Konečená

17. listopadu 2014 v 18:16 | Amy |  Pouze jedna...
Dá se říct, že pocitovky. Psané tak trochu příběhovou formou. Inspirované předešlými událostmi, ale hlavně melodií písniček :D Tak, první je SAIL od Awolation.(pokud dohraje před koncem textu, pusťte si ji znova.. nebo tak sjem to alespoň dělala já :D ) Každý máme z téhle písničky asi jiné pocity, ale já v těch basech holt vidím dokonale tohle.. (ač to není úplně v textu písničky ;)) Ale, konckonců, každý je jiný,
ať se líbí



Bus... Prší... 3 hodiny ráno. Nic nejede... Nejspíš budu muset jít pěšky domů. Pomalu zvednu hlavu a podívám se na ceduli. Konečná. Nemám deštník. Nevadí.
Pomalu se rozejdu a nechám se zkrápět deštěm. Budu muset jít hodně dlouho prázdnými ulicemi. Pak přes vesnici, kde nejsou žádné lampy. Sluchátka pořád hrají i přesto, že jsem celá úplně promočená. Dívám se do země, zatímco jdu. Tašku vláčím za sebou, jako bych za sebou vláčela mrtvolu. Jakobych vláčela sebe. Bude od bláta. Bude mokrá. Domů nejspíš nedojdu. Nebo alespoň to nemá už cenu chodit. Nemám mobil. V tašce jen pár rozmočených sešitů, asi i pár bankovek, které teď už stejně k ničemu nebudou. Zakloním hlavu, aby mi déšť pořádně mohl zkrápět obličej a řasy.
Vzdyechnu. Projíždějící auto mě znovu ohodí blátem a pořádnou sprchou z kaluží. Jen se za ním pomalu zadívám, než zdvihnu prostředníček. Nejspíš to neuvidí. Stáhnu ruku zpátky a vleču se dál. Lituju, že nemám punčocháče. Ale teď už nic nezmůžu. Sukně se mi lepí na nohy. Halenka na hrudník. Pořád neúnavně prší.
Kouknu na hodinky. Kupodivu se ještě nezastavily. I když už je v nich moc vody. Nic moc z toho nepochytím. Jdu po silnici dál. Bolí mě nohy. Od potpatků mám rozedřené nohy a puchýře. Klopýtám. Jsem na začátku cesty. Končí osvětlení.
Lampy nechávám za sebou. Kolik že je hodin? Trochu se ztrácím v tom, kam jdu. Otřu si obličej, abych alespoň trochu viděla na cestu. Asi to nepomůže, jenom si rozmažu trochu řasenky. Z mokrých vlasů kape voda.
Budu muset přez pole. Jak daleko to ještě je? Stejně do rána tam nedojdu, tak proč vůbec chodit. Nemám klíče.
Kopnu do kamene. Pleskne do louže, takže mi pod sukni znovu vycákne voda. Oklepu se. Je mi tak jako tak zima, ale nemůžu s tím nic moc dělat. Bolí mě hlava. Doma mám prášky.
Je pozdě. Měla jsem už být doma. Svěsím hlavu. Přesto se nemusím dívat nahoru, abych vědeěla, že je pořád obloha stejně temně modrá a že se z ní spouští našedlé kapky vody. Na květované sukni se první z nich svezly, další se vsákly... Teď už je těžká, že s ní nehnu. Je to tak. Končná. Je už až moc pozdě. Nemůžu se jen tak dál namáhat. Nemá to cenu. Stejně tady někde uprostřed cesty usnu. Vždyť jsem byla dlouho celou noc. Usnu a ráno mě tu najdou, nejspíš podchlazenou. Přinejhorším zmrzlou. Kde jsem nechala kabát? Nejspíš na zastávce. S tím už nic nenadělám. Neměla jsem tam vůbec chodit. Měla jsem počkat do rána ve městě. Jdu přez pole. Podpatky se mi boří do bláta. Padám. Dole jsou asi i kameny, ale to nezjistím, dokud tam nespadnu. Ano, byli tam. Zvedám se. Znovu. Klopýtnu ještě o kousek dál, zatímco déšť mi bubnuje na záda. Začíná svítat. Obloha pomalu, ale jistě šedně, zbarvuje se do světlejší barvy... Já jen stojím uprostřed pole a hledím na nebe.
Pomalu se barví dozlata... Moje do červena. Nezvedám se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama