Tichý lovec VI.

6. března 2014 v 17:11 | Amy |  Temní...jako noc
Ano, má oblíbená šestá část! Další díl "Dark-as-night", jejiž osud se sice teprve rozvíjí, ale až se rozvine, doufám, že opravdu bude stát za to. Tento díl vznikal ve vlaku za jízdy a za pohledu na hezkého a chytrého mladíka naproti mě a musím říct, že během psaní mě jeho pohled dost znervózňoval. Každou chvilku jsem čekala, že se zeptá, co to vlastně píšu a proč to píšu, nebo jednoduše přenese pohled na obrazovku a nakrčí obočí, když přečte pár řádek... Mé strachy se díkybohu nesplnily a s míněným už se nejspíš ve vlaku nepotkám. Každopádně přeji, ať se líbí :)


Arnall ležel na posteli tiše. Bez hlesu, bez vzdechu, jakoby byl mrtvý. Zatoužil po přítomnosti onoho chladného ticha snů, které ho jindy bez protestů chopilo do ledových spárů a unášelo pryč z reality. Přesto musel na několik vteřin otevřít oči a pokoušel si představit její tvář. Své matky. Lidská služka tiše, jako stín vplula do pokoje, sebrala prázdný pohár a vyměnila jej za nový, plný tmavé tekutiny. Opřel se na loktech, aby dal najevo, že nespí. Trhla sebou, když zjistila, že ji princovy oči pozorují.
"Dobré dopoledne, výsosti... Měl byste spát, abyste byl večer připraven na další projednávání..."
Prohlásila, ale hned se chytla za ústa. Věděla, že je troufalá. Mohl jí to zazlívat, ale projednou se možná rozhodl být milosrdný. Projednou. Pevně semkl rty a máchl rukou. Nebylo třeba více slov pro ubohou lidskou duši. Hluboce se uklonila a co nejrychleji vyklouzla dveřmi an chodbu. Teprve, když Arnall uslyšel blahosklonné klapnutí zavírejících se dveří, opět se položil na postel. Chtěl přemítat, chtěl si ujasnit v hlavě rozhovor se svým otcem. Pamatoval si tón otcova hlasu. Otec něco tajil, tím si byl jistý, ale jakoby mu něco mohlo být do tajemství pána Pekel.
Ale co je mu do tajemství jeho otce?
Opřel si ruce za hlavou a neodpustil si dlouhý a hluboký povzdech. Jakže se to jmenovala? Lauriel? Jak by to jméno mohl zapomenout...Když zavřel oči, věděl, co uvidí. Lauriel. Tak, jak si ji vždycky vysnil, ale tentokrát může dát své představě jméno, může ji už nazývat obrazem. Představuje si, jak je štíhlá, vysoká a jak jí nazerlé vlasy poletují okolo usměvavé tváře. Tváře, kterou si nikdy neuměl plně představit, ale tušil, že kdyby ji někde uviděl, tu tvář by poznal. Poznal, mezi tisícovkami jiných tváří. Výdycky přemýšlel nad svou matkou, jako nad andělem, který nikdy neexistoval, jako nad nkým, kdo je snový, vybájený a s kým není možné se setkat. A teď by měl možnost...Cosi ho lehce zastudilo na hrudi. Vždyť by mohl sestoupit na zem...NE!
Prudce se posadil a rozhlédl se. Zamžikal a protřel si oči. Když se ale na to místo zahleděl znovu, přízrak s nazrzlými vlasy už tam nestál...Vidiny. V Pekle byly až příliš obvyklé. Natáhl ruku k poháru na nočním stolku vedle sebe. Chvíli se zahleděl na rudou tekutinu, převalující se ve sklenici. Nesl sklenici k ústům. V tom uslyšel křik. Jekot, který trhal uši a zarýval nehty do duše při představě, co tak strašlivého může řvát. Chvíli po jekotu, smíšeném s řevem bylo opět ticho. Arnall se zvedl ze svého lůžka. Sklenici, kterou při prvním úeku upustil na zem nevěnoval nejmenší pozornost, ani rozlité tekutině, v níž by mohl zahlédnout drobné bělostné krystalky. Vyběhl z pokoje, oblečen pouze do rozepnuté černé košile a uplých černých kalhot. Znovu se ozval jekot, tentokráte Arnall zamířil přímo za ním. Do komnat Čtvrté. Arnall slyšel dobře, co hlas říkal. Věděl, že křičí Čtvrtá, ale záhadným způsobem si přál, aby křičela bolestí. Aby skomírala a nad ní stál její bratr...
...
První se objevil v komnatách Arcidémonky až neuvěřitelně rychle. Přejel celou situaci pohledem žlutých očí. Klečící démonku, objímající mrtvého bratra, rozlité víno, i svého syna, který do místnosti vpadl neoblečen. Zadíval se na Čtvrtou, které se z tmavých očí kutálely rudé slzy, připomínající tekutinu rozlitou všude okolo. Karmín vína se mísil s karmínem slz a s černí krve, která stále ještě vytékala z chladnoucího těla Třetího.
Démončiny uslzené oči se zvedly od těla, které ještě před několika chílemi patřilo jejímu bratrovi.
"Najděte ji!"
Zaječela podivně vrčivým hlasem. Z očí, původně podmalovaných uhlem, se stále řinuly nové a nové slzy. Pokud démonka vypadala hrůzostrašně za normálních okolností, nyní připomínala noční můru každého démona v dohledu.
"Koho?"
Optal se chladným hlasem První a vše stále jen pozoroval, jakoby se nehodlal ujmout iniciativy nad celou věcí. Sethenovy oči se na několik vteřin zahleděly na syna. Neztvrdly, jako tomu vždy bylo. Dívaly se stále se stejnou lhostejností a na chvilku se zdálo, že se Sethen na syna usmál. Byl to ale jen postřehnutelný mžik a První se opět zahleděl na klečící Arcidémonku.
"Služku! Přinesla víno...Otrávila ho!!!"
Řekla a poté tiše vzlykla. Poprvé projevovala své emoce tak silně. Vlastně ne popvé, uvědomil si Arnall. Nebylo to tak dlouho co ho držela v náručí a toužila, aby řekl její jméno.
Démoni, kteří se díky křiku slétli, nebo slezli před komnatu jen tiše a napjatě čekali na verdikt Prvního. Jen jeden, nebo dva se vydali splnit rozkaz Čtvrté.
Čtvrté se vzlyky otřásaly rameny, když hladila svého bratra v plavých vlasech, jakoby ještě její doteky mohl cítit.
Přetočila jej na záda a téměř vykřikla, když si všimla dýky, zaražené hluboko do bratrovy hrudi. Jedním plynulým pohybem ji z těla vytáhla. Na rukou, na tváři i na šatech jí ulpívala bratrova krev, toho si ale nevšímala. Dýku pevně sevřela v rukou, až se z její dlaně vyvalila tmavá krev. Vykřikla, když ji První prudce uchopil za zápěstí a odtáhl ji od těla jejího mrtvého bratra. Vytrhl jí z rukou dýku a v podstatě Čtvrtou hodil do náruče svého syna.
"Odvěď ji odsud."
Zavrčel na syna a sám se shýbl k mrtvole. Arnall pevně sevřel paže okolo démonky, která se stále vzpírala a snažila se dostat zpět k Třetímu, jehož už ale žádná Pekelná zaklínadla nemohla dostat zpět. O to se postarala.
Druhý démonku odtáhl z místnosti, přez veškeré její protesty, nesvěřil ji ale do péče démonů před dveřmi. Zmizel i s ní ve svých komnatách, kde její vzlyky konečně alespoň trochu ustaly.
Posadil ji do křesla a klečíc, počal utírat z jejích dlaní krev. Divil se tomu pocitu, ale bylo mu jí náhle líto. Nepřipadala mu, jako vládkyně, co chce dosáhnout trůnu. Byla najendou příliš jemná a nevinná na to, co se o ní povídá. Snad, jakoby byla lidská a ne démonská.
"Nezasloužil si to...Vím, co se o mě povídá."
Polkla vzlyk. Zvedl k ní oči. Jakoby mu četla myšlenky.
"Že jsem stvůra, co nemá city, že jenom zabíjím..."
Další vzlyk, teď jej ale nahradil spíš jen vzdech. Oči však nepřestaly být plné slz. Rána na dlani se díky její regeneraci téměř zahojila.
"I přesto jsem ho měla ráda...I přes to, jaký byl. Sám zosnoval mou budoucnost a chtěl mě jí zbavit a já-..."
Skryla si hlavu do dlaní, čímž si trochu černé krve opět rozmazala po tváří. Dotkl se jejího ramene, jakoby ji chtěl nějak utěšit, nebo jí alespoň vyjádřit podporu, i když ani jendo zatím nebylo jeho úmyslem.
Vzápětí ho prudce objala. Natiskla své štéhlé tělo na to jeho. Věděl, ž ebyla starší, ale najednou mu připadala křehká..mírumilovná. Semkl rty. Měl v sobě až příliš lidských citů...Po matce.
Náhle, jakoby mu na kůži začaly tančit žhavé plamínky. Její oči stále slzamni smáčely jeho holý krk, ale její rty něžně olíbávaly jeho klíční kost. Její ruce mu něžně přejížděly po hrudi. Byla démonka..Uměla hřešit a věděla, jak dostat muže. On však zůstal strnulý. Už předtím ho téměř dostala...Zvedl její tvář, aby jí na těch několik vteřin mohl pohlédnout do tmavých očí a poté přitiskl své rty na její. Cítil, jak se pod jeho dotykem zchvěla. Cítil i letmý úsměv, který mu vtiskla do rtů. Pustil ji. I ona se o kousek odtáhla, ale pažemi ho stále objímala. Jeho chladný výraz ji překvapil. Do polibku vždy dávala vše a nyní nechápala, co je špatně. Měl jí ležet u nohou! Vždyť užila tolik vonných mýdel, jaká jen znala! Tolik vůní a parfémů...A tak bezvýsledně?!
"Myslím, že můj otec váš ještě bude potřebovat vyslechnout ohledně této situace. Rána se vám zahojila a o vaši psychiku si nedovoluji se bát."
Vstal. Jeho klíční kost a krk ještě nesly stopy rudých slz a dArcidémončiny rtěnky. Rozevlátá košile stále odhalovala dokonalé tělo. Čtvrtá dlouho váhala, dlouho si jej prohlížela, než k jejím očím a uším dolehla jeho slova. Zamrkala. Nemohla si dovolit vypadnout ze své pečlivě nacvičené role.
"O-odpusťte...Asi jsem jenom...zmatená."
Cosi v jeho výrazu ji umlčelo od dalších řečí. Postavila se. Ačkoliv se zvedala tak, jak to měla nacvičené, těžce a opatrně, jakoby ji snad nohy neunesly, nepomohl jí. Počkal, až se sama zvedla a malátným krokem zamířila ke dveřím. Doprovodil ji až k otcovým komnatám. Až když za dveřmi uslyšel hlas svého otce, otočil se a svižným krokem odcházel. Nezapnul si košili, ani nijak nesmazal stopy rudé na svém hrdle. Zlatavé oči ještě dlouho hleděly do prázdna. Dokud za ním nezapadly dveře jehovlastních komnat, kde ještě teď byl cítit její parfém. Klesl do křesla a až teď jeho pozornost upoutala rozbitá sklenice vedle nočního stolku, kterou lidské služky ještě nestihly uklidit. Přiklekl ke sklenici a opatrně vybral většinu skla, kterou položil na svůj psací stůl. Posadil se. Nyní nebylo již kam spěchat, věděl, že oběť se do jeho sítě zaplete rychle.
Čekal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama