Ženy neumí nenávidět

11. června 2014 v 21:28 | Amy a Speedy |  Krev na rukou neschne
Nemohli jsme si nedovolit ukázat alespoň nějaké postavy, tedy, alespoň podle naší představivosti :) Ať se líbí a dámy, neberte tento název špatně :D
Pozn. Aut.: Sheeba se správně čte se Š. : "Šeba" :)

Sheeba a Sonja




"Kreténi..."
Zavrčel jsem nesouhlasně a pohlédl jsem na svou strážkyni. Odhadoval jsem, že bych byl schopný ji zabít tak do dvou, tří sekund, kdyby na to přišlo a dosud jsem to neudělal snad jen proto, že šlo o ženu a mimořádně hezkou ženu.
Kalhohty, v nichž nasoukané dlouhé nohy, odhalovaly holou kůži, která byla překvapivě docela tmavá. Ne však takový ten typický odstín kafe. Na to, že byla blondýna byla překvapivě snědá. Nehty poklidně spočívaly na zbrani, nabytou stříbrnými kulkami. Nespustila ze mě oči od té chvíle, kdy jsem přišel. Ani jednou ji nikdo nepřišel vystřídat. Žádný chlap, což byla potupa. Ač již mnozí přišli, aby si se mnou pohráli, sázeli do mě stříbro, či snad jen uráželi pověst mojí matky, ona pořád zůstávala, přihlížela všemu možnému, ale nikdy se neoběvilo nic, než chlad, tedy alespoň ve tváři. Jakoby ji kdysi nutili dívat se na všechny zvrhlosti, co se tady vězňům provádějí, nebo i ona za tou maskou chladu měla podobné týrání ráda. Ani po mých slovech její chladná maska neopadla a kávové oči se ode mě neodtrhly. Už dávno jsem vzdal pokusy o nějaký hovor. Navíc mi vytržený jazyk ještě úplně nedorostl a tak mluva, stejně jako jídlo, nesmírně pálila na jeho zbytcích.
Polkl jsem na prázdno a pocit, že mám v hrdle oheň sílil. Vodu jsem dostával, když se rozhodli, že mi ji dají. Nezáleželo na tom, kdy já ji potřebuji. Zvedl jsem ruku a už asi po stopadesáté jsem potěžkal řetěz. Nebyl stříbrný, to jsem věděl moc dobře, snadno bych ho utrhl, kdybych chtěl. Obojek, pevně utáhlý kolem vyprahlého hrdla se ale za nějakou odbytou práci nedal považovat. Pokrytý drobnými částečkami stříbra. Pokud bych se příliš hýbal, drobná ostří, zabudovaná na vnitřní straně, by mi vnikla do kůže a kvůli rotaci by mě pravděpodobně velmi rychle připravila o hlavu. Něco, jako minimixér, který se vám rozpoutá v krku. To byl také druhý důvod, prroč jsem ještě pořád držel. Zatím jsem neměl moc přesvědčivý argument na to, aby mi ho sundala. I když "jsem hodný" by na ni taky mohlo zabrat. S jejím chladným pohledem jsem už ale začínal ztrácet naději.
"Psí syni!"
Vyplivl jsem trochu krve, neb jsem si znovu poranil dorůstající jazyk o vlčí tesáky, které nenápadně vyčnívaly z dásní.
"Tak přece říkají tobě, ne nám."
Prohodila, ale mně se nezdálo, že by se její rty nějak pohnuly, nebo vůbec celé její tělo. Jakoby byla vytesaná z kamene.

"Zmlkni..."
Zavrčel jsem, a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že vlastně promluvila skutečně ona a ne nějaký hlas z reproduktoru, jak to tu bylo běžné.
"Hej..."
"Co."
Uvolnila mi prostor k mluvení jednoduchou a nepříliš uspokojující odpovědí.
"Jak dlouho tu ještě budu?"
Natáhl jsem hlavu dál, jakobych se alespoň nějak chtěl k dívce přiblžit, ale cvakavý zvuk drobného ostří, které se vysunulo v mém obojku mě opět znehybněl.

"Netuším."
Pokrčila rameny.
"Ale pravděpodobně docela dlouho. Nehýbej se, zatím tě ještě potřebují živého."
Alespoň tohle mi znělo v jistém smyslu jako uklidnění. Nechtěl jsem s dívkou ztrácet kontakt. Ač se na mě prakticky celou tu dobu dívala, měl jsem pocit, že se vlastně nedívá na mě, ale skrze mě.

"Co jsi vůbec ty zač?"
Zkoušel jsem, zda je i tady oschotná alespoň nějak spolupracovat. Nezdálo se totiž, že by jí někdo zakázal mluvit s vězněm, respektive se mnou.

Hluboce si povzdychla a promnula si dlaní čelo. Od té doby pravděpodobně ani nespala, ale žádné známky únavy na ní nebyly znát.
"Co myslíš, vlkouši."
Odvětila a nepřestávala na mě zírat, což mě znovu začalo rozčilovat.

"Hej, ...hej, vnímáš?"
Znovu jsem se pohnul a na chvilku mnou projela trocha bolesti, když se mi ostří zarazila do krku. Stříbro a bolest... jak jinak.
"Zmlkni už..."
Řekla odevzdaně, ale po chvíli se na mě přeci jenom obrátila. Očividně i pro ni jsem byl něco, jako miska odpovědí. Nebo se mi alespoň podařilo v ní vzbudit trochu zvědavosti. Což byl úspěch na mou stranu.
"Co chceš?!"
"Že by vodu?"
Nakrčil jsem obočí a rty mi opět ozdobil nehezký úsměšek.
"Smůla, až přijde, tak přijde."
Prohrábla si vlasy a nakonec si odkudsi přitáhla židli. Prohížela si mě s neskrývaným odporem a mě na chvíli napadlo, jestli taky není nemrtvá, jako Sonja, nebo Sawyer, kteří mě sem dostali. Dávalo by to smysl, vzhledem k jejím prázdným pohledům, kterými mě poád zasypávala.

"Co jsi zač?"
Při mojí otázce se rozchechtala. Šílený smích jí otřásal dobrou minutu, než se ušklíbla a narovnala se v pase. Pokud tu něco nedávalo smysl, bylo to její představení.
"Jmenuju se Sheeba."
Vycenila na mě blondýna zuby v blýskavém úsměvu, který odhalil vystouplé horní špičáky.
Olízl jsem si rty, ale k jejich zvlhčení to nepomohlo, zvlášť, když jazyk ještě úplně nedorostl.

"Zachariáš."
"Vlkouš, já vím."
Uchechtla se, jakoby něco vysvětlovala tříletému dítěti, které to ne a ne pochopit.
"Upír? Předpokládám?"
Pochvalně pokývla hlavou.
"Pálí ti to, dokonce tvé IQ bude možná vyšší než šedesát!"
Jejích narážek jsem si nevšímal. Začala být po té době hovorná a to se mi hodilo.

"Co takhle mě dostat ven, když už jsme se tak zkamarádili?"
Nevěřil jsem, že tohle je opravdu můj jediný plán. Nebo taky odtrhnout se od zdi, vylomit dveře a zabít ji dřív, než mi ostří na krku přetne páteř. Což bylo opravdu... nemožné, neb tahle věcička se mohla spustit za takové dobré dvě sekundy a tak rychlý nejsem... Zatím.

Zadíval jsem se na Sheebiny platinové vlasy a pokoušel jsem si ji představit, jako člověka a ne jako pijáka krve s nelidsky vražednými sklony. Zamrazilo mě, když se znovu usmála.
"Asi jsi vážně debil, když v tohle doufáš. A já myslela, že přežiješ o trochu víc, než jen mučení... Nu, asi byli na tebe moc tvrdí."

"Ty vážně umíš potěšit, pijavice."
Po mém prohlášení jen lhostejně pokrčila rameny, ale mě neuniklo zlostné zablesknutí v očích.
"Dobrá, co tedy dělá pijavice, jako ty mezi vlkodlaky?"
Odmítala odpovědět dlouho. Nyní, jakobych ji přestal zajímat mi nedávala jediný pohled.
"I pijavice umí trucovat? To je mi novinka, tušil jsem, že vždycky jenom ceníte tesáky a šklebíte se a-"
Odjistila zbraň. Varování. Měla opravdu křehké nervy a mě tohle jakýmsi zvráceným způsobem těšilo. Uklidňovalo mě totiž vědomí, že oni zatím netuší, co jsem zač, i když mají dohady, jedni tvrdí, že sjem čistokrevný vlkodlak, ale to bych nedokázal to, co jsem dokázal tam venku...
"Vodu za klid?"
Navrhl jsem jí se zvědavým výrazem jsem ji pozoroval.
Prudkým pohybem odložila zbaň vedle své židle a z police u zdi sebrala drobnou lahvičku, kteru mi přesným pohybem hodila do cely. Lahvička mi spadla do klína a já si ji zvědavě prohlížel.
"To je jen za trochu klidu."
Odvrátila hlavu a ušklíbla se.
Po několika mých pokusech se mi konečně podařilo lahev chytit do rubů a vytáhnout z ní korek. Vzácná tekutina se okamžitě začala vylívat, proto jsem po ní párkrát zachňapal, než se mi znovu podařilo chytit hrdlo a obsah lahvičky do sebe obrátit. Konečně nějaká vlhkost! Ne, že by jí v téhle cele bylo málo...
Jakmile mi do hrdla stekly poslední kapky nápoje, co mi přišel, jako nebeská mana, nechal jsem lahvičku spadnout na zem a s uspokojením jsem se narovnal, nevšímajíc si toho, že se oředět kutálí na zpět k mřížím.

Sheeba ale ani tak nevěnovala pozornost mě, ani lahvičce, jakožto své vysílačce, kterou měla v nastálém tichu pevně přitisklou k uchu.
Ani díky vlčímu sluchu jsem nebyl schopný určit, co říkají. Především proto, že Sheeba do vysílačky neřekla jediné slovo. Telepatie. Zasraná upíří telepatie. Opravdu jsem litoval, že ji nemám. Já dostal do vínku jen vcítění pocitů... Pokývla hlavou a její pohled se opět upřel na mě. Měl jsem skutečně chuť se na ni zazubit a zamávat jí, ale neudělal jsem to. Především kvůli stříbru, nyní již pěkně uvnitř mého krku. Hojilo se to, ale v ímstech, kde ostří pořád dřelo o kůži, zůstávala bolest pevně usazená.
"Já vím."

Pronesla do nastalého ticha a přehodila si pušku přez rameno, než se konečně zvedla ze židle a vysílačku opět schovala.
"Kdopak ti volal?"
Pozvedl jsem skoro až výsměšně obočí. Jen se poušklíbla směrem ke mně a jmě znovu popadl pocit lehkého brnění, že ví znovu něco víc, než já. Předklonila se k mřížím.
"Moje paní, říkala, že tě ráda uvidí."
Ušklíbl jsem a nepřál jsem si jí ukázat, že jsem přeci jenom trochu znervózněl. Princezna podsvětí byla jako perla na mém dortu ze špíny všeho, co jsem kdy dokázal. Ač jsem netušil, k čemu jí bude mě vyslýchat nyní když už mě většina jejích rádců vlastně přišla vyslechnout a většinou s nějakým tím stříbrem. Sheeba ale nevypadala, že nějaké protesty k něčmu budou. Polžila ruku na skenner vedle dveří do cely, které se jen po letmém dotyku otevřely. Nakráčela dovnitř a přejela mě zkoumavým pohledem od hlavy k patě, jakoby se na mě předtím nenadívala dost.
"Sundej si košili."
"Cože?!"
Dloubla mě zbraní do ramene.
"Sundej si košili."
"Ale jak-"
Pouta na mých rukou se uvolnila a s podivným cvakavým zvukem se sesunula k zemi. Promnul jsem si odřená zápěstí, která se ale okamžitě začala znovu hojit. Bez dalších protestů jsem si stáhl přez hlavu košili. Sheebin pohled mi nebyl zrovna dvakrát příjemný. Jakmile její pohled spočinul na mých jizvách. Policajt je policajt a tyhle jizvy byly ještě z doby, kdy jsem byl obyčejný člověk. Proto nemohly zmizet. Zvedl jsem se ze země a obojek okamžitě přitlačil nože k mému krku. Sheeba si mě se zájmem prohlížela a nakonec natáhla ruku k mému obojku.
"Sundám ti to."
Oznámila, ale já instinktivně ucukl. Její pach v mé těsné blískosti mi dráždil nervy. No jistě, upírka a já vlkodlak, jak se to k sobě hodí!
Jen povytáhla obočí a opět se pokusila na mě dosáhnout. Instinkty jsou instinkty a mě uniklo krátké zavrčení. Byl to ale jenom instinkt, žádná nenávist k upírům mě nyní nepoháněla. Já ty stvůry nenáviděl všechny... Nebo alespoň v minulých letech tomu tak bylo. Než jsem se stal jednou z nich. Vlastně už tehdy, kdy jsem potkal Sonju...
Zahákla prsty za okraj obojku, jakoby zkoušela, jak moc je pevný, načež prudce trhla. Žádný otevírací skrytý zámek, nic dalšího. Jen hrubá síla. Cukl jsem hlavou dozadu, když se mi i s obojkem oddělilo od krku trochu kůže, která se k němu připekla. Syknul jsem nenadálou bolestí a podíval jsem se na obojek, který Sheeba svírala v rukou s jakýmsi provokativním úsměvem.
Pak na ni opět padla chladná maska a skrčila do mě zbraní.

"Nemusíš se za ni schovávat, nehodlám tě sežrat."
Jakobych říkal něco zcela jiného, dívka ještě pevněji sevřela zbraň a ukázala tesáky.
"Hni sebou, hezkej zadku, ať tam jsme do večera."
Po tom oslovení jsem se jenom ušklíbnul a prošel jsem dveřmi cely. Kapky krve mi tekly po hrudi od toho, jak mi vyrvala obojek přímo z krku. Očividně jí to, co slyšela zlepšilo náladu natolik, že se prostě jen mnou chtěla pokochat. Nejradši bych jí ukázal jizvu od Billyho, ale raději jsem jen mlčky sledoval cestu. Její radost, nebo popřípadě princeznina radost neznamenaly nic dobrého pro mě.

Procházeli jsme okolo ostatních cel, ale málokteré byly obsazené. Princezna neměla mnoho zajatců. Podle zvěstí, co jsem je již zaslechl, se cely nikdy nenaplní úplně. Vždy zůstane jedna volná, i kdyby bylo vězňů sebevíc. Šedé zdi celému prostoru dodávaly ponurý nádech. Předtím jsem si ten ápach tolik neuvědomoval, ale nyní k mému nosu dorážel až moc. Mrtvoly. Spoust a mrtvol.
"No, nejspíš proto nidky nejsou plné..."
Otočil jsem hlavu po Sheebě, ale přiožila mi zbraň k hlavě a odtlačila mi ji znovu dopředu. Na rtech jí pohrával dravý úsměv. Zauvažoval jsem nad možností zlomení vazu, ale netušil jsem, jak stará upírka může být. Mohly jí být stovky let, nebo taky jenom týden... Což momentálně velmi záleželo na její rychlosti.
Schody byly vlhkostí přímo nasáklé a dost klouzaly. Spíš točité schodiště, kdy si musíte dávat pozor, abyste hlavou nenarazili na schod nad vaší hlavou. Co jiného se dá očekávat od podzemních cel v Novém Mexiku. Vlhko a vedro. Stěny se postupně začaly od sebe vzdalovat a u vrcholu točitého schodiště už nebyly pískovcové. Nahradil je černý mramor, v němž se třpytila slída, jako hvězdy na černočerné obloze. Prošli jsme menší chodbou, kde na stěnách visely různé malby. Přes portréty méně významných členů královské rodiny, dokonce i několik vězňů tu bylo vyobrazeno, jak se klaní mužům a ženám na malbách a prosí je, aby je už konečně zabili. Mou pozornost však upoutal portrét muže s rezavou bradkou a lehce vlnitými vlasy. Zelené oči se tvářily moudře. Tehdy v nich nebyl ještě záblesk šílenství, který se teď v jeho tváři dal běžně vyčíst.
Poodstoupil jsem kousek od Sheeby, což ji vyvedlo z míry a okamžitě začala znovu lovit po zbrani. To mě ale nezajímalo. Hleděl jsem pořád jenom na ten zatracenej xicht nechutnýho hajzla a měl jsem opravdu přespříliš velkou chuť ho z tý zdi shodit a ideálně ho rozstřílet Sheebinou puškou, co mi mířila na spánek.

"Kdo to je?!"
Chtěl jsem okamžitě vědět. Trochu jsem se bál, že odpoví jinak, znamenalo by to, že se už zase honím za vlastním stínem, že ze mě tohle krátké vězení udělalo blázna... Znovu. Na druhou stranu jsem opravdu nechtěl, aby tohle byl Saw. Už od doby, co mě zajmul v kanálech jsem opravdu nepotřteboval, aby se mi ten hnusák znpvu pletl pod nohy. A už kvůli Sonje jsem měl chuť ho zabít.

Sheeba nechápala moje rozčilení a uslyšel jsem, jak nabila pušku.
"Nevím... Jdeme!"
"Je to Sawyer."
Ozval se Sonjin hlas. Opět má v plánu se objevit tehdy, kdy se to od ní nejméně čeká. Pohlédl jsem na ni se směsicí zmatku a vzteku. Takhle impulzivní nejsem vždycky, ale tohle za to tedy stálo.
Trochu mě pohled na ni překvapil. Za tu dobu jí už stihly dorůst vlasy. Nebyly tak krátké, jako tehdy, když jsem ji poznal. Nyní, ač svázané do podivného uzlu, jí ohnivé vlny sahaly pod prsa. I gardéróbu dost obmněnila. Přísahal bych, že jsem Sonju ještě nidky neviděl v šatech, nebo v suknici, jak to měla teď. Výstřihy u ní byly běžné, ale tohle nebyl výstřih, to bylo jen nenápadné zakrytí hrudi. Její ruce bojovnice, jakoby změkly a staly se upravenými drápky jedné z upírek. Pentagram na hrudi nepotřeboval žádná další vysvětlení...

"A jak ty to ksakru můžš vědět?!"
Než stihla odpovědět, jenom jsenom zavrtěl hlavou.
"Ne, nic mi nevysvětluj, holt se mě nemrtvá čarodějka už zase snaží zabít."
Pokrčil jsem rameny, jakoby mě to skutečně nezajímalo.
"Jsi stejný hloupý paličák, jako vždycky..."
Vzdychla, ale nebylo to nejspíš myšleno, jako urážka... A to mě na tom urazilo. Na výrazu tváře jsem to ale nedal znát.
"Přesto, Sonjo, na tvých zápěstích nemáš okovy. Alespoň to mi můžeš vysvětlit."
Zadívala se na mě a opřela se o rám dveří. K tomu přidala to stálé založení rukou a pozvednutí obočí.
"To mě spíš zajímá, proč tobě ho ještě nechali."
Otočil jsem hlavu za Sheebou, ale ta se jen tvářila nepřístupně, jakoby celou tuhle situaci chtěla mít co nejrychleji za sebou. Tohle, mězi mnou a Sonjou, měl být vysoce soukromý hovor, bohužel jedna upírka navíc se musela překousnout.

"Neprosil jsem, jako někdo."
Rty mi roztáhl lehký úšklebek a chvíli sejm čekal na její reakci.
"Takhle prudký nebýváš. To bude tím stříbrem...-"
Poznamenala, čímž mě na jednu stranu uklidnila, ale na druhou snad ještě víc popudila. Nesměl sjem to dát znát.
"Co dělá Sawyer na téhle zdi!"
Ukázal jsem na Sawův portrét a věděl jsem, jak se mi při tom blýská v očích. Sonja i to, že nyní už jsem opravdu naštvaný dost vycítila.
Sheeba otevřela pusu, aby něco řekla, ale přiložil jsem jí ruku na ústa, ačkoliv mě stále ohrožovala zbraní.
"Sawyer tu byl vězněn stejně, jako ty. Naučil se zdejší mučící metody a vrátil se, aby je praktikoval."
Z toho, že na mě dost možná Saw sahal mi začalo být zle. Všimla si toho.
"Odešel, jakmile dům byl na dohled."
Zklopila oči k zemi, jakoby se na mou tvář už nechtěla dívat. Z jisté části mě to zamrzelo. Tušil jsem, že mi neříká celou pravdu, ale neměl jsem čas moc nad tím přemýšlet. Sheeba mě udeřila tupým koncem zbraně do zad. Moc mi to neublížilo, přesto mě síla jejího úderu přinutila postoupit o krok dopředu.
"A co ty? Proč nemizíš se svým ochráncem? Svým probouzečem?"
Sonjina tvář se na chvíli roztáhla do šklebu, avšak neodtrhla pohled od podlahy. Až po chvíli mi došlo, jak moc žárlivě to vyznělo.
"Musela jsem tě nahlásit. To, co jsi udělal je jiné a když jsi to odmítal říct mě, nebo Sawovi, dostals možnost říct to jí."
Pokývla hlavou dál do chodby.
Lhala. Cítil jsem to. Protože od té chvíle, co se mi onehdy zhroutila v náručí se změnila. Všechno se měnilo a mě to bylo doslova proti srsti. Tentokrát mě Sheeba udeřila mnohem víc, než přetím a k tomu do hlavy. Klopýtnul jsem kus dopředu a na upírku sjem výrazně zavrčel, ale oplatila mi to jen nehezkým pohledem. Ohlédl jsem se po Sonje. Jako vždycky... Byla pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama