Čas krmení

29. dubna 2014 v 15:47 | Amy |  Temní...jako noc
Po dlouhé době opět trošku kratší úryvek z Temných. Jakobych ztrácela vypravěčskou nit, když si tak pročítám začátky, od Velké Čtyřky až po Čas krmení. Dost možná se konečně dostanu v příběhu k nějaké akci, jakou už dlouho zamýšlím. Tato kapitola totiž popisuje hodně postavy a málo se věnuje celému ději. Nu, mohu jen doufat...
Ať se líbí ;)


Arnall scházel schody dolů do velké síně. Ticho, které se téměř rozléhalo po celém paláci narušovaly snad jen zvuky jeho pomaých a plynulých kroků. Mlčel. Stále se mu v hlavě honily myšlenky. Doufal, že si alespoň u jídla vyprázdní hlavu. Točité schody hlavní věže byly mramorové, jako většina podlah v celé paláci. Nejednalo se o obyčejný mramor, jakoby se uvnitř mramoru rozlézaly drobné žilky zlata, které lákaly každého, kdo se procházel po jejich povrchu k tomu, aby se pokoušel je rozbít a podmanit si jejich obsah. Sešel schody s pohledem stále zabodnutým do země a do oněch lehce světélkujících žilek. Octl se v předsíni, kde se většinou pohybovali démoní sluhové a občas sem měli přístup i lidé, jejichž úkolem bylo také přinášet poháry, nebo dokonce i vlastní krev. Předsíň byla tmavá, jako všechny pokoje v celém paláci i její podlaha byla z tmavého mramoru se zlatavými žilkami. Její stěny byly zdobeny strarými malbami zvířat a démonů je požírajících. Jejich oči byly z obrazů a maleb vypoulené, jakoby vás doopravdy sledovali na každém kroku. Zastavil se před dveřmi do velké síně a přejel rukou po zčernalém kovu, jakoby zvažoval, zda byl opravdu dobrý nápad sem chodit. Semkl rty. Nechtěl si dovolit slabost.
Rozrazil dveře do velké síně a zaslechl doznění hádky.
"Nemyslím, že by byl dobrý nápad jen-"
"A komu na tom záleží! Uvědomujete si, že svým čekáním ohrožujete celou naši existenci?!"
Druhý se zahleděl na dva arcidémony, kteří proti sobě stáli se vztyčenými hlavami a připravenými zbraněmi. Celá velká síň připomínala budoucí bitevní pole. Nižšší démoni, usazení u stolů po stranách místnosti jen tiše hleděli se sklopenými hlavami do svých talířů a nikdo se neodvážil pronést jediné slovo. Ani ti nejmenší a nejhladovější nezvedli hlavy, aby se setkali pohledem s jedním ze svýh vůdců.
Čtvrtá, které tvář hyzdily vrásky zlosti, si přeci jen ještě před chvílí otírala karmínové slzy. Na opak výraz Prvního byl čistě odmítavý a rohy na jeho čele, planoucí zlatavým plamenem byly až příliš výmluvné. Ocas čtvrté sebou švihl ze strany na stranu a její rohy, zkroucené po stranách její hlavy zářily načervenale. Celá její podoba se lehce proměnila, ačkoliv základní lidsé rysy zůstaly. Znamením Čtvrté byla liška, proto se její tělo zčásti přizpůsobilo. Působilo silnějším a plnějším dojmem, jakoby se z obyčejné vesnické ženy stala nájemná vražednice.
První měl v chladné tváři vepsaný výraz tiché zuřivosti. Jeho znamením byl totiž vlk. Každý démon v Pekle měl své znamení, stejně, jako pouto. Pouto byla část démonovy duše a znamení zvíře, k jehož podobě se démon přilne nejčastěji. Často docházelo k míšení znamení. Mnoho démonů tak mělo směsici mnoha zvířat. Čím však bylo znamení čistší, tím větší moc démon měl. U Velké Čtyřky bylo nutností, aby měli pouze čistá znamení. Díky tomu se mnohdy stávalo, že Peklu vládly rodiny, či snad příbuzní. Jako tomu bylo i nyní.

První opět tiše zavrčel. Jeho znamení na něm bylo více poznat. Především díky vlčím uším a výraznějším špičákům. Jeho zlatem vyšívané roucho bylo lehce potrhané, neb se jím musely prodrat silné, našedlé paže s dlouhými, vlčími drápy.
Oba vládci byli očividně v bojovné náladě a nebýt přihlížejících, dalo by se předpokládat, že by z nich žil jen jeden.
Příchod prince je rozrušil mnohem víc, než dali ve svých nepřístupných výrazech znát.
"Opět jednáte za něčími zády."
Pronesl Arnall tiše a vrčivě. I jeho znamením byl vlk... Po otci. Opravdu se za těch několik chvil změnil k nepoznání. Ne vzheldově, neproměnil se do svého znamení, ale uvnitř. Jakoby se ze stydlivého maldíka konečně vyklubal silný mladý muž práv v tu nejvhodnější chvíli. Výraz arcidémonky poněkud změkl, když spatřila svého budoucího chotě v takové náladě, snad jakoby se mu pokoušela dát najevo svůj nynější respekt a úctu. Těžko skryla i dorbné obavy, když si zkousla ret a lehce sklopila hlavu. Její rohy, stejně jako její znamení během několika vteřin zmizely a opět se zdála být bezbrannou, jakoby čekala, že se Arnall vědomě přidá na její stranu, že ji bude chránit v tomto sporu.
"Podávejte na stůl!"
Zavrčel Druhý a bez jediného pohledu na otce se usadil do čela stolu, jakoby byl už opravdový vládce Pekla. Sethenovy oči se zúžily do zlostných škvírek. Arnall si dovoloval příliš mnoho. Jeho arogance začala plnit pohár Sethenovy trpělivosti. Poté, jakoby Prvnímu došlo cosi závažného, i on zkrotl, zmenšil se a zeslábl.
"Bude to?!"
Znovu zabručel nový vládce Pekla. Tón jeho hlasu nabíral na nebezpečnosti a málokterý démon si přál vědět, co se stane, pokud pánův rozkaz neuposlechnou. Peklu musel vládnout chaos a neshoda Prvního a Čtvrté, jakoby to dokazovala.
Téměř všichni démoni sebou při tom zvuku trhli a sluhové se němě a bojácně vydali splnit pánovy rozkazy. Obsluhovali zde častěji nižšší démoni, než lidé. Toto ustanovení si vyžádal První při svém nástupu do funkce. Neb na jídelním stole se sem tam mohlo objevit i lidské maso.
Čtvrtá, již ve své obvyklé podobě, se usadila po boku svého budoucího manžela tiše, nevýrazně, náhle opravdu byla příliš pokorná, aby se pouštěla do další hádky s Prvním.
Sethen takovou pokoru neprojevoval, s jistou neochotou se usadil po levici svého syna. Jedno místo po pravici čtvrté stále zůstávalo volné, jako němá připomínka toho, co se událo.
Ticho Arnallovi lezlo na nervy snad ještě víc, než původně čekal. Nikdo se neodvážil dotknout se vidličky dřív, než on. Byl teď postrachem, hrozbou, nebo snad jenom šílencem, co za jeho zády všichni šeptají lži a pomluvy? Nebo právoplatným vládcem?
Vždycky byl vídán, jako neškodný podivím, nyní si ale ani starší démoni nedovolili jej neuposlechnout. Cokoliv by jim řekl by bylo splněno do vteřiny, to tušil, nebo si to alespoň namlouval. Všichni cítili, že První začínal slábnout, ale bylo příliš nebezpečné nebo pošetilé, cokoliv říci, už jen kvůli ceně vlastního života.
Arnall se chopil vidličky a v tu chvíli začal halas a všeobecný hovor nižšších démonků, jež hladověli ze všech nejvíc a nejméně se toho na ně dostalo.
Zvedl pohled zlatých očí od vidličky a pozoroval místnost. Všechny oči se upíraly na něj, nebo do talířů. Jakmile se však Arnallovy oči zaměřily na někoho jiného, daná osoba sklopila pohled. Cítil jejich strach, nebo obavy, ale něco se mu na tom jednání příčilo. Pohlédl na otce a snad, jakoby až teď pochopil veškeré jeho jednání. Nechtěl tu odpovědnost za celé Peklo, za každého démona, démonka, či už jen člověka v komnatách černé pevnosti. Nechtěl ručit za celé Peklo vlastní duší, vlastním tělem i vlastní myslí.
Bez okolků se zakousl do masa, které se mu objevilo na talíři. Ignoroval pohledy Čtvrté a svého otce, které ho sledovaly s lehkým zděšením a zvědavostí. Trhl hlavou, až mu trocha krve ulpěla na bradě. Čtvrtá se také v tichosti pustila do jídla. Jedla způsobněji, než mívala ve zvyku, což si ale nevysloužilo tolik lehce překvapených pohledů, jako Arnallovo jednání. Druhý ji teď znervózňoval mnohem více, než její původní cíl. Přišlo jí, že on ví něco, co ona ne. Že je mnohem víc tajemnější, než se zdá. Že je mocnější. Jeho tvář, jakoby nabrala mužnějších rysů, snad i hlas nebyl původní. Byl větší sousto, zároveň však větší výzva. A bylo jasné, že se Čtvrtá nevzdává. A že dostane, co chce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama