For the One

12. dubna 2014 v 19:55 | Amy |  Upgrade: Ability to fly
Psáno s lehce tíživým pocitem, který dost možná každý zná. Uvidím, jak budu v Ability to fly pokračovat. I když název sám o sobě také prozrazuje trochu děje, doufám, že se mi podaří Vás překvapit...
Ať se líbí :)


Stíny předešlých nocí mi halily hlavu, jako neprofouknutelná mračna nezodpovězených otázek. Taky jsem podle toho vypadala. Tmavé kruhy pod očima, tělo shrbené... Přesto jsem doopravdy unavená nebyla, spíš jen lehce znuděná, dost možná se někde uvnitř mě objevla touha někoho pořádně urazit, nebo i naštvat. Sezení na čtvercovém koberci od Maritty totiž taky nepatřilo mezi mojí oblíbenou činnost, ale když se Maritty nevrací dlouho do noci a onen čtvercový koberec se vzory vodních ptáků tam je skoro jediným nábytkem a tak nějak celkově jediným teplým místem, zůstávám sedět na něm. Teeny vleze do pokoje střešním oknem a žalostně zamňouká. Domáhá se smetany, ale od té doby, co jsme se přestěhovali do Nižšších vrstev, kvůli mojí operaci, si už ani smetanu nemůžeme dovolit.
Stejně pořád nepochopím, proč mě Maritty nechce pustit do práce. Už na to mám věk a podle všeho jsou moje senzory naprosto v pořádku. Tedy, alespoň to tak většinu času vypadá. O svých záchvatech jsem Maritty neřekla právě proto, že by mě do práce nepustila už asi nikdy. Přesto můj příspěvek do naší skromné rodiny potřebujeme a když není, je to na nás všech znát. Teenyho ustavičné mňoukání u okna mě vyrušilo z temných myšlenek na to, co se stane, až nám dojdou zásoby. Asi mě Maritty bude muset poslat na Pole, nebo snad do opravny aut, prostě někam, kde budu užitečná a nebude na mě muset platit...Díky svým poruchám bych měla dostávat invalidní důchod i když je mi sotva šestnáct, přesto se Libertie, v které žiju, o mě nijak moc nezajímá. Jakmile z mé hlavy dostali to, co chtěli, nebo respektive dostaly do mé hlavy to, co chtěli, přestala jsem pro ně být zajímavá. Zakončili jsme to načasovaným přestěhováním do "nižšších vrstev", po kterém jsem pro svou zemi přestala být někým významným. Přestala jsem být člověkem a myslící bytostí, i když moje ruce, nohy, oči, uši, rty, vypovídaly o něčem jiném.
Všechno v Nižšších vrstvách bylo levnější, ale taky většinou zkažené a sehnat nějaký dobrý a funkční olej, aby mi inplantáty v levé ruce fungovaly, bylo nad síly jak Maritty, tak moje. Zvedla jsem ke kocourovi oči a jen tiše sykla, aby zmlknul. Nevědomky zapnu víc senzorů, než bych chtěla... Měla bych šetřit, nádrž z pondělka mi má vystačit ještě na tři dny. Až tehdy má dojít objednaný balíček dalších spalovacích hmot. Máme zásoby...Ale ty jsou určené především pro Maritty a Teenyho. Já musím vydržet na hnusné olejové kaši, kterou mi Liberetie každý týden posílá. Bez přídělu bych asi nepřežila moc dlouho, okud bych se nezačala krmit obyčejným jídlem, jako si dovoluje Maritty. I tak by mi to nejspíš zničilo obvody... Jenže já nemám zájem na tom, aby má matka zemřela na úkor toho, že její degenerovaná, adoptovaná kyborgská dcera přežije.
Stisknu rty. Ty jsou naštěstí moje původní a navíc jsou docela hezké. I když jsou malé a poměrně nevýrazné. Spíš úzké a narůžovělé, než takové plné, jak se teď nosí, protože se přifoukují botoxem. Móda v mojí drahé Libertii se vždycky vymikala okolním pravidlům. Pamatuji si na to z dob, kdy jsem ještě žila ve vědeckém centru. Občas jsem měla povolené vycházky s Maritty, která mě hned po narození adoptovala. Jinou matku jsem vlastně ani neměla. Ve věděckém centru byly vždycky jenom "tety sestřičky" a vždycky jsem o nich mluvila s odporem, neb přesně s ním, špatně skrývaným, na mě hleděly ony. Byla jsem výjimečná. Plnohodnotné dítě ze skumavky. Žádné dárcovské vajíčko, ani spermie, všechno čistá chemie. Taky si naprogramovali, co si budu myslet, už od ranného dětství jsem byla testována a potom... Našli ve mně nemoc. V tu chvíli jsem pro ně ztratila veškerou hodnotu. Jejich výzkum skončil, selhal, neměl dalšího smyslu, protože jej nedělali se zdravým a silným jedincem. Ty časy vidím zamlženě, nejspíš proto, že se má drahá vláda postarala o to, aby mi dané vzpomínky vymazali. Řekli mi jen, že jsem byla hodně dlouho nemocná. Nic víc. Přesto mi Marity leccos vyprávěla. Měla jsem být prvním dokonalým člověkem. Protože ze skumavky jsem vyšla, jako nedokonalá, postupem času mi implantovali nové kosti a vybavili levou ruku. Se zlehčenými a pevnějšími kostmi jsem byla odolnější, než kdokoliv jiný. Poté si ale vyhrávali ještě víc. Přišla jsem o celé pravé oko, všechny špičáky a ještě nohu. Ani nevím kterou, protože obě naomak cítím stejně. Neřekli mi, co všechno do mě vlastně zabudovali, vím jen o tom, co dokážu ovládat a používat. Jsem si tak nějak jistá, že ani můj mozek není tak úplně můj. Prý mám nějaké náhradní orgány, které jsou prakticky nezničitelné... Nový druh super-ženy. Podle toho mě taky v laboratoři pojmenovali.
Nová žena, první žena: Eva. Ale mě oslovovali různě, většinou číslem mého projektu. 14573. Ještě teď si pamatuji jeden útržek z vědeckého centra. Je to vzpomínka, ne moc hezká, ale ani ne ošklivá... V podstatě.
"Číslo 14573 na sál, opakuji, číslo 14573 urychleně na sál...Evie, pospěš si!"
Hlas sestřičky zněl chladně, přesto jsem v něm zaznamenala jakýsi soucit, kterému jsem tehdy vlastně ještě ani nemohla rozumět.
Teenyho hlava se mi otřela o stehno a opět mě vyrušila z rozjímání. Senzory už jsem zapnula naplno, takže jsem ho i skutečně uviděla napravo od sebe. Jeho drobné tělíčko se mi po chvíli nasoukalo do klína a začlo spokojeně vrnět. Usmála jsem se a začala jsem ho jemě hladit. Teeny byl můj dárek k patnáctým narozeninám. Malého kocourka mi Maritty přinesla ještě do našeho bytu v obyčejné městské čtvrti a ne do téhle maličkaté místnůstky v Nižšších vrstvách.
Tehdy jsem měla narozeniny... Moje první oslavené a divím se, že je tomu už rok a že brzy budeme s Maritty mít další. Slavíme je společně v den Marittiných narozenin, protože se neví, kdy přesně jsem se z umělé plodové vody vylíhla já. Maritty minulý rok bylo 65. Ona je na rozdíl ode mě obyčejný člověk. Už předtím měla dluhy. Mě si vzala, protože sama nebyla schopná mít děti a dost možná s vidinou nějakých příspěvků od státu.
Dost dobře mohla být moje babička.... Jen kdybych já byla normálním dítětem.
I přez její věk ji považuji za krásnou. Má dlouhé, trochu vlnité stříbrné vlasy a na tváři se jí teprve začínají rýsovat větší vrásky. Postavu sice nemá tak štíhlou, jako nejspíš mívala. Maritty si nepamatuji veselou, nebo hodně šťastnou. Vždycky se jenom usmála, ale v jejích očích pořád zůstává pocit, kterému moje senzory nerozumí. Přesto vím, co sítí. Je to smutek. Hluboko v duši je zakořeněný a vyrvat jej nelze. Jde ho jen bedlivě zakrýt úsměvem na tváři. Když jsem jí o tom smutku jednou řekla, jen zavrtěla hlavou a dost možná se rozčílila, potom se ale podívala na mě a řekla mi, že ho v sobě taky mám. Smutek v očích. Že tam někde je, jen že já ho odmítám vidět. Že je zahrabaný pod impantáty, zavrtný někde, kde ho nemůžou zachytit.
Hluboce vzdychnu. Teenyho teplé tělíčko mi dřímá na klíně a místnůstkou se ozývá hlasité vrnění. Zaposlouchám se do zvuku noci, který, jakoby vycházel z otevřeného okna. Je to v podstatě nepřítomný zvuk, spíš ticho, které občas naruší skřípnutí brzd vznášedel. Dálniční podzemní tunely totiž vedou přímo pod námi. Nižšší vrsty, co bych si měla stěžovat. Aby mi Maritty zachránila ruku, kterou jsem si zlomila, musela jsem na operaci. I když teď se zdálo, že je moje ruka úplně v pořádku. Jakoby nikdy zlomená nebyla. Maritty za dokonalou práci zajisté dokonale zaplatila. A už jsem v myšlenkovém pochodu zase na samém začátku. Proč, proč a proč.
Mít plně vybavený mozek bez implantátů, asi bych dokázala zpytovat svědomí, nebo se cítit alespoň nějak odpovědně, ale jak je vidno, něco takového je nemožné.
Dřevěné okenice párkrát bouchly o sebe. Chystala se bouřka, to nebylo dobré. Ještě do mě uhodí blesk a zkratuje mě, to je to poslední, co bych potřebovala. Tuny a tuny energie, které, když nevypotřebuju, tak se usmažím. Roztaví se mi senzory a kosti. Poměrně rychle. Na blesky nejsou stavěné, na jiný druh vysokého napětí docela ano. Ono to taky není úplně blesky, jako mnou. Přitahuju je, ať jsem kdekoliv.
Nahoře nade mnou se ozvalo bouchnutí dveří. Maritty už asi bude doma. Chudák, musela vyšlapat těch patnáct schodů se všemi svými stroječky. Ve chvilce se mi do hlavy vecpal maličký kousek závisti. Maritty totiž žádné implantáty nemá. Nikdy neměla a ani nikdy mít nebude. Zkousnu si ret a do krve se mi okamžitě vyplaví trocha antidepresiv a možná nějaká směs omamných látek. Před očima se mi objeví červená ikonka, varující mě ohledně ztráty krve. Ano, ret jsem si rozkousla, ani jsem to moc necítila, kvůli sedativům a antidepresivům. Setřu si těch pár kapek a zadívám se na hřbet ruky, kam jsem si krev otřela. Nahoře slyším dupot a hlasitý povzdech.
Teprve po nějaké té chvíli schodím Teenyho z klína a vstanu. Rozkouslý ret je už plně zahojený. Jsem přeci super-žena, no ne?
"Evie!"
Ozve se Maritty a já pomalu vystoupám nahoru po schodech. Nahoře je dost možná tepleji, než v podkroví. Co možná... Určitě. Přesto se mi zima svým způsobem zakusuje do holé kůže až teď.
"Mami."
Odpovím. To slovo mi zní cize, nejspíš i jí, ale nutí mě, abych jí tak říkala. Prý je to pro ni příjemější. Často mi vysvětlovala významy abstraktích slov, především citů, které mé robotí já nebylo schopné pochopit a zařadit do databáze.
"Lásenko moje..."
Usměje se unaveně a jde mě obejmout, jakmile se objevím nahoře na schodech. Teeny mi je v patách a ihned se začne Maritty o nohy otírat.
Obětí jí oplatím a pokusím se nemyslet na bodnutí závisti, které mě před pár minutami zachvátilo.
Její stříbřité vlasy mi na chvilku zahalí tvář, když mě obejmě a lehce mě políbí na tvář. Obklopí mě její vůně. Je mi příjemná, ale že bych ji měla ráda, říct neumím. Něco takového neodhadnu.
"Mám tě ráda, mami..."
Pomyslím si, ale zní to až příliš cize. Obě se snažíme tu druhou milovat. Přesto se nám to nejspíš nikdy nepodaří. Pustí mě z objetí a já si všimnu, že už zase má vodnaté oči.
"Neplač, prosím tě, neplač!"
Dívám se na ni se smutným úsměvem na tváři, i když smutek pocítit nedokážu. A asi už nikdy...
"Něco jsem ti z práce přinesla."
Pochlubí se s úsměvem Maritty a za doprovodu mňoukajícího Teenyho zamíří do malé místnůstky, která nám nahrazuje kuchyni a obývák zároveň. Rukou dost možná instinktivně přejede po stěně. Oči už má velmi špatné. Nosí brýle na čtení, ale postupně její oči stárnou a slábnou. To já umřu mladá. Nebo tak alespoň budu vypadat. Už navždycky a potom, kdy selžou i moje senzory mě rozeberou na součástky a zrecyklují. Tak už to v životě kyborga chodí.

Slyším šramot a pousměju se. Necítím štěstí, necítím vůbec nic, ale z neznámého důvodu se musím usmát, když si představím Maritty, jak něco hledá. Je tou nejpořádnější osobou na světě, jak by mohla něco ztratit, nebo dokonce nevědět, kde něco je.
Jdu za ní.
Prohledává tašky s fény, hřebeny a dalšími předměty.
"Copak to je?"
Vyzvídám a rty mi přeci jenom na chvilku ozdobí úsměv. Už jen kvůli ní. Teeny se opět obrací na mě. Zaznamenám konec přívalu sedativ a antidepresiv. Přesto budou ještě chvíli účinkovat a až poté na mě dolehne bolest od svalů a nedostatku oleje.
Mritty trhne hlavou směrem ke mě, až se vlnité stříbné vlasy rozevlají. Ještě teď jsou moc krásné. Jaké asi musely být, když byla mladá?
"Tady, moje milá... Střádala jsem to dlouho, ale konečně jsem našla něco, do čeho se to hodí."
Podává mi průhledný flakónek. Uvnitř něj je vidět jakási tmavá, řídká tekutina s olejovými skvrnami na povrchu. Lehce nakřáplé sklo mělo původně namodralou barvu, nyní je ale spíš zašedlé a trochu špinavé. Na vrcholu je místo víčka posazena malá, nazlátlá pyramidka. Taky je trochu popraskaná... Ano, asi se mi líbí. Měla by se mi líbit. V mojí hlavě se rojí ale jenom potřeba oleje a ne radost. To je smutné, nebo by to nělo být smutné pro někoho, kdo by mi viděl do mojí prázdné hlavy. Ale nikdo takový není.
Dotkne se mé paže a usmívá se. Smutek. Opět rozeznávám ten cit v očích. Rozeznávat je umím, ale sama cítit...
"Pořád to samé. To samé dokola. Pořád to nic, co bude ještě dlouho."
Pomyslím si. Je to smrt, o které posledních pár nocí přemýšlím. Nevím, proč o tom pořád musím přemýšlet. Vím, že na to taky myslí. Ta nemoc, co má... Co jí máme obě, nás jednou zahubí. Jí rychleji. Už brzy umře.
"Líbí se ti?"
Vrátí se do světa vnímání. Ohmatávám záhyby pyramidky. Je trochu hrubá, díky prasklinkám, co pokrývají hrany i jednu celou stěnu. Asi původně byla rozpadlá a někdo ji s neuvěřitelnou pečlivostí slepil. Obejmu ji. Její teplé, hubené tělo se ke mě přitiskne s podivnou vervou. Dojde mi, že od operace mě vlastně nikdy neobjala, jakoby na mě za to zlobila.
"Ano, je to hezké..."
Můj tón je až příliš upjatý a chladný. Víc vřelosti do něj vměstnat... Ne, jsem jenom prázdná skříňka. Otřesou se jí ramena. Vzlyky.
"Opravdu se mi líbí... Co je to uvnitř?"
Ptám se, jakobych se snažila její vzlyky zahnat. Kousek se poodtáhnu a pozoruji chvíli flakónek s černým obsahem a chvíli tvář, po které se kutálejí slzy.
"Všechno nejlepší..."
Zaslechla jsme ji zašeptat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama