Naposledy

12. května 2014 v 21:49 | Amy |  Pouze jedna...

Světe div se,

já to opravdu v budoucnosti vidím nějak takhle, což je trochu smutné. Tahle povídka ze mě tak nějak vyšla, dalo by se říct, že bych ji skoro mohla považovat za vlastní dceru, kdyby tohle nevyplodily jen moje prsty... Nu, ale pryč od podobných myšlenek. Slibovala jsem si, že do tohohle nezapletu romanci, ale ona se tam tak nějak za mými zády stejně trochu vloudila, ač toto ukončím smutněji, než jsem předpokládala. Zvažuji i druhý díl, ať dokončím zápletku... Dobrá, konec je otevřený... Až moc :D
Ať se líbí :)


Sednu si za stůl a začnu vyťukávat do klávesnice. Píšu pomalu, nemám už tak hbité prsty a artróza v levé ruce taky není něco, co bych zrovna ocenila. Už je to dávno...
Přesto soustředěně vyhledávám písmenka na klávesnici. Díky brýlím skoro nerozeznám, které písmenko je které... Ještěže jsem se kdysi učila psát na stroji. Pamatuju si, kde jsou jaký tlačítka, tedy laespoň trochu.
Nejdřív něco napíšu, potom zamžourám očima na psaný text na obrazovce a snažím se ho nejdřív v duchu přečíst, jestli jsem tam neudělala někde chybu.
Ha! Neudělala!

A potom že s počítači neumím, říká mi vždycky Petr a směje se u toho, jakoby on sám byl ten nejchytřejší na světě, ačkoliv umí sotva do pěti počítat. Jakoby to nestačilo, zazvoní někdo u dveří. Vylekaně trhnu hlavou, až se mi vlasy zase nahrnou do obličeje. Už jich není tolik, jako jich bývalo. Stejně, jako přibylo vrásek na kdsi mladém obličeji. No nic. Jdu otevřít.

Stejně trvá dlouho, než svaly přinutí staré kosti k pohybu. Vezmu si svojí hůlku. Petr jí říká Bezová, nebo Bézka. Prý to teď někdy viděl v kině, nebo v televizi, tak se mu to zalíbilo. Já ale televizi nemám a doneávna jsem vlastně neměla ani počítač. Ve starém bytě toho nikdy neužiju, co bych tady taky dělala s televizí. Mám přátele, na které se chodím koukat na hřbitov. Mám přátele u kterých občas zaklepu na dveře, ale otevře mi někdo jiný, nový majitel po zesnulém. A mám taky přítele. Petra. Je o takových dvanáct let mladší, řekla bych. Věk jsme si nikdy neřekli.
V mládí byl asi vysoký, mooký a tmavovlasý, holky po něm musely šílet... Ale teď, když už má dávno po padesátce z něj nic moc nezbylo. Chodí přihrbeně, pomalu a unaveně, často při tom zafuní. Oči má unvavené a vybledlé, jakoby v nich pohasnul všechen jas. Kdysi toho veděl hodně, ale od doby, co mu ten Němec Alzheimer začal schovávat věci po bytě je to s ním horší a horší.
Závidí mi, že ještě stále dokážu zvednout ramena a krásně vypnout hruď. Jelikož jsem nidy neměla děti, moje prsa nejsou zas tolik provislá, jak už to u sedmdesátnic bývá. I pošťák mi lichotí, když mi tipuje čtyřicítku. To jsem ale nakrášlená a narovnaná, jako ve třídě při hodině. Hezky se směju a jako hodný pejsek si nechám předat veškerou poštu. Když ten ometák konečně zmizí, jsem to zase já.
Scházím schody. Pomalu a opatrně, už jsem z nich totiž párkrát spadla a nechci si něco zlomit. No, v tomhle věku bych už na zlomeninu i umřela, ale co je mi po tom. Posledních pár schodů i seskočím. No, pár. Poslední schod to byl, i tak ucítím, jak mi luplo v čéšce.
"Jau!"
Neodpustím si.
"Už jdu!"
Zavolám vzápětí ke dveřím, abych utišila příval zvonění. Když se konečně došourám ke dveřím, chvíli lovím v kapse kalhot svazek klíčů. Jsem v tomhle oboru trošku jako šafář hradu. I když, pravda, můj dům tak trochu vypadá. Především díky obrovským místnostem a zbraním zavěšeným na zdech. Zvenku jsou nápadné jen hradby a dva ozdobné balkóny, potom už jenom středová věž, kam enchodím moc často. Největší knihovna v celém mém domě a nikdo to nezdědí. Nebo možná nějací vzdálení příbuzní. Možná bratr mého otce, pokud je ten prevít ještě naživu, což s jeho náturou nejspíš bude. Vytáhla jsem starý klíč od vchodových dveří a pootevřela jsem dveře. Tvář, která nakoukla do skuliny, byla mladá a poměrně veselá. Mladická, bez vrásek.
Úsměv se na chvilku vytratil ze rtů.
"Ehm...je Danae doma?"
Zamrkám a potom přikývnu.
"No, ano, je, co jí chcete."
"Vy jste její babička?"
Zajímá se mladík. Neví, že jméno, na které se ptá je moje.
"Ne."
"Matka?"
"Ne. Ale to je jedno... Co jí chcete?"
Optám se znovu s lehkou podezřívavostí.
"Chci jí říct, že jí miluju!"
Rty se roztáhnou do nepopsatelně blaženého úsměvu. Škvírou protáhne hlavu a zakřičí dovnitř.

"SLYŠÍŠ, DANAE! MILUJU TĚ!"

Zostražitím. Nejenom, že jsem to nečekala, ale vyděsilo mě to... Znervózním a bez jediného dalšího slova ho vtáhnu dovnitř do haly. Zabouchnu dveře a s neobvyklou mrštností okamžitě zatáhnu všechny závěsy v dohledu. Pak se na něj překvapeně a lehce nazlobeně otočím.
"Tiše!"
Zamručím, ale on se pořád tváří stejně. Nadšeně a usměvavě, jakoby byl opravdu zamilovaný.

"Ty Danae znáš?"
Zkrabatím obočí a prohlížím si ho. Je hodně mladý... A hezký.
"Přál bych si ji znát... Ne, znám jen její poezii. Vlastně ani nevím, jak se opravdu jmenuje... Jestli je opravdu Danae, jako její přezdívka..."
Pokračoval se stejným nadšením a mě se do hlavy vkrádalo překvapení. Jeho naivita byla příliš obrovská an to, aby se jí dalo uvěřit. Byla příliš absurdní a nemožná, přesto ji měl napsanou ve tváři, jakoby tam byla odjakživa.
"Ale někdo, kdo něco takového psal musí mít pohyby, jako laň, vlasy, jako hedvábí..."
Pokračuje zasněně. Snílek. Básničkář. Jako já, když jsem byla mladá. Jeho popis mě samotné mě ale dojme. Rozesmutní, až budu tomuhle mladíčkovi říct, že jeho idealizovaná dvacetiletá Danae se zahalenou tváří, jakou mám na stránkách na fotce, je bezdětná sedmdesátnice, vastnící jen dům, zahradu a knihy. Začnu si nenápadně stírat slzy. Těkám očima sem a tam, jen abych se nemusela dívat do jeho veselé tváře, plné mladického nadšení. Všimne si toho.
"Omlouvám se, urazil jsem vás nějak?... Promiňte, prosím, neplačte... Proč pláčete?"
Vzlyknu. Trapnější okamžik jsem nezažila.
"Ne, to je v pořádku...Jen jste mi někoho připoměl."
Setřu si slzy a zahledím se na něho.
"Tak... Kde je Danae?"
"Ach, ano, Danae..."
Vzpomenu si a honem se došourám ke schodům. K mému překvapení chodím rovně a plavně, jako jsem kdysi chodívala. Možná je to jenom napětím, ale bolest v koenou už necítím. I artróza je cítit míň ale spíš jen proto, že na ni nemyslím.

"Dáný!"
Zakřičím nahoru, jakoby mi snad někdo mohl odpovědět.
"Dáný...Ach, já tady řvu... Zapoměla jsem. Danae šla vlastně ven... Slíbila, že mi na kole dojede pro prášky. Omlouvám se, že jsem vás balamutila a-"
"Tak já tu na ni rád počkám!"
To nadšení mě udivuje. Že by opravdu mohl jen tak milovat Danae, aniž by ji viděl a znal? Myslí si snad, že mě zná díky mé poezii?
"Tedy, pokud vám to nebude vadit."
Dodá po chvilce mého rozpačitého mlčení.
"No, dobrá, jak myslíte... Tak si asi půjdeme sednout...? Dáte si kafe, nebo čaj? Nebo colu, fantu, sprite?"
Vyjmenovávání toho, co všechno mám by mě stálo roky života. Taky jsem někdy chtěla okusit ty novoty, jako je cola, fanta a sprite. Začala jsem i se 7up, což je na mě co říct.
Mému výčtu se podiví a zamrká.
"Heh...no, čaj asi bude příhodnější."
"No, dobře, tak pojďte, obývák je tudy."
Vedu ho schválně k středové věži, jakobych doufala, že si to nakonec rozmyslí a díky haldě schodů uteče. To bych ale musela být pořádný blázen. Jenom mě chytne za ruku a pomůže mi do schodů. Nahoře ve věži je rozlehlá místnost s dobovými křesly.
"Na stěnách můžete vidět meče, říká se, že jeden z nich patřil i rytíři Lancelotovi za krále Artuše, který vlastnil proslulý Excalibur. Tady je Artušovský erb. Bylo jich ale hodně, proto je to dost možná jen erb některého z jeho rytířů. Náš rodinný erb je nad krbem..."
Jsem ráda, že jsem tady ráno zapálila krb. Stačí jenom přiložit.
Čaj jsem připravila ve vedlejší kuchyňce tak rychle, jak nikdy. Snažila jsem se, dokonce jsem za posledních pár dní dokázala být i milá.

"No... Povězte mi něco o Danae."
Vyzval mě po chvíli ticha, když jsem mu předala čaj a sama seděla naproti němu se sklenkou coly. Musela jsem vypadat, jako dokonalá babča, co si hraje na novodobou dámu. V tomhle starém, prakticky opuštěném hradě.

"Dany je... "
Zamyslela jsem se. Narovnal se v křesle, takže vypadal ještě o trochu starší. Přesto byl snad desetkrát mladší, než já...
"No, její poezie mluví za ni, ale... Občas je jiná. V reálném světě... Není tak krásná."
Poslouchal mě s mírně zamyšleným výrazem, jakoby očekával, co řeknu pak, já se ale neurčtě odmlčím a pohrávám si se sklenkou. Po chvíli nejistého ticha si odkašle. I pro něj t začínalo zavánět trapně. Snad si najednou vzpomněl, že celá tahle situace je nevýslovně trapná a nedůstojná pro nás pro oba. Jen já ale vím, jak moc nedůstojná je pro mě.
"Mě nejde o fyzickou krásu. Mě jde o smýšlení..."
Brání se jakýmsi chabým argumentem, jakoby se se mnou chtěl hádat o tom, že kůň má osm nohou a já tvrdila, že čtyři, ačkoliv by ten kůň před námi stál.
"Vám mladým jde vždycky jenom o fyzickou krásu. Kdyby Danae bylo, jako mě, uznej, že by se ti nelíbila."
"A je jí, jako Vám?"
Vypálí hned nato další otázku, po které znejistím. Chvíli přemýšlím a potom zavrtím hlavou.
"Ne, Dany teď v lednu bude dvacet čtyři."
Řeknu schválně vyšší věk, než mu tipuji. Trochu mě při tom bodne us srdce. Jakobych ze sebe vyňala své snové já, které nikdy nezestárlo a zůstalo navždy v požehnaném věku dvaceti čtytř let. Pamatovala jsem si, jka jsem tehdy vypadala. Krásná, štíhlá, se zářivýma očima a velkým úsměvem. Rtíky jsme měla drobné, proto mě vždy bavilo je špulit, nebo si je natírat rtěnkou, aby jakože vypadaly větší. Přesto jsem je měla ráda maličké a roztomilé. Ale ostatní vždycky říkali, jak velké rty jsou hezké.
Všimnu si jeho až příliš zasněného pohledu a váhám. Říct mu pravdu je příliš necitlivé, když jsem lež dotáhla až sem... Až sem. Zopakuji si v duchu znovu.
Na chvíli je opět ono trapné ticho. Mlčíme a nedokážeme se jeden na druhého podívat, jak je situace trapná. Přesto se pokouším jendoduchými otázkami na něj znovu zapříst nějaký hovor. Trochu instinktivně si prohrabuju šedé vlasy, jakobych z nich znovu mohla udělat zlaté a do vybledlých očí vrátit to zářivé, co tam kdysi bývalo. To něco, co mi chybí.
Rozum, nebo snad jen mládí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama