Duben 2014

Zimní noc

30. dubna 2014 v 23:02 | Amy |  Pouze jedna...
Nedokázala jsem se přestat třást. Zima byla pořádná a vítr bodal do tváře, nutil mě přivírat oči a pokoušet se schoulit do tepla sebe samé. I když už i ta nejmenší místečka na mém těle pomalu, ale jistě prostupoval chlad. Že bych se nakonec šla přitulit?... Bože, ne, mám ještě trochu soudnosti. Nelehnu s ním, ani náhodou...Zůstanu tu a přečkám do rána...Moje hrdost byla rázem na vrcholovém stupni, i když jsem nikdy nezaznamenala, že bych kdy měla hrdost, nebo něco, čemu můžu říkat soudnost. Naopak o tom, že mám přemíru tvrdohlavosti jsem svoje okolí přesvědčovala až příliš často. Naposledy se o tom přesvědčil Jin-tsu, když jsem si něco usmyslela, jako třeba, že na kulhavé kobyle dojedu do města a i přez to, že mám na sobě špinavé hadry, svedu tamějšího starostu...NA Jin-tsuovi jsem vyhrála docela dost. Začaly mi drkotat zuby, načež sjem si přitiskla promrzlou ruku na ústa. Moc to nepomohlo, ale alespoň to nebylo tak hlasité. Zůstanu..zůstanu....! Přemlouvala jsem se v duchu. Když se vchod šedobílého stanu náhle rozhrnul, co nejrychleji jsem strčila hlavu mezi ramena ještě víc, jakobych se před ním chtěla schovat. Světlo ze stanu na mě na chvilku posvítilo,a le i to stačilo, abych začala mrkat. Na řasách jsem ještě stále měla drobné vočky, které z mého pohledu vypadaly, jako jakési obří bílé koule, tížící mi víčka. "Poslední možnost, jdeš, nebo ne?" Ozval se hlas ze stanu. Až příliš velitelský, než přátelský. Otravovalo ho to. Tím sjem si byla jistá. Jenže vidina tepla teď zahltila mou hlavu natolik, že jsem si ani neuvědomovala, když jsem po čtyřech dolezla ke stanu a s úlevným heknutím jsem zapadla dovnitř. Stan, pokrytý ledem a sněhem teď už vlastně sotva připomínal stan...Spíš nějaké iglu...A bylo tu podle toho taky příjemné teplo...Okamžitě jsem ze sebe sházela studené oblečení, nehledě na to, že tu budu jenom v ještě trochu teplé spodní košilce. Největší problém jsem měla s rozpohybovaním mrazem zfialovělých prstů, jenž pálily a bolely...Ale i tak jsem se vysvlékla v rekordním čase. Až po tom sjem si uvědomila, jak se na mě dívá. S jakýmsi úsměvem, který si obyčejní lidé obvykle vyhrazují pro pošetilce a blázny. "Co čumíš!" Okřikla jsem ho až příliš naštvaně a hned nato jsem se na něj vrhla, jako hladová dračice. Ne kvůli...tomu, že byl téměř nahý. Ale byl nejspolehlivější zdroj tepla všude okolo...A že hřát opravdu uměl!. Okamžitě jsem ho objala a tiskla jsem se k němu s neuvěřitelnou zoufalostí. "Studííš!" Vyjekl, jakmile jsem se ho dotkla, ale já se jenom tak odstrčit od svého tepla nenechala. "Zmlkni a hřej!" Přetáhla jsem přez nás přikrývku a dál jsem se ho držela, jako klíště. Sice jetšě chvilku měl husí kůži a hodlal remcat, ale nakonec pod mým přísným pohledem zmlknul...Kupodivu mi stále mrzly nohy a proto jsem z prosté touhy po teple propletla s jeho. Na zádech jsem ucítila jseho paži, což mě přinutilo se ještě víc natulit...Teplo začínalo fungovat na moje zmrzlé končetiny...Když jeho ruka vklouzla pod peřinu a zavadila o moje stehno, zalostně jsem zavrčela. "Heleď, tohle jsme si nedomluvili...!" Neuhnul, ruku nechal tam, kde byla, tudíž na mém stehně a odtáhl hlavu, aby se mi mohl podívat do obličeje. "A jak to mám proboha chápat, když se nahrneš ke mě do stanu, vysvlékneš se a pak mě objímáš, jakoyb ses se svojí titěrnou silou snažila mě udusit!" Naštval mě. Pořád jsem na něj ale měla jednu velice dobrou zbraň...I když mě potom mohl vyhodit ze stanu na mráz, ale pochybovala jsem, že by chtěl, abych umrzla. Tady, v pustině ledu a sněhu musel být rád, že tu má ženu. Sám, nebo s mužem, by se buď musel stát gayem, nebo..no, dopadalo by to tak, jako to dopadá u osamělých mužů. "Je mi zima." Pronesla jsem s absolutní chladností, jako to u mě bylo obvyklé, když jem měla svou oběť. Když si mě s lehkou surovostí přitáhl ještě blíž, měla jsem jenom rychlou možnost se nadechnout k proestu, než mě umlčely jeho rty. Přesto ho odstrčím, ale převalí se na mě. stále mi vnucuje své rty, jeho tělo najednou přímo hoří a sálá z něj příjemné teplo. Ne, nepodlehnu! Křičím sama na sebe v hlubinách své zmatené hlavy. Je na mě moc těžký. Jeho horké ruce vyhrnují mou košilku, zatímco já zápasím rukama s těmi jeho a snažím sepřerušit polibek, který si vynucuje. Nohy jsou pořád až příliš zamotané do peřiny...Mohl by to být romantické, jenomže já mám svou hlavu...Potom ho konečně kopnu do životně důležitého místa, což ho, částečně díky bolesti odmrští dál. Málem jsem ho doslova vykopla z našeho malého stanu. Tiše zavrčel, držíc se za citlivé místo, ale po chvice se musel opřít. Umím opravdu výborně kopat. "Tvoje chyba, nevíš, o co přicházíš." Ušklíbne se. A já lituju, že sjem dost možná přišla o zdroj tepla...
Ale ne, já se tepl ajen tak nevzdám. "Nech toho trucování a polez sem." Nakážu velitelsky teď zase já. Jsme na stejné lodi a jestli on půjde ke dnu, moc dlouho tu sama nepřežiju, to vím.
Zavrtí hlavou. Toho trucu asi jen tak nenechá. "Co ti na mě tolik vadí? Spíš s každým! Jenom se mnou ne!" Vybuchne. Z hrdla mi vyjde upřímný smích. Až příliš upřímmný... "Jdi ty, zní to, jakobys žárlil!" Pronesu a ještě chvíli se nebráním smíchu. Teprve po chvilce umlknu. "Myslíš snad, že jsem ti ochotná dát hned první noc? Užiješ si a mě vyhodíš zase na mráz? Nemysli si, chlapečku, mě se jen tak nezbavíš." Přitáhnu si přikrývku k sobě a trochu si pod ní shrnu dolů svou košilku. "Netrucuj a pojď." Zopakuju, až skoro výhružně, jakobych já teď byla královnou stanu. A taky se za ni považuju. Nechce se mu, ale pořád lepší se tisknout ke mě, k ženské, než k nějakému chlapovi, nebo jenom ke studené zemi. Nakonec se nasune vedle mě a já si ho až majetnicky obejmu. Cukne sebou, jakoby to nečekal. Nedivím se mu. Taky byhc se sama sebe po tomhle ...stranila. Ale má smůlu, pro dnešek. Pro příště tohle nemůžu vyloučit.
"Nespím s každým, abys věděl, třeba s tebou ne." Obrátím jeho vlastní řeč proti němu, ajkobych chtěla, aby si přišel ještě provinileji. Nakonec mě taky obejme, protože uzná, že je lepší se zahřát, než trucovat. Ačkoliv polovinu noci, kdy usínáme čekám na nějakou omluvu za jeho chování, jak mo mě vyjel, ale nic se nedostaví. Především proto, že usnul až příliš brzy.
Zachumlám se do teplé přikrývky a užívám si teplo, když venku hučí vánice...Nebýt toho všeho, bylo by to až zatraceně romanticky nechutné.

Čas krmení

29. dubna 2014 v 15:47 | Amy |  Temní...jako noc
Po dlouhé době opět trošku kratší úryvek z Temných. Jakobych ztrácela vypravěčskou nit, když si tak pročítám začátky, od Velké Čtyřky až po Čas krmení. Dost možná se konečně dostanu v příběhu k nějaké akci, jakou už dlouho zamýšlím. Tato kapitola totiž popisuje hodně postavy a málo se věnuje celému ději. Nu, mohu jen doufat...
Ať se líbí ;)

I přesto

25. dubna 2014 v 16:13 | Amy |  Poems...
Čtu Malého prince,
pod mosazným svícnem.
Není třeba světla,
vždyť čtu Brailovým písmem.

Ta ze Třeťáku

14. dubna 2014 v 0:31 | Amy
Psané se smutkem, ale i s humorem. :D Alespoň sjem vypsala několik pohádek a přirovnání... No, však, kdo viděl, porozumí dětinskému přání :D
Ať se líbí :)

Jak asi...

14. dubna 2014 v 0:11 | Amy
Báseň z mé vlastní hlavy, zkušenosti nikoliv.

Nenávistná

14. dubna 2014 v 0:05 | Amy
Bij mě do tváře!
Plivej mi do vlasů!
Dej mě do žaláře,
nemysli na krásu.

Vyrvi mi vnitřnosti!
Jen znič mě docela,
možná pak dojde ti,
jaká jsem bývala.

Sedři mi kůži směle!
Ať se můžu poslat do ...

Nejsem panna na hraní,
co znáš!
Vypadni!
Nejsi vítán u mého stolu.
To ostudou zase zavání.
Tak to máš!
Jenže já-
padám opět dolů.

Proč? Protože jsi mi sebral mojí slepeckou hůl...

For the One

12. dubna 2014 v 19:55 | Amy |  Upgrade: Ability to fly
Psáno s lehce tíživým pocitem, který dost možná každý zná. Uvidím, jak budu v Ability to fly pokračovat. I když název sám o sobě také prozrazuje trochu děje, doufám, že se mi podaří Vás překvapit...
Ať se líbí :)

Báseň o básni

12. dubna 2014 v 18:20 | Amy |  Poems...
Vkládat rýmy bez patentů,
ukládat svůj čas do komentů,
zbytečně.

Neznat cíl své cesty literární,
co když je to celé zdání,
jenom iluzí.

Touhu do duše vkládat
a z duše pocit psát,
v neznámu po svíčce tápat,
se slůvky si v duchu hrát.

Však zbyde jen rým,
rýmovačka, hleď.
Čas plyne jak dým.
Utekl i teď.

Několik faktů o Pražácích z pohledu mimopražských vesničanů

12. dubna 2014 v 11:23 | Amy |  Dear diary...
Tuto malou prózu si dovoluji věnovat všem mimopražským vesničanům. Snad najdu pochopení u u praždkých veničanů, odpusťte, ale nějaká ta pocitovka mi do mého textíku stejně vleze.
Nuže, Ať se líbí :)

Lehni, nebo zhebni

1. dubna 2014 v 22:31 | Amy |  Pouze jedna...
Možná při čtení této povídky budete tápat v tom, v jakém prostředí, nebo době se toto odehrává. Snad v "dvourázovce" většinu dovysvětlím, pokud píběh zaujme :) Ačkoliv i teď nevynechám žánr: Fantasy
Nuže, Ať se líbí :)