Setkání VII.

6. března 2014 v 17:12 | Amy |  Temní...jako noc
Sedmá (magické číslo!) část Temných, jako noc, kteří zatím nepůsobí příliš temně. Tato část je hlavně o kolísání hlavní hrdinky a mém oblíbeném Craneovi. Crane má v podstatě základ jinde. Celá jeho postava sem byla zařezena čistě náhodou, a místo božského a mlčenlivého Cranea zde měl být obyčejný, stařičký a hloupý vymítač. Poté jsem ale doplnila dějovou linii a má sourozenkyně se postarala o to, abych sem "svého" Cranea doopravdy dosadila. Tak, tady to je :) Ať se líbí.


Uhel kráčela tiše, klidně, jakoby před chvilkou nebyla nezastavitelným divokým černým bleskem. Evelyn se jen obezřetně rozhlížela. Naváděla Uhel směrem, o kterém doufala, že je správný. Sama tuto část lesa neznala. Sebastian ji sem přivedl jen párkrát a to většinou, když byla malá. Ale tehdy jela na kroktém poníku a ne na nevypočitatelné vrané klisně s krví elfských koní.
Trhla havou pokaždé, když zaslechla hlasitější zvuk. Uhel totiž kráčela tiše a lehce, že se zdálo, že kráčí po mechu a nikoliv po spadaných větvičkách Lartského hvozdu. Husté jehličnany svými mohutnými korunami téměř zastínili slunce a jen sem tam byla vidět drobná okénka slunečního světla. Postupně ale ubývala a proto v lese vládlo šero. V dívčině fantazii se za každým keřem skrýval hrdlořez, za každým stromem vrah, divoké zvíře, lačnící po královské krvi.
Dívčina tvář jakoby v lese odumřela, zestárla a díky šerosvitu nyní vypadala, jako lesní přízrak. Jednou rukou se dotkla spánku. Pod bříšky prstů ucítila cosi lepkavého. Krev?! Opět si sáhla do vlasů, kde postupně nahmatala trochu víc krve. Musela se škrábnout o nějakou větev, když s ní Uhel projela houštinou...
Kohosi zahlédla. Mihnutí šedého pláště mezi stromy. Příliš nehlučné, než aby to byl člověk. Uhel se zastavila. Dívka, na nic nečekajíc, sesedla, stále pohledem hledajíc šedý plášť. Chytla Uhel za uzdečku a ubírala se za přízrakem. Chvílemi se jí zdálo, že snad slyší hlasy, odkudsi vycházet. Následovala je, vlastně ani netušila proč. Cosi ji na nich lákalo...Klisna cukla hlavou a vysvobodila se z dívčina sevření. Evelyn ale znovu nechňapla po uzdečce. Pomalými kroky se sunula dál. Zašustění kousek od ní upoutalo její plnou pozornost. Trhla hlavou tím směrem. Nic nezahlédla. Jen opět mihnutí šedého až černého pláště mezi stromy. Šepotavé hlasy v dívčině hlavě sílily. Ačkoliv mluvily rychle a nesrozumitelně, věděla, co říkají. "následuj ho".Našeptávaly jí, vedly ji, nutily ji, dívat se vpřed. Jakoby najednou hlasy ovládaly její tělo...A ona je nechala. Ať ji vedou.
Připadala si, jako omámená, bez života. Hlasy jí naplňovaly hlavu. Přesto cítila strach z tohoto místa. Měla by se otočit, sednout na Uhel a najít cestu zpět, ale. Zaslechla zvuk. Hlasy utichly. Šustění listí bylo příliš slyšitelné na to, aby bylo nereálné. Pomalu a co nejtišeji kráčela dál, chvíli se skryla za stromem, jakoby tam opravdu někoho čekala. Opatrně vyokukla. Plášť. Černošedý plášť visel na větvi osamocené jabloně, na níž dopadalo sluneční světlo. Přiblížila se.
Vyšel zpoza jabloně, jakoby za jabloní byly jakési dveře. Otevřela ústa údivem. Sledovala jej naprosto fascinovaně. Byl překrásný.
Jeho vysoká a štíhlá postava v záři slunce, jakoby byla průhledná, vyrobená z páry a stačil by jediný dotek, aby se rozpadla. Lišácký úsměv na rtech. Tmavé vrkočivé vlasy okolo hlavy. Opálená, odhalená hruď. Oči barvy taveného zlata...Natáhl k ní ruku a svůdně se usmál. Evelyn nebyla schopná od něj odtrhnout pohled. Byl vzdálený jen něco přez tři metry...Stačilo by udělat krok, dva, tři, natáhnout k němu ruku-
Šustot listí a zařehtání ji vyvedlo z míry. Náhle se nad ní objevila kopyta, chvíli hrabající ve vzduchu, jak jezdec prudce přitáhl otěže. Vykřikla a svalila se na zem, pokoušejíc se dostat z dosahu mohutných kopyt.
Ryzka s dalším zařehtáním dopadla předníma zpátky na zem. Sebastian prudce seskočil ze sedla s kuší v ruce a doběhl k zvedající se Evelyn.
"Jsi v pořádku?! Kde jsi proboha byla?!"
Vykřikl rozhořčeně místo toho, aby své sestře pomohl na nohy.
Evelyn se ztěžka zvedala, pořád vyděšená z pohledu na bratra a z vidiny sebe sama pod ryzčinými kopyty. Ještě na chvíli se zahleděla na místo, kde před chvilkou stál on. Jen černošedý plášť, pověšený na větvi jabloně stále připomínal, že to nemohl být jen přízrak. Nesměl to být jen přízrak...
"Kam koukáš? Musíme jít.."
Pomohl jí konečně Sebastian na nohy. Chtěla něco říct, ale náhle ji její bratr prudce objal.
"Omlouvám se...Jen..jsem měl strach. Opravdu jsi celá?"
Zeptal se mírnějším hlasem. Jeho prudká změna nálad ji překvapila. Sebastian se málokdy choval takhle. Byl nějak moc roztěkaný. Upřela pohled na značku na jeho zápěstí. Tento rok by ji také měla dostat...Už za pár dní se vydá do Reinrallského léna pro svou značku...
Sebastian svou sestru vysadil do sedla a posadil se za ni. Uzdečku Uhel přivázal k Rezčině sedlu. Celou cestu zpět k hradu nepromluvil jediného slova, ačkoliv Evelyn si všimla, že se mu chvílemi chvějí rty.
Přesto nedokázala přestat myslet na onoho cizince, který k ní natáhl ruku. Záhadným způsobem jí byl povědomý, i když si byla jistá, že někoho, jako je on v životě neviděla. Jen jedno jí na něm mátlo, překvapilo, dost možná i vyděsilo. Vzpomněla si totiž na karmínovou barvu. Na rudé slzy, jež obkružovaly jeho krk a klíční kost.



Přípravy byly téměř u konce. Ačkoliv se Craneovi klepala ruka, byl schopný vše dokončit. Slíbil si, že na ni už nikdy nepomyslí, přesto teď vyplňovala veškeré jeho představy. Její vlasy, její oči, její hlas...Úlisný a plný záludných, přesto svůdných smyček, kterými jej uchvátila do svých liščích spárů. Mohl by být rád, že vyvázl živý. Onehdy. Od té doby se hodně změnil. Zmoudřel, vnitřně zestárl. Zvenčí jeho tělo bylo stejné. Stejné, možná až na drobné vrásky okolo očí, které prozrazovaly o jeho věku mnohé. Klekl si na zem a rozlil kolem sebe manší kruh. Nyní se nacházel v jakési soustavě kruhů. Začal tiše odříkávat naučená slova v elfštině. Jeho hlas byl zpěvavý, ačkoliv se také trochu třásl. Crane zavřel oči, ale okamžitě se mu před nimi objevila její tvář.
Opět je otevřel. Kruhy kolem něj se začaly pohybovat, plazit se okolo jeho těla. Hadi. Jejich svítivé barvy a vzory skoro bily do očí, ale Crane se na ochranná kouzla díval s jistotou. Pomalu jej obmotávaly. Stále opakoval ta samá slova, zatímco hadi se okolo něj pomalu obtáčeli. Jedni mu nadzvedávali prameny plavých vlasů, jiní se mu obtáčeli okolo nohou. Jeho tělo se pomalu balilo do štítu. Nechtěl se znovu nechat pohltit od Čtvrté. Kouzlo již bylo skoro dokončeno.
Dveře se s prásknutím rozevřely a dovnitř vešel rázným krokem vévoda za doprovodu strážných. Crane se na něj zahleděl vyčítavým pohledem a semkl rty. Hadi, pomalu zaplňující celé Craneovo tělo zvedly své podivně zářící hlavy a vydali pisklavé zvuky, když se postupně opět rozpoušěly ve vzduchu. Kouzlo nebylo dokončeno...Celé ty přípravy byly k ničemu!
Crane v duchu zuřil, ale jeho klidná tvář nevykazovala žádné známky vzteku.
"Nejdřív se pokusíš zabít mou dceru a nyní sbíráš síly!"
Zavrčel vévoda naštvaně. Crane jen povytáhl obočí a zahleděl se vévodovi do očí. Byl v nich strach. Strach z elfa, o kterém si za ta léta myslel, že už jej zná. Že onen elf mu bude ku pomoci. Ale nemohl si o něm být jistý nikdy. Pomáhal království, to ano, byl nejlepším vymítačem v celé zemi, kromě Bílých útesů, elfovy rodné země, ale i tak obavy ještě stále rostly a strach zhoustl. Zvlášť nyní.
"Chopte se ho!"
Rozkázal vévoda. Byl nad Craneovou mlčenlivostí skoro zoufalý. Kdyby se alespoň přiznal, co s jeho dcerou provedl, kdyby alespoň promluvil, nebo se pokusil tvrdit cokoliv na svou obranu. Crane jen mlčel a skoro až ochotně se nechal odvést. Jakoby mu na všem, co se děje nezáleželo.
Vévodova ruka instinktivně sjela k meči. Už povolal nejlepší vymítače z okolí...Ale nemohl nic víc, než doufat.
"Zavřete ho do cely, dokud se nerozhodne o jeho dalším osudu."
Řekl po chvilce váhání. Prohlédl si obrazce na zemi a poté i střepy a byliny. Pokud Craneovi nikdy nerozuměl, nyní mu nerozuměl ještě o něco víc.
Crane se ale jen v duchu usmál. Z vězení do vězení, jen s větším chladem a střídmější stravou. Nemohl si stěžovat. Nechtěl. Ve vězení navíc před Čtvrtou bude spíš v bezpečí... Zadoufal, že ho tam nenajde. Mohl se pokusit ochránit vévodovu dceru, ale i ta je nyní příliš slabá. Věděl, že nakonec Čtvrté podlehne a ona se vrátí. Věděl, že jen bláhově doufá, že liščí drápy na něm nezanechají šrámy.

...

Evelyn seděla v okně bez hnutí. Hleděla ven na déšť, který zkrápěl její okno. Jarní přeháňka přišla rychle. Příliš pomalu, aby je zastihla v lese a příliš rychle, aby stihli dojet suší. Evelyniny promoklé šaty se sušily u krbu, který příjemně praskal a ozařoval lehce potemnělý pokoj příjemným světlem. Dívka, oblečená do dlouhých, mužských kalhot, košile a vesty, k tomu zachumlaná do deky, se přeci jenom chvilkami otřásala zimou.
Její mysl jej byla plná. V hlavě se jí rojilo tolik otázek, že ani nezaregistrovala, když do jejího pokoje vešla vévodkyně.
Evelynina učitelka si povzdychla a náležitě si odkašlala.
Dívka jen překvapeně zamrkala a odtrhla oči od okna. Její tvář se ale nerozjasnila tím obvyklým světlem, které přicházelo, jakmile spatřila svou učitelku. Jen se mírně pousmála. V té chvíli vévodkyně jaksi dojatě zamrkala a rychle si otřela oči kapesníkem. Nyní Evelyn skutečně připomínala svou matku. Ona na okně sedávala také, také zeleným aočima pozorovala, co se děje venku. Byla klidná, přesto usměvavá...
"Co se děje?"
Optala se znovu trochu nepřítomně Evelyn a opět se zahleděla ven z okna.
"Evelyn...Váš otec o tom incidentu mluvil s vaším bratrem a-"
"Chce mi už i vyjížďky s bratrem zakázat?!"
Křikla náhle popuzeně Evelyn a otočila se na svou učitelku se zlobným výrazem. V zelených očích plápolaly dva zlostné zelené plamínky.
"To si snad dělá legraci! Vždyť o nic nešlo! Mohlo se to stát každému! A mě se to stalo navíc jenom proto, že mě Sebastian ještě nenaučil tak dokonale jezdit!"
Vzplanula znovu Evelyn, ale opět otočila hlavu k oknu, až se okolo její tváře zhouply její tmavě hnědé vlny.
"Chce pro vás vždycky jenom to nejlepší, Evelyn, to víte.."
Přišla vévodkyně blíž k dívce a objala ji. Vévodkyně od princeznina narození vypomáhala s její výchovou a sama přitom jezdila za svou vlastní dcerou a mužem. Byla princezně nejen vychovatelkou, ale svým způsobem i matkou, kterou ona nikdy nepoznala...Nyní se trochu zastyděla. Měla být doma se svým mužem a se svou dcerou a ne nyní utěšovat královskou dceru...
"Ale proč to nejlepší pro mě nikdy nemůže být to, co chci já..."
Vzdychla Evelyn, potlačujíc slzy vzteku a vzdoru...
Otcovu touhu sebe ochránit ji chápala, ale musel vědět, že ji nikde neudrží věčně. Že se jí zlé věci budou dít, ať chce či ne.
Vévodkyně princeznu něžně pohladila po vlasech a ještě více se jí zastesklo po její vlastní dceři. Ačkoliv to byl sotva týden, co od svého manžela a dcery odjela, strachovala se. Její muž jí zatím nedal vědět, zda vůbec dceřino označení bylo úspěšné...Ale věřika onomu štíhlému, plavému vymítači. Ačkoliv byl mlčenlivý, nevnímala jej, jako hrozbu. Dalo by se říct, že vévodkyně byla jediná, kdo vymítače nějak blíže znal. Nikdy s ním nepromluvila jediného slova, přesto jej chápala. Už tolikrát svého muže prosila, aby elfovi za jeho služby udělil svobodu a nechal jej odejít do jeho země... Jenže elf byl minimálně pro polovinu království strůjcem ochrany před démony... Byl příliš cenný.
"Jednou jeho starosti pochopíte."
Pousmála se vévodkyně a políbila dívku do vlasů. Princezna zvedla hlavu a zadívala se své učitelce do očí.
"Za jak dlouho pojedeme?"
Zeptala se a v jejím hlase byl slyšitelný náznak strachu.
Vévodkyni se na čele vytvořila vráska, když se zamračila.
"Pozítří, má paní...pozítří."
Evelyn znovu vzdychla a vymanila se z obětí. Upřela pohled zelených očí opět ven, kde stále vytrvale pršelo.
Tak tedy pozítří...Pozítří má získat svou značku na zápěstí, jako jedinou ochranu před démony. Přesto s tím si nedělala starosti. Její mysl opět zaplnily jiné vjemy. Vůně lesa a jiné představy. A poté i světlá jabloň, u níž viděla cizince.
Vévodkyně s povzdechem tiše opustila místnost a zanechala princeznu v jejích chmrných představách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama