Vlastně nic zajímavého

27. července 2014 v 10:36 | Amy |  Pouze jedna...
Mysím, že název celou povídku vystihuje. I když.. možná ne tak docela. Mohu vám jen doporučit, ať se sami přesvědčíte. :)
Ať se líbí :)



"Nehodláš mi tu vážně brečet, že ne?"
"Ne..."
Zhluboka jsem se nadechla a vysmrkala jsem se do růžového kapesníku.
"Takže opak, jasně, člověk by si toho u tebe už měl zvyknout, že vždycky řekneš opak toho, než uděláš... Dej mi pusu!"
"Ne!"
Zajíkla jsem se a pohlédla jsem na ni s jakýmsi nechápavým překvapením. Vždyť ten film nebyl zas až takovýhle. byl jenom... Smutný! A navíc žádná romance!
"Totiž, ano...?"
Dodala jsem po chvíli nechápavého váhání. Vždyť říkala, že říkám vždycky opaky...
Mlaskla mi pusou u tváře, potom mou hlavu přiložila k druhé straně a opět mlasknutí zopakovala.
"To byl teda... francouzák...!"
Zahihňala jsem se. Moje zahihňání ale nikdy není roztomilé, především proto, že měřím asi tak metr 80. Ale ona mi vždycky tvrdila: " Proč být roztomilá, když můžeš být sexy?"
Moje nejlepší kamarádka... Vyplázla na mě hravě jazyk a já se k ní přidala. Po nějakém tom smutku už nebylo ani potuchy. Konec konců, na nějaký ten smutek my dvě neměly ani pomyšlení.
"Co si pustíme teď?"
Zadívala se na mě s otazníkem doslova vepsaným v očích.
"Vím já?"
Zněla kvapná odpověď, následovaná dalším lehce nakyslým výrazem.
"Tak něco vyber!"
Vypískla jsem, než stačila cokoliv dalšího říct, protože by další vybírání filmů bylo opět na mě a to se mi tak docela nechtělo. Jak se znám, skončila bych buď u animáků, nebo u něčeho až příliš roztomilého, což... By asi nedopadlo nejlíp. Ona totiž představa mě, nakreslené, jako v japonském stylu kreslení - manze, s vykulenýa očima, plnýma štěstí a radosti a jí, jak má na hlavě místu od pop-cornu a pokouší se usnout, nebyla zrovna lákavá.
"Pffff... tak dobře."
Vstane a dojde k televizi, načež se předloní a prohrabává se obaly od DVDček.
"Co máš?"

Vstanu z tepla velkého černého gauče, zakrytého našimi peřinami, polštáři a nanošenými dekami, abych se přemístila do kuchyně uvařit další pop-corn. Strčím ho do mikrovlnky a zkoumám, jak se jen tak ledabyle otáčí a pytlík se začíná pomalu nadouvat, jakoby do něj někdo přifukoval vzduch.
Za mnou se ozvou zvuky jakéhosi nespokojeného brumlání, následované zvukem obalů od DVDček, dopadnutých na nejbližší nábytek.
"TO OPRAVDU KOUKÁŠ JENOM NA ANIMÁKY?!"
Vybuchne, když zjistí, že nic pořádného tu vlastně ani nemám. Kromě Matrixu, který mě stejně už dávno přestal bavit a doteď si vyčítám, že jsem tu starou věc ještě nevyhodila, nebo neprodala. Ideálně někomu, kdo to bude potřebovat povinně do školy, aby mohl říct "co je minulost".
Pokývnu hlavou, fascinovaná pop-cornem, než mi dojde, že mě takhle vlastně těžko uslyší. Ohlédnu se, ale stejně na ni přez roh kuchyně nevidím.
"Co máš proti animákům!?"
Ohradím se naoko dotčeně. Naše konverzace moc velký smysl nedává, ale nám to nikdy nevadilo...
"No, třeba že jsou to... Dětský animáky?"

"Můžeme si pustit Shreka!"
Zavísknu a ignoruju její lehce znechucený tón. Jakmile pop-corn , nebo lépe řečeno mikrovlnka začne pískáním ohlašovat konec přípravy, ledable stisknu tlačítko co nejrychleji popadnu horký balíček. Chvíli si s ním pohazuji, ne že by zrovna úmyslně, ale držet v rukou tak horkou věc tak dlouho opravdu není žádnálegrace, a nakonec ho hodím do mísy, kde se ještě díky teplu ozve chvilkové zakřupání, jak se poslední zbytky kukuřičných kuliček rozvinuly do slaných pupenů.
"Na to zapomeeeň!"
Rozlehlo se pomalu celým domem, že kdybychom my dvě nebyly samy doma, pravděpodobně bychom vzbudily všechnyčleny rodiny.
"Tak co tedy?"
Pískla jsem, konečky prstů rozbalujíc horký pop-corn ve snaze se nespálit.
"Hoooorrrroooor! Našla jsem hoooroooor!"
Ozvalo se vzápětí zavýskání tak nadšené, až jsem sáček s pop-cornem málem upustila mimo mísu.
"Coože? Kde?"
Vypadlo ze mě a horlivě, jakobych právě zjistila, že někde v našem domě je tajné útočiště 180cm vysokých holek požírajících zombií.
"Tááááááády!"
Protáhla a z jehí hlasu vyplývalo žaž nakažlivé nadšení. S tím jsem ale nemohla už nic dělat, což mě mimo hororu, který byl už na obzoru děsilo taky. Konečně jsem dokončila zápas s pop-cornem a i s mísou jsem zamířila za ní zpátky na gauč, ve kterém si spokojeně hověla a zatí přepínala reklamy, tulíc k hrudi jedno ze starých DvDček.
"Neeee-!"
Protáha jsem a svěsila jsem ramena, díky čemu jsem trochu pop-cornu vysipala na zem.
"Ty si vážně neděláš srandu??"
Zaprosila jsem. Při hororech umírám. Vlastně, já umírám i při normálních filmech, ale horory jsou... Prostě horory. Jeden jsem viděla aposedy asi tak ve 12-ti. Spousta krve a pravděpodobně dost brutální závěr, ze kterého sjem se klepala ještě tři dny potom.
"Co je? Jakobys měla nahnáno už teď! Já se rád bojím..."
Odvětila trochu vážněji s pohledem upřeným na obrazovku, kde přebíhaly reklamy od Gormitů až po prací prášek, který zaručeně doma ještě nemáte.
Položil jsem pop-corn mezii nás dvě a hned jsem si nabrala plnou hrst křupavé kukuřice.
"Já se budu bát ještě dva dny potóm!"
Žadonila jsem.
"Ale noták, vždyť tohle je stejně jeden ze slabších odvarů."
Chlácholila mě s přidrzlým úsměvem a i přez mísu se k emě natáhla, objala mě a několikrát mnou zavrtla ze strany na stranu v napodobenině konejšení, zatímco já jsem se pořád tvářila, jako vyděděnec miliardáře na pohřbu, co si je jistý, že z předkových peněz nedostane ani korunu.
"Ha ha ha."
Prohlásila jsem tónem onoho miliardářova vyděděnce a kysele jsem se na ni podívala.
"Já se-! .... Strachy."
Odtáhla se ode mě a ušklíbala se.
"Jmenuje se to... Van Hellsing? Nebój, je to takoá... pohádka. Upíři a vlkodlaci, fantasy, Transylvánie, to máš ráda, ne?"
"Počkej... o tom má být horor?"
Horlivě přikýva, nadšená, že mě konečně přesvědčila.
"Tak... jo?"
Vychrlila na mě, nedočkavostí doslova posedlá, aby už mohla konečně zasuout DVDčko do přehrávače a nechat ho se hezky otáčet.
"Ale řekneš, až tam bude lekačka-..."
Vyprosia jsem si.
"Jó, neboj, řeknu."

Škaredě se ušklíbla a já jí momentálně ani zamák nevěřila.
Odběhla zapnout film a následně se pohodlně uvelebila vedle mísy s pop-cornem a začala se také věnovat obžerství, protože tohle byla naše asi... čtvrtá mísa? Od večera.
Přeskočila pár částí, načež na mě z televize doslova vybafla velká chlupatá věc. Zareagovala jsem, jak se dalo čekat. Vrhla jsem se pod nejbližšší předmět, za který jsem se mohla schovat. Samozřejmě - mísu pop-cornu, který s mým chováním spokojený nebyl, protože doletěl až k oné nestvůře, co zatím pobíhala po obrazovce.
Mé spolusedící to ale sotva nějak vailo a poplácala mě po zádech s trochou konejšivosti, přičemž mi z vlasů vybírala pop-corn.

"Nebój, on za hvilku zmizí... Jé, hele, to bude... Jo, jasně, to byl Drákula. Vlkodlak přijde zase až později. A jo, teď jsi přišla o super část... Hej, ten herec je hustej! Awww, lovec vlkodlaků.... Vždyť jsem ti to říkala, tady je ten vlkodlak. Počkeeej, to je, on slouží Drákulovi!"
Začala komentovat celý film velice nahlas, až nebylo slyšet, co který herec říká, zatímco já se púořád schovávala. Vylezla jsem z úkrytu zase až za dlouhou dobu, zatímco má spolusedící dál nerušeně komentovala film. S jejím komentářem se to nezdálo ani tak strašidelné...
"Frankenstein jde- a jé, ty už jsi zpátky."
Poznamenala, kdyžuž si mě konečně všimla. Další sledování filmu proběhlo v podobném duchu, kdy jsem se já pokaždé zachumlala za pop-corn, když se objevila jakákoliv stvůra, od vlkodlaků přes drákulu, hrozivého hrobníka a hlavního hrdiny, ze kterého se na konci taky vyklubal vlkodlak. Na závěrečmnou zcénu mě ale přinutila ívat se, protože sama byla hlavním hercem opravdu, ale opravdu hodně uchvácena. Šlo o to, že hlavní hrdina, proměněný vlkodlačí kletbou musí zakousnout Drákulu, který má druhou oškliváckou podobu divného... něčeho? Něco mezi rkrysou a netopýrem s holou lebkou a tesákovitými zuby... nu, divné a strašidelné stvoření. U mě bylo jasné, komu jsem fandila se sklonem vždyck si hýčkat záporáky. Ona zase havně pro pozitivní postavy. V jednu chvíli v závěrečné scéně, začala zuřivě skáka po gauči, křičíc cosi ve smyslu: "No! Aport, sežer, trhej Aport, Aport Aport!"
Což dávalo docel asmysl vzhldem k tomu, že hlvní hrdina byl napůll vlk.
Můj pokřik sestával z : " Uhni, uhni! Uleť! Sleť! Zmiz! Uhni! Kousni!"
Bylo jasné, kdo z nás tady líp povzbuzuje a k našemu (ne)překvapení to skutečně dopadlo vítězstvím pro klaďase, načež nás obě zahřálo u srdíčka to, že hlavní hrdina nakonec nemohl být se svou milou, protože ji.. nu, omylem sám zabil.
"Stejně se k němu nehodila.."
Prohlásili jsme na konci filmu jednohlasně a začaly jsme se chechtat.

"No vidíš, že to nebylo tak špatné."
Prohlásila na konci a hned začala s mým arodováním. Velmi podivným hlasem, který měl být můj se snažila vykřikovat moje povzbuzování: "Prý uhni, uhni! Co takhe Uhnij, uhnij, hm? To by odpovídalo tomu, co udělal."
"Hele! Já se taky nenavážím do tvýho..."
Začala jsem po čtyřech poskakovat po gauči, kvílíc její další slova: "Aport, apoooort!"
Plácla mě po stehně a obě jsme se tomu musely zasmát.
"Co zkouknem dalšího?"
Optala se, když už jsme se konečně přestaly smát.
Chvíli jsem se zamyslela, ale pak sjem jenom kývla.
"Horrrrrrrrrooooor!"
"Jako opravdickej?"
"Ale s tvým komentářem."
"Jen když přineseš nápoje a pop-con."
Ušklíbla jsem se s pohledem na hodinky. Bylo okolo druhé ráno.
"Snad to stihnem... Platí!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 prakticky-neprakticky prakticky-neprakticky | E-mail | Web | 27. července 2014 v 10:53 | Reagovat

Více, než děj mě do očí bily občasné překlepy a chybky. Text jako takový není špatný, neobjevují se zde stále se opakující slova a ani divné patvary, možná ta protáhlá slova jsou poněkud zbytečná. Ráda bych, kdyby sis mé připomínky vyložila jako rady, ne jako kritiku, protože sama nejsem dokonalá :). Četla jsem i nějakou Tvou poezii, která (i přes nějaké překlepy) je velice povedená a procítěná. Už to chce opravdu jen vychytat detaily ;).

2 zephyrys zephyrys | 15. srpna 2014 v 11:43 | Reagovat

[1]: Díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama