu."
"Správně."
Přikývla potěšeně vévodkyně.
"Alespoň, že dáváš chvílemi pozor. A teď mi vyjmenuj všechna léna."
Evelyn se na chvíli zamyslela, načež upřela zelené oči do stropu a přemýšlela.
"No tak?"
Pobídla ji vévodkyně naoko netrpělive. Dívka vzdychla a upřela na svou učitelku štěněčí pohled.
"Nepamatuju si je všechny..."
"Alespoň ty základní. Dva poslední říkat nemusíš."
Naléhala vévodkyně umíněně a potřásla hlavou. Znala dívčiny nálady. Tušila, že ve své ztřeštěné hlavince má šestnáctiletá Evelyn kdesi hluboko rozum své matky a důstojnost svého otce. Tyto vlastnosti se ale zatím ještě odmítaly jakkoliv projevit.
Evelyn si povzdychla a začala odpočítávat na prstech.
"Nejdřív naše sousední. Tizvar, Tharas - který spravuje váš muž, dál ještě Seylar. Potom... Reinrall. Pak Lartské léno a...?"
Dívka pokrčila rameny, skoro zoufale hledíc na vévodkyni. Evelynina učitelka si jenom založila štíhlé paže v bok, až se její ručně vyšívané rukávy zavlnily.
"A?"
Pobízela stále Evelyn s lehce naštvaným výrazem, jakoby ji každou chvilkou mohla uhodit.
"A...Já nevííím!"
Zakvílela Evelyn žalostně a upřela zelené oči na sovu učitelku.
"Potom si pamatuju jenom Ezmark."
Zkroutila Evelyn pusu do nehezké grimasy. Dřív, než její učitelka stihla promluvit, Evelyn se opět trucovitě posadila.
"Airion a Verdena!"
Vzdychla vévodkyně a také se posadila naproti Evelyn. Všech lén bylo dohromady devět, ale vzbouřená léna a země démonů byly zapovězeny všem, kteří mají dost rozumu na to, aby se nenechali hned zabít.
"Vzpomněla bych si!"
Prohlásila snad ještě trucovitěji dívka a založila si ruce na hrudi.
"Kdybys alespoň byla, jako tvoje matka...trochu, alespoň někdy!"
Vzdychla se slabým úsměvem vévodkyně a její tvář se na několik vtěřin zdála být opět hladká a krásná, bez vrásek, jaká musela být za života královny Sierry.
Evelyn si povzdychla. Měla vévodkyni ráda, ale jen ve chvílích, kdy ji nepřirovnávala k její matce. Ona si svou matku nepamatovala. Znala ji jen z vyprávění všech svých dvorních dam, které původně sloužily její matce. Otec se o její matce nikdy nezmiňoval. Truchlil, i když to už bylo šestnáct let, co královna Sierra zemřela po porodu svého druhého dítěte, princezny Evelyn.
"Nejsem a nebudu."
Postavila si hlavu dívka a vyskočila ze židle při pohledu na sluneční hodiny, které byly vidět otevřeným oknem na nádvoří.
"Kampak, kampak?"
Zarazila ji vévodkyně a pomalu vstala. Rudé šaty s černým lemováním na postarší dámě vypadaly až královsky. Nebylo divu. Vévodkyně dostala šaty, jako dar od krále az službu koruně a také za výchovu princezny. Pravda, nedostala šaty jenom jedny, ale tyto byly její oblíbené. Rudou barvou jí nejspíš připomínaly maldá léta.
"Potřebuju do stájí, slíbila jsem že na lekci nepřijdu pozdě..."
"Lekci?"
Nadzvedla obočí vévodkyně. Kromě ní, knihovníka a komořího Stefana nikdo mladou princeznu nevyučoval. Dívka se zarděla.
"Sebastian mi slíbil, že mě naučí pořádně jezdit..."
Přiznala, žmoulajíc z nervozity látku svých modrých šatů.
"Tak Sebastian se pěkně vybarvil! Místo, aby se staral o královské záležitosti bude učit princeznu jak se hnát po lesích a střílet na zvířata."
Zakroutila hlavou naoko nechápavě vévodkyně ovívajíc se rukou místo vějíře.
"Prosím, prosím..."
Začala Evelyn, ale vévodkyně ji mávnutím ruky umlčela.
"Jak to říká dáma?"
Chtěla slyšet a její tvář se na chvilku roztáhla do pobaveného úsměvu. Evelyn se rozzářily oči, ale potom způsobně sepjala ruce před sebou, zatvářila se nanejvýš klidně a odkašlala si.
"Drahá vévodkyně, dovolila byste mi opustit místnost, prosím? Mám neodkladnou hodinu jízdy se svým podkoním!"
Prohlásila ulísaně a když viděla lehce zamračený výraz vévodkyně, že místo slova "princ" využila slovo "podkoní", ve spěchu se poklonila a vystřelila z místnosti, jako namydlená. Bratr už na ni před stájí čekal.
"Kde jsi, Evelyn? Ryzka se tě nemůže dočkat."
Poplácal anglickou klisnu po boku a ta, jakoby mu chtěla slova potvrdit, jen párkrát zahrabala kopytem a zaržála.
Sebastian jenom zavrtěl plavou hlavou a lehce se poušklíbl. Byl na rozdíl od Evelyn vysoký a svalnatý. Měl plavé vlasy a našedlé oči, prý se podobal spíš matce s barvou vlasů, ale šedé oči měl dozajista po otci. Na rozdíl od drobné a malé Evelyn, jejíž zelené oči byly matčiny a tmavě hnědá vlnitá hříva spíš připomínala otce.
Evelyn už se hrnula do sedla, ale Sebastian ji zadržel.
"Do koně se musíš vcítit, sestřičko, ne tak hrr... a navíc dnes jsem se rozhodl, že ti půjčím Uhel."
Vranka jménem Uhel stála opodál, připomínajíc klidnou sochu, ale ve skutečnosti byla jednou z nejrychlejších koní, jací se kdy proháněli po Ezmarských pláních. Měla v sobě krev elfských koní, co jsou rychlejší, tišší a vytrvalejší, než obyčejní koně. Evelyn úžasem klesla brada.
"Ty mi ji vážně půjčíš? Vážně?"
Začala poskakovat nadšeně okolo svého bratra, jakoby ještě byla děcko. O tři roky starší Sebastian se jenom pousmál nad sestřinou náladou.
"Ale půjčím ti ji jen, než dojedeme k lesu. V lese už si přesedneš na Ryzku."
Řekl, ale ani tak nezkazil Evelyn veškerou radost, kterou z toho měla. Okamžitě se nahnala k Uhel a málem klisnu radostí objala. Princ pouze došel ke koni a galantně podržel třmen, než se Evelyn vyhoupla do sedla. Obvykle jezdila v jezdeckých kamaších, ale na lekci se Sebastianem spěchala rovnou z hodiny zeměpisu, proto bylo celkem pochopitelné, že na vranku nasedala v oněch modrých šatech.
Když se konečně vyhoupla do sedla vranky a uchopila otěže, musela se zeširoka usmívat. Sebastian si k sedlové brašně na Ryzčině sedle připevnil svou kuši a na sedle Uhel zanechal svůj lovecký luk. Jen tak pro případ. Evelyn sama neuměla střílet z luku ale Sebastian nechtěl Ryzku zatěžovat. Poté se vyhoupl do Ryzčina sedla a pobídl ji k chodu. Uhel skoro sama vyšla. Našlapovala elegantně, jakoby opravdu byla elfský kůň a uměla se pohybovat s nesmírnou tichostí, jakoby snad ani nebyla kůň, ale labuť. Nechovala se podivně...Možná jen příliš klidně...

Na planině před lesem bylo možné z dálky vidět dva závodící koně. Jeden svítil svou rezavou barvou a durhý připomínal spíš černý blesk, nebo čáru na papíře, namalovanou uhlem. Uhel Ryzku bez větších potíží předehnala, cukala za otěže a vzpouzela se, když ji Evelyn nutila alespoň zpomalit. Uhel ale odmítala. Proto Evelyn povolila otěže, doufajíc, že Uhel před lesem bez problémů zastaví. Klisna však cítila nepevonu ruku na otěži, nejistý sed a proto nezastavila před lesem, i když ji její jezdkyně tahala za otěže veškerou silou.
I se zmatenou Evelyn proběhla mezi prvními stromy. Kličkovala jako zajíc a Evelyn se sotva udržela v sedle za sebou slyšela zmatené a překvapené volání svého bratra, ale příliš se bála zavolat zpět. Přitiskla hlavu ke koňoskému krku a pokoušela se opět Uhel zastavit, ale zvíře jen znovu cuklo hlavou a nezpomalovalo. Evelyn do tváře šlehaly drobné větve, pod kterými Uhel probíhala, proto se dívka pokusila schoulit ještě víc. Už se nedívala na cestu, jen se držela na koňském hřbetě...
"Evelyn!"
Slyšela své jméno, opět, jakoby z dálky. Jenže tentokrát to byla opravdu dálka. Uvědomila si, že Uhel zpomalila, zvedla hlavu a rozhlédla se. Uhel nastražila uši a nakonec přešla do pomalého kroku. Ale ani pobídkami, přemlouváním a dalšími pokusy ji nešlo odehnat ze směru. Malé mýtince uprostřed lesa, na kterou dojeli, Evelyn nevěnovala moc pozornosti. Uhel se zastavila. Evelyn se rozhlédla, doufajíc, že se odněkud vynoří její bratr, ale obklopilo ji ticho. Sesednout se bála. Nechtěla, aby Uhel znovu utekla...Přítomnost někoho dalšího si uvědomila ža, když uslyšela onen hlas.
"Třikráte dej na mísu hrách,
vyvaž ho, považ ho na miskách vah.
Ona život v sázku dá,
jiná zlá, však nevinná.
Když pak cizí v duši vejde,
budou dvě a to je moc,
v zemi bílé, dopřeješ si
navždycky pak dobrou noc."
Znovu se rozhlédla, pohledem zelených očí pátrala po zdroji zvuku, ale nikoho nezahlédla...Uhel se znovu dala do pohybu. Otočila se, jakoby byla vedena jakousi neviditelnou rukou, se vracela zpět.

....

Dívčina hlava klesla na stranu v dalším přívalu mdlob. Zrudlé zápěstí bylo vázané plátnem. I přesto byla vidět prosakující krev. Vévoda opět znejistěl a posadil se k dceřině lůžku. Crane o dívku přestal jevit sebemenší zájem, dokonce ho vévoda chtěl uzavřít v jejím pokoji, dokud mu nevysvětlí, co se s dívkou stalo, nebo co měly znamenat ony plameny.
Vévodův elfský vymítač ale odmítal říct jediné slovo. I ve svém rodném jazyce, prostě jen mlčel. A právě tato skutečnost se vévodovi nelíbila ze všeho nejvíc. Crane byl svou mlčenlivostí proslulý, ale i tak se vévoda projednou nemohl zbavit dojmu, že plavovlasý elf mu cosi zatajuje. Cosi, co by mohlo ohrozit život vévodovy dcery.
Dívčiny oči se znovu zachvěly a její hlava se obrátila na druhou stranu, že se dívka málem uhodila hlavou o vrch postele.
Vévoda vzdychl a otřel dceři zpocené čelo. Přišel si až příliš bezmocný. Nyní byl opravdu na pochybách, zda Cranea k dívce ještě kdy pustit. V mysli mu kolovaly ty nejhorší přestavy. Že se snad rituál nepovedl a její bolest byla zbytečná, že možná Crane dívku očaroval, aby ji získal pro sebe, nebo ji snad chtěl zabít...
Zatímco vévoda tiše seděl u své dcery a přemítal, Crane ve svém pokoji přecházel sem a tam a pečlivě upravoval kruh, vyrobený z různých typů bylin a vonných olejů. Na to, co se chystal provést nestačil jen pouhý "umělý" kruh, který mohl kdykoliv pomocí mysli vytvořit. To byla standardní ochrana proti nižšším démonům, kteří se obvykle pokoušeli posednou obyvatelé horního světa. Démon, jež navšítil tělo budoucí vévodkyně byl ale silný. Rozhodně nešlo o nižššího démona, kterého by umělý kruh nepropustil. Tohl emusel být někdo ze starších. Crane si byl jist, že někdo z velké Čtyřky se pokouší dostat se na tento svět. Zatím ale jen natahuje drápy a zkoumá, kde by se mohl uchytit. Onen démon byl jen vyslanec, aby připravil tělo pro svého pána, nebo paní. Což se mu povedlo... Crane v náhlém návalu vzteku uhodil pěstí do stolu, až se několik skleněných baněk sesypalo na zem. Sklopil hlavu ke střepům. Tolik let se na to připravoval. Tolik let toužil po pomstě...Když utekl, myslel, že se zbavil těch myšlenek, doufal, že ji už nikdy neuvidí, že ho již nenavštíví, že nepocítí její přítomnost... Využila jej. Před tolika lety ho jen využila pro to, aby mohla projít na tento svět a vládnout. Crane si sevřel levé zápěstí. Ještě teď si přišel podvedený. Nenáviděl ji. Shýbl se a opatrně začal sbírat střepy, které zbyly z baněk. Nesmí se nechat unést svými city, je čas se připravit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama