Červenec 2014

Ve 12 v noci

30. července 2014 v 23:55 | Amy |  Poems...
Tak si říkám, když kapky padaj na okno,

mnozí ví, že tohle není nadobro.
Jak proto vyznat se ti mám,
když docházej mi slova v hrdle.
Dochází mi, že nebyl jsi sám.

A já tě vzala jiným. Náhle.

Vzít z hlavy ráda,
bych chtěla správný slova, rýmy,
bez vyznání.
Kdy opilá jsem nocí,
a život je mi drogou,
Prosím milované,
zda odpustit mě mohou.

Vlastně nic zajímavého

27. července 2014 v 10:36 | Amy |  Pouze jedna...
Mysím, že název celou povídku vystihuje. I když.. možná ne tak docela. Mohu vám jen doporučit, ať se sami přesvědčíte. :)
Ať se líbí :)


Zrcadlo v cizím domě

27. července 2014 v 10:06 | Amy |  Poems...
Komu patří tvář v zrcadle,
svižně přibitém na stěně.
Čí pýchu umí urazit
ať chtně či nechěně

Komu dobré noci dávám.
Kdo počítá se mnou večky
Komu máma do školy mává
či nosé rudé šatečky.

Koho to v zrcadle vídám,
nejsem to já, tvrdím si.
že z pravdy snad jen hrůzu mívám,
zrcadlo... tam už nevisí.

Tušíš stín

25. července 2014 v 21:34 | Amy |  Poems...
Jak to říct k téhle básni... Jen trocha představivosti nestačí. V hloubce lehce milostné... Ale hlavně o dalším z mnoh problémů lidstva. Drogy?
Ať se líbí :)

Princezna temnoty

11. července 2014 v 13:08 | Amy/Speedy |  Krev na rukou neschne

Lehce jsem si třel zátylek, pořád rozrušený z rozhovoru se Sonjou. Sawyer, prohnaný sadistický zrzek tu neměl být. I když jen na zdi, na portrétu. Cosi mi říkalo, že Sonja je znovu neuvěřitelně přesvědčivou lhářkou. Upírka, kráčející za mnou mě znovu praštila, tak jsem klopýtl kus dopředu a málem se srazil s dveřmi. Téměř automaticky se mi do hrdla vydralo zavrčení. Odpověděla jen zasyčením a vyceněním zubů. Jako kočka a pes, přesto nás ještě několik vteřin ovládaly instinkty, než jsem uhnul očima první. Pokud jsem ji chtěl zabít, měl jsem to udělat předtím. Byla jenom jedna a kdyby mě zranila, pravděpodobně bych se dokázal dostat ven. Víc mě ale hlodala zvědavost. S princeznou temnoty se jen tak někdo nesetká.
Černé dveře z ebenu, které mi stále nabízely oporu, jakoby se lhce zachvěly. Podíval jsem se na černé dřevo, které se mi až přátelsky otáralo o paži, kterou jsem se o ně opíral. Vytrhl jsem ruku z nazelenalých lepkavých vláken, která pokrývala dveře a znovu jsem pohlédl na Sheebu. Po cestě jsem si moc nevšímal výzdoby, nebo okolí, ale teď mě celý zjev zaujal až příliš. Kamery. Nebo alespoň něco na ten způsob, bylo zavěšeného všude ze stropu. Stěny pokrývala podobná vlákna, jako dveře. Bylo to živé... Ze dveří, lépe řečeno, z dveřních vláken se na chvíli vykulilo oko velikosti pěsti. Začalo se hmotou přesouvat, až se usadilo ve výši mojí hlavy a s velkým zájmem, nebo alespoň předstíraným mě pozorovalo.
Sheeba, jakoby vyčetla moje myšlenky se jen syčivě zasmála.
"Celý palác je živý."
Natáhla ruku a pomalým pohybem do oka šťourla. Snažio se uhnout jejímu pohybu, ale bepřestávala do něj strkat prsty, až je po chvíli zabořila příliš hluboko a oko se s kňouravým zvukem rozprsklo. Zbytky sklivce začaly pomalu vytékat po zelené hmotě dveří, která je opět vstřebávala do sebe.
Sheeba si o mé holé rameno otřela ruku. Uhnul jsem a vrhl jsem po ní nepříliš příjemný pohled. Než jsem ale stihl vyřknout svou plánovanou hrozbu, ebenové dveře se otevřely. Plavovláska do mě silou strčila a ušklíbla se.
V rozhlehlé místnosti byla spousta oken. Žádné závěsy, ale skla byla šedá, spíš černá a i přesto sjem si byl jistý že okna jsou tu prakticky jen na ozdobu, protože za nimi nic není, jen skála. Pak se ale můj pohled přesunul na dámu na trůnu, který byl oproti ní až příliš ponurý. Vzhled ženy mě skutečn překvapil. Nejspíš sem čekal temnou dámu, šarmantní s ostrou nebezpečností a choutkami ke krvi a masu. Místo toho na mě z trůnu hleděly světle modré oči, které by člověk připsal spíš andělu, než démonovi. Plavé, vlnité vlasy jí sahaly kousek pod ramena a rámovaly mladě vypadající tvář s lehce opálenou pletí. Jakoby nebyla v podzemí, ale v slunečném turistickém letovisku. Na čele se jí leskl modrý diamant, jen o trochu tmavší, než její zvídavé oči. Šaty, tyrkysově modré, lemované bílou kožešinou odhalovaly nejen výstřih, ale také ramena. DLouhé úzké rukávy upozorňovaly na štíhlé paže a ruce s dlouhými, ale pečlivě udržovanými nehty. Jak držela v rukou zmrzlinu a pomalým pohybem ji olizovala, všiml jsem si i prstenu v barvě očí.
Pak mi ale došlo, na co že se vlastně dívám a jahodová zmrzina to stoprocentně nebyla. Z koutku plných rtů začala ukapávat vychlazená tekutina, sama o sobě dost hustá a plná hemoglobinu... Díky kterému je krev tak červená.
S požitkem do sebe nasála trochu víc zmrzliny a prohlížela si mě modrýma očima, jakobych byl nějaký její experiment, který se tak trohcu nepovedl. Ušklíbla se.
"Poklekni, když jsi v blískosti princezny!"
Neznámá síla mě srazila na kolena. Unikl mi tichý zvuk bolesti. Zvedl jsem pohled k osobě na ledovém trůně, který byl skoro ve středu rozlehlé místnosti. Tvář té ženy byla krásná, přesto svým způsbem vzbuzovala respekt. Hrdě zvedla hlavu, jakoby právě v rukou nedržela zmrzlinu z krve. Plavé vlasy jí volně splývaly na úzkých ramenou a dodávaly jí královský vzhled. Princezna... Ač temnoty, zdála se být andělem. Při pohledu na její vznešenost mě na chvíli opustily veškeré pocity. Jakobych byl jen jejím otrokem, jejím sluhou. To byla ukázka její moci. Její pohled ztvrdl.
"Skloň hlavu!"
Zavrčel kdosi za mnou a prudce mě chytl za vlasy a přinutil mě se dívat na zem. Pod vlivem princezniny moci bych tak jako tak splnil každé její přání. Usmála se. Vzduch kolem ní byl nasátý její vlastní vůlí. Vše okolo ní se jí muselo podrobit. Včetně mě. Dlouhu chvíli mlčela a já nedokázal přemýšlet nad tím, proč mne sem vlastně přivedla. Co po mě chce nyní, když už zřejmě všechno ví... V hlavě mi ležela jen ona. Jakoby náhle byla středem mého vesmíru. Podobný pocit jsem zažil kdysi, když jsem potkal poprvé Sonju. Tehdy to bylo jen an chvíli, ale teď- .
Vstala. Její podpatky klapaly o podivnou podlahu sálu a ten zvuk se zařezával do uší. Jakoby s každým klapnutím mizela vteřina vašeho života. Mělo to důvod, když byla dcerou svého otce. Vůdce Pekla. Vůdce nicoty.
Dvěma prsty zvedl amou hlavu a zahleděla se mi do tváře v očekávání.
"No jistě, ty jsi ten vlkodlak..."
Promluvila měkce, jakoby slivy dokázala pohladit. Její slova však v sobě měla skryté váčky s jedem... Bezděčně jsem sebou při těch slovech trhnul, nespokojený se svojí pozicí, ale zároveň toužící splnit jí vše. Nechápal jsem, proč ten pocit tak dlouho přetrvává...
"Mám s tebou veliké plány. Ale nejdřív chci vědět, jak a proč jsi zabil Sagharovu smečku."
Hrdlo mi vyprahlo, jakobych tisíc let nepil. Přesto mě nutila mluvit.
"Všechno jsem už řekl-"
Snažil jsem se vzdorovat její vůli. Jiná část mě se ale toužila podrobit téhle krásce. Ostrá bolest mi sevřela útroby. Tohle dozajista nebylo všechno, co dokázala. Pomalými kroky mne obcházela a prohlížela si mě. Znovu, jen, jako psa, jako experiment... Její chování mě jenom utvrzovalo v tom, co je zač.
"Když se budeš bránit, bude to ještě horší."
Ubezpečila mě vlídným hlasem a bolest pomalu odezněla, jakoby nikdy neexistovala. Uvědomil jsem si, že klečím na zemi a ruce zatínám do měkkého materiálu podlahy.
"Souboj o smečku... Kousl mě. Zabil jsem ho. Ostatní ne."
Těmi jednoduchými slovy jsem jenom o trochu zvýšil její zájem. Úlisný úsměv jí zůstával na rtech, ač jsem jí neviděl do tváře... Usadila se zpět na trůn a narovnala se.
"Jak?"
Sykla. Vzdychl jsem. Bylo těžké vzpomínat na dny, zastřené vlkodlačí kletbou. Ale věděl jsem, že to někde v mé mysli je uložené. Protože ona to chtěla.
"Jak jsi zabil Saghara?!"
Vyštěkla v nedočkavosti a do mě se opět pustila nová vlna bolesti. Snad dvakrát větší, než předtím. Ač jsem byl zvyklý bolest potlačovat, tahle na mě ústočila nečekaně, jakoby věděla, kam se zacílit, kde bude nejvíc trýznit. Vykřikl jsem. Matně jsem vnímal zvuk nabití zbraně. Sheeba. Nevěděl jsem, že byla tu.
"Prokousl-"
Vydal jsem ze sebe, když i konečně bolest dovolila alespoň trochu promluvit. Tohle bylo mnohem horší, než když mě předtím týrali stříbrem, nebo čímkoliv jiným.
"...-krk."
Bolest přestala, jakmile jsem byl schopný ze sebe vydat poslendí slovo. Téměř vyčerpaně jsem se opíral rukama o zem.
"Výborně..."
Usmála se a mávla rukou. Ve vteřiněě jsem tím směrem otočil hlavu a zahlédl jsem jen Sheebu, jak pistolí namířila na vlastní hlavu, jakoby jí bylo jedno, co se s ní stane. Její oči... Byly vyděšené. Jen se na mě na několik vteřin zadívala, než s jistotou zušeného střelce stiskla spoušť a já viděl jen, jak se její tělo pomalu skládá k zemi. Teď již prakticky bezhlavé. Její krev kolem ní nestačila vytvořit ani louži, když ji začala pohlcovat podlaha. Během několika vteřin nezbylo po upírce nic. Jakoby neexistovala. A já s jistotou věděl, že to tak "její výsost" chtěla.
Otočil sjem zpátky hlavu k ženě na trůnu, ve tváři vepsanou tu trochu překvapení, ale nikoliv lítost.
Princezna nechtěla aby někdo náš rozhovor podlouchal. Či slyšel byť jen jeho část.


Přede mnou na trůně již neseděla elegantní kráska. Spíš podivná temná bytost bez špetky soucitu. S mocí, která by dokázala kohokoliv zabít bez mrknutí oka. Došlo mi, že mě vlastně ani nepotřebovala vyslýchat. Tk mocné bytosti si prostě odhadnou pravdu z našich vnitřností, či e nám jednoduše podívají do hlavy. I trůn se svým způůsobem změnil. Vlastně celý sál, jakoby byl náhle trochu více osvětlen. První, co mě upoutaly byly princezniny nové oči. Byly stejně modré, ale jakoby postrádaly bělmo. Byla jiná a přesto pocity ohledně ní zůstávaly. Jen se kdesi v koutku mé mysli objevil strach. Mohl jsem ho potlačit, ale nechtěl jsem. Ona nechtla, chtěla mít můj strach pro své plány, které zajisté předstihly šílenosti, napáchané Sawyerem. Ženin vzhled mě ale utvrdil ještě v něčem dalším. Že teď hledím na její pravou podobu. I pravou podobu celého sálu. Tohle bylo doopravdy... Přehodila si nohu přes nohu.
"Zabil jsi předchozího vůdce, dostaneš jeho smečku. Vyber nové vlkodlaky a budeš se spolu s nimi odpovídat jen mě. Nikomu jinému."
Zkousla si ret, jakoby ještě o něčem dalším uvažovala.
"Vypátráš, kdo stojí za smrtí celé smečky. Co se týče tvých lidských hříchů, za ty si vyberu zaplacení jindy."
Pronesla a natočila ke mě tvář. Jizvy... Zdobily celou jednu polovinu tváře. Při jejím němém odhalení mi došlo, kdo za to může.
"Chci pomstu... A ty jsi ode dneška jen můj pěšák. Rusovlasá se postará o tvou poslušnost."
Nechápal jsem, zda o sobě mluví ve třetí osobě, nebo myslí někoho jiného. Tak jako tak mi celý ten nápad přišel absolutně šílený. Princezna postrádala rozum. Jako Sawyer.
Při těchto myšlenkách se mi opět bolestí sevřely útroby. Četla. Velmi pozorně a jejím očím nic neuniklo. Každá mysl pro ni byla otevřená.
"Sonja."
Dodala úlisně.
"Má sestra."