Nesnáším... mrtvoly

12. května 2014 v 23:49 | Speedy a Amy |  Krev na rukou neschne

Nuže, dobrá,

začnu tak, jak jsem nepředpokládala, že začnu, což je velkým písmem :) Zachovi od minule přibylo o dost starostí. Dávno jsou ty doby, co býval člověkem a smrtelníkem. Holt už se to tak stává, když je moderní doba plná té trochy temna a vlkodlaci jsou trochu přemnožení. Z uprchlíka se stal snad ještě větší uprchlík, tentokrát však s dávkou chili. Speedy mi bohužel tvrdí, jaký jsem romantik, už jenom proto, že jsem sama psala prolog. (A náhodou se mi povedl, docela :P )
Nu, tvrdé časy tady pro vlkodlačího maníka ještě přijdou. Máme na scéně pár nových postav, tedy, staronových postav, o nich a o jejich tajemstvích se pravděpodobně dozvítě z dalších povídek, které se Speedym sestavíme. Nuže, doufám, že hned v další Speedy Zacha nenehcá zastřelit, nu, však já mu to asi ani nedovolím... :D (Jen bych ráda podotkla, že pro Speedyho jsem spíš Rebecca, než Sonja (kterou mám radši já) Ale dost o mě a Speedym, dost o postavách, o kterých vlastně ještě nic nevíte a
Ať se líbí :)


Probuzení nebylo sladké, jak si to každý chlap většinou představuje. Nic moc příjemného, vzbudit se s hlavní brokovnice zabořenou do tváře. Zašilhal jsem nahoru proti světlu na toho někoho, koho jsem plánoval v další chvíli praštit, bláhově doufajíc, že by brouček v jeho rukou nebyl nabitý, nebo že jeho prsty by nedokázaly tak rychle sevřít spoušť. Ale ani voják, jako já by nedokázal uniknout kulce. Ne v takovéhle vzdálenosti, kdy by se mi mozkem prohnala, jako máslem a dřív, než bych si to stačil uvědomit, bych tu pěkně ohodil zeď.
"Co si kurva myslíš, že děláš?"
Zavrčel jsem, šilhajíc proti světlu na obličej, který jsem díky blbý lampě ani nemohl pořádně poznat. Obrysy jsem měl taky lehce rozmazaný... Kocovina. Přišla až moc brzy. Brouček mě ale teď znervózňoval mnohem víc. Ač jsem pochyboval, že by mě ten kdosi dokázal ranou z broučka do hlavy zabít, vyřadilo by mě to z provozu na tak dlouhou dobu, že by ten někdo dost možná přišel na to, jak mě zabít, což byla jedna z mála věcí, co nejsem ochotný riskovat.
"Dobré ráno, jakpak jsi se vyspinkal, hm?"
"Sonja!?" Bylo první, co mi blesklo hlavou. Ten hlas bych poznal kdekoliv, o to větší pro mě překvapení bylo.
"Hele...nechci žádný problémy..."
"To jsme dva."
Zase, jako vždycky. Nic neřekne, ale přesto koná. I to mě utvrdilo v tom, že to skutečně je Sonja. Moje mozkové buňky ale nebyly schopny vstřebat informaci, že by se z toho pekla na zemi dostala Sonja živá. A pokud už živá, tak alespoň bez nějaké končetiny, či s popáleninami... Jenže ona se zdála být vcelku.
"Nu, pokud chceš předčítat možnosti, beru jako pozitivní, žes mě ještě nezastřelila, takže mi udělej laskavost a slez ze mě, Sonjo."
Pokusil jsem se pohnout, ale způsobil jsem maximálně tak to, že se Sonja ještě pohodlněji uvelebila na mém těle a stiskla mě stehny, což tak trochu zapůsobilo na moje slabiny, do kterých se nahrnula krev. Zároveň mi však broučka natiskla do tváře ještě víc.
"Co tu děláš?"
Zavrčela. Vždycky jsem měl rád nebezpečný ženský, ale takováhle situace mezi moje oblíbený nepatřila.
"Ležím na zemi a spal jsem, teda ještě před chvílí."
Zachrastění odjistěného broučka mi hrálo na nervy víc, než bylo vidět. Můj vtip byl očividně zamítnut.
"A co ty? Vypadáš podezřele naživu na to, že jsem tě viděl hořet na hranici."
Výstřel mě přinutil ucuknout od zbraně. Nebyla sice namířena na můj obličej, ale na zeď pár metrů za mou hlavou, ze které se odsypávaly kusy omítky.
"Fajn, fajn. Sorry..."
Začal jsem, ale to už se brouček opět obrátil proti mně. Buď jsem něco zkurvil tak, že na mě Sonja byla nasraná, což mi tak trochu nahánělo husí kůži, nebo holt Sonja nenašla v okolí nikoho, koho by mohla týrat, nebo, třetí možnost, ta nejhorší, že si prostě upálení samy sebe nepamatovala. Což dávalo smysl ještě míň.
"Sonjo, ale teď vážně. Víš, že tímhle bys mě nezabila."
Napadlo mě to radši vzít z jiného konce. Stále jsem totiž nepředpokládal, že by mě chtěla zabít. Co sjem si pamatoval, neměla k tomu žádný důvod. Ale Sonja vždycky byla nevyspytatelná. Byla... Tehdy, když jsem jí viděl na hranici umírat.
"Kdo jsi a co tu děláš?!"
Ptala se naposledy a bylo jí jedno, jestli mě doopravdy zastřelí, nebo ne. Bylo jí to vidět na očích. Ač díky světlu jsem moc z jejího obličeje neviděl, oči z něj skoro svítily. Dvě velký, černomodrý studny. Málem jsem zařval sám, když jsem se ty dvě studny, který byly plný slz snažil dostat ze zapálený hranice.
Neměl jsem ale náladu přemýšlet o tom, že Sonja by měla být mrtvá. Nezlehčovala mi to ani tím, jak se na mě každou chvíli vrtěla, což mělo již hmatatelné účinky... Ale kazila mi to představa, že mě vlastně nevzrušujou mrtvoly.
Vrznutí dveří mého úkrytu upoutalo jak mou, tak její pozornost. Tedy, až na to, že já se pod jejím tělem nemohl moc hýbat, protože nechaa prst na spoušti broučka. Takové neopatrné škubnutí...
Přesto jsem napínal sluch, abych alespoň podle zvuku, či snad pachu mohl rozeznat, kdo, nebo alespoň co vešlo.
"Skvěle, našla jsi ho!"
Ozval se hlas toho někoho na Sonju, docela pochvalně, skoro až pyšně.
"Nevíme, jestli je to on, měla bych ho zabít radši hned, než-"
"Pořád bys někoho zabíjela, jsi k ničemu!"
Odplivl si ten někdo. Stisk Sonjiných stehen zesílil. Zklopila pohled zpátky ke mně.
"Né, mě si vůbec nevšímejte, já si tu jen tak ležím a... Mohl by mi kurva už někdo vysvětlit, co se tu děje?!"
Měl jsem chuť na ty dva zařvat, ale moje ovládání protentokrát fungovalo. Možná až moc dobře. K mému překvapení Sonja povolila svůj stisk a zvedla se ze mě, hlavu zklopenou k zemi v jakémsi studu. Změnila se od té doby co... No, co jsem ji viděl umírat. Mě se ale tak konečně naskytl pohled na osobu, co vstoupila. Oči se mi rozšířily překvapením, když jsem ho konečně poznal.
"Ahoj Zachariáši, rád tě opět vidím..."
Prohlásil Sawyer s tím svým obvyklým úsměvem. Zvednul jsem se ze země a oprášil jsem se. Přejel jsem pohledem nejdřív Sonju a pak i Sawyera, který se pořád tvářil, jako by byl anděl strážný.
"Co po mě chceš, Sawe."
"To je mi přivítání. Čekal jsem, že když ti pošlu tuhle, budeš o trochu milejší, asi jsem měl vytáhnout někoho jiného, jak to tak vidím."
"Ty zasranej nekromante!"
Chytil jsem Sawyera za límec a přimáčknul jsem ho ke zdi. I na mě to byl dost rychlý pohyb. Odpovědí mi byl jenom jeho hromový smích, což mě rozčilovalo snad ještě víc. Zuby mi začaly tlačit na horní ret, který jsem mermumocí držl stisknutý u toho spodního. Ještě víc mě štvalo, když se mi hlaveň broučka opět přitiskla k hlavě. Tentokrát a zátyklu.
"Takže je to pravda!"
Smál se Saw tím svým věčně šíleným smíchem.
"Jsi teď stvůra, Zachu. Vlkouš! Hahahaha!"
Pokračoval v narážkách, zatímco já mu jen vrčel do tváře, nejistý a trochu bezradný nad touhle situací. Když ho zabiju, Sonja mě pravděpodobně střelí... Tohohle parchanta holt budu muset nechat ještě nějakou chvíli naživu. Alespoň si ho vyslechnout by mohlo stát za to. Na druhou stranu jsem mu byl vděčnej za to, že je Sonja zpátky...
Jeho nohy se už pravděpodobně nedotýkaly země, což se o broučkovi nedalo říct.
"Nesmíš ho zabít, má darhá, pamatuj!"
Křikl na Sonju, zatímco bojoval se záchvatem smíchu a tím, jak jsem ho vlčíma prackama dusil.
"Jak chceš."
Prohodila Sonja, jakoby to říkala jenom do větru a bez dalších řečí mo broučkem prostřelila stehno. Nebýt vlkodlak, noha by už na mě pravděpodobně ani nedržela. Doslova jsem zavyl bolestí a svalil jsem se znova na zem. Zem, na kterou Saw upadl už byla plná mojí krve. Kusy mojí stehenní kosti, nebo respektive její střípky taky zdobily stěnu. Nemohl jsem neřvát. Nešlo to. Bylo překvapující, že jsem kvůli bolesti ještě neomdlel. Sonja mě sledovala s tím svým všudypřítomným chladným výrazem. Přesto jsem jí díky té příšerné bolesti, jí i jemu, nadával do děvek kreténů, volů, magorů, vymrdů a asi i mnohem horších věcí. Noha mi teď prakticky visela na kouscích masa. Být ještě pořád člověk do několika vteřin vykrvácím, ale ze mě se pořád dokola hrnuly kvanta krve. Vnitnosti se mi svíraly, před očima se mi jevila rudá mlha.
Další zařvání jsem vydal až tehdy, když největší bolest trochu přešla. To už krvavá kaluh byla pořádně velká. Nejhorší na tom bylo, že já byl pořád při vědomí...
Bylo to vlčí zařvání, které vydala pololidská stvůra, spíš připomínající vlka, než člověka. I přez vlastní tep, který mi divoce bušil v uších jsem slyšel, jak Saw cosi Sonje říká. To už jsem byl ale spíš vyjící zvíře, než člověk na to, abych jejich slovům rozuměl.
Ruční pistole mi byla namířena na hlavu.
"Nedělej to!"
Podařilo se mi ze sebe vydat zvuk. Zmučené útroby, unikající krev... Ale já pořád dýchám. Ztěžka, ale přece. Podlaha najednou byla pro mě příliš blízko. Končetiny zhmožděné, jak se prodlužují kosti. Nehty jsem zarýval do země, která byla potřísněná mojí krví.
"Proč ne, vlku? Pověz mi, proč bych tě měla ušetřit?"
V mém mozku se objevila odpověď, jakmile tu otázku dořekla. Nepřišlo mi na mysl, že jí Saw vlastně zakázal mě zabít. Teď, jakobych byl najednou pouhým vlkem, ktrý je smrtelný. Přes bolest se všechno vnímá hůř a pud sebezáchovy je až příliš silný... Mlčel jsem. Žádný důvod toho proč bych měl být užitečný Sonje, která mě milovala a kterou jsem miloval, mě nenapadal. Jen ten sentimentální, který bych asi byl schopný říct. Jenže city teď nebyly něco, co by zajímalo Sonju, dokonce i mě a Sawa především.
"Tak vidíš... Hodný pejsek."
Prohlásila sykavě a věnovala mi nehezký pohled. Teď před ní neležel Zachariáš, ale vlkodlak, prakticky bez nohy, co spíš jen kňučel, než aby vydával lidské zvuky. Prvotní nával bolesti mě přešel a chvíli jsem pozoroval, jak mi noha srůstá zase zpátky. Stejně budu ještě tak minimálně pár hodin kulhat... Věnoval jsem nehezký pohled Sonje. Saw se ušklíbl. Jako jeden z mála mě měl přečteného... Bastard.
"Pochop, Zachu, ona vlkodlaky nesnáší. Nesnášela i předtím, ale víš, jaké to mají znovuzrození s vlkodlaky, hm?"
Zachechtal se a přidřepl si ke mě. Mít ještě o trochu méně hrdosti, než teď, asi bych se mu zahryzl do krku. V mých představách už se do jeho otrhané mrtvoly pouštěly červi. A to on tu byl řezník...
"Rwaughhh!"
Vydal jsem ze sebe spíš štěknutí, než odpověď. Bolest pomalu ustupovala, jak se rána hojila. Přesto se asi ještě nemůžu postavit... "Bastard! Takovej---!"
Z mého hrdla bylo slyšet jen jakési přidušované vrčení. Nyní již kompletní vlčí podoba a k tomu všemu všudypřítomná bolest.
"Nemám ho spoutat? Třeba obojek by se hodil."
Prohodila k Sawovi Sonja, jakobych tu ani nebyl. Ale tohle bylo horší. Já tu byl a byl jsem něco méně podstatného, než prach.
"Těžko někam uteče a věř, že tenhle vlček má až moc hrdosti na to, aby tě pokousal."
Zašklebil se Saw jedním ze svých šíleneckých úsměvů, které jsem... Bytostně nesnášel. Měl ale pravdu a to mě na tom štvalo ze všeho nejvíc. K tomu jsem se doposud nedověděl, co že se mnou má vlastně v plánu dělat. Jakoby mi četl myšlenky, což se Saw jednou, nebo později naučí, pokud to tedy už neumí.
"Umí."
Zabručela ke mě Sonja, což mě znepokojilo ještě víc. Ale baví se se mnou, tudíž v ní možná něco ze staré Sonji zůstalo.
"Kruci."
Ušklíbla se a mě došlo, že doposud jsem vlastně nic neřekl nahlas. Takže čarodějné schopnosti jí zůstaly. Odfrkla si. Očividně nepříliš spokojená se otočila na Sawa, co prohledával moje věci, nebo alespoň ty, co nebyly pokryty mou krví. Kupodivu mi to už ani nevadilo. Toho bastarda zabiju hned, jak budu mít možnost, sroste mi noha a budu vědět, že toho kreténa už nikdy v životě nebudu potřebovat.
Postavil jsem se. Ve vlkodlačí podobě jsem byl o dost vyšší, než předtím a hlavně dost rudý od vlastní krve. Nu, přeťalo to pár tepen, takže není divu, že tu bylo hezky vymalováno... I přesto na mě bylo znát, že moje barva srsti je přirozeně bílá. Sonja si mě prohlížela s okatou nechutí, zatímco já zavrčel na Sawa.
"Rvhuhni!"
Přes tesáky se nedá nejlíp mluvit a já navíc nejsem vlkodlakem dlouho. Mělo to být "uhni", lehce nevydařené.
"Nojo, slečinko,, jen si posbírej svoje švestky, vyrazíme."
Odpovědí mu bylo opět jen zavrčení. tentokrát jsem se nepokoušel artikulovat, bylo by to zbytečný. Byla docela potupa, že je teď, jako pejsek poslouchám. Přenesl jsem váhu na druhou nohu, což byla největší kravina, jakou jsem mohl udělat. Opřel jsem se rukou o zeď a vydýchával jsem čerstvou bolest.
"Noták, zas tolik jsem tě nepoškodila, byla to jenom jedna rána."
Ušklíbla se Sonja a pohodila rudými vlasy. Broučka už měla opět pověšeného přez rameno a rozhlížela se po pokoji. Úspěšně jsem ji ignoroval a dokulhal jsem se až ke spacáku a dece. Batoh jsem schválně na noc schoval a moje oblečení bylo roztrhané tam, kde jsem měl vykrvácet a kde jsem se proměnil. Šel jsem s nimi ve vlčí podobě, nebylo co řešit.
Nemám v úmyslu se po temných místech pohybovat nahý, zvlášť, když se mnou pochodují ty dvě obživlé mrtvoly...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama