Cien - 2.

15. ledna 2015 v 10:54 | Amy |  Cien
Další pokus o Cien... Snad se o ní dozvídáte o něco více... :) Jednorázovka? ehm... O tom si promluvíme jindy :D:D



V domě bylo ticho a útulno... Alespoň tak útulno, jak může být v doupěti ostříleného upíra. Sice tu všude kolem smrděly dámské voňavky, pár asi i pánských, ale to mě zrovna nezajímalo. Můj pohled na první pohled upoutal Derek na zemi u hrdla nějaké plavovlasé krasavce s vepsaným vyděšeným výrazem ve tváři. Nepamatovala jsem si příjezd do domu. Asi jsem cestou usnula. Ironie na to, jak moc se bojím slunečního světla. Všechny závěsy okolo byly pečlivě stažené, okna zvenku zabedněná a všude plno svíček, které osvětlovaly ložnicí trochou romantického světla. Pokud tedy zrovna před postelí neleží upír a jeho večeře. Když si všimnul mého pokusu o pohyb, přestal pít a zvedl hlavu, aby se na mě podíval. Krev mu kapala z brady, jak moc nenasytný uměl být.
"Ah... ty už jsi vzhůru... Začal jsem bez tebe..."
Odtáhl se kousek od mrtvoly.
"Dáš si?"
Nabídl přívětivě. Věděl, že nejsem upírka. A snad právě proto si mě můj "vlastník" tolik cenil. Zbylo ve mě dost z člověka, abych cítila jistý odpor v pití lidské krve. A Derek se jako vždycky snažil mě přimět k pití... Koneckonců, vyléčilo by mě to rychleji. Na to jsem ale pořád v sobě měla dost nechuti.
"Nemám chuť, díky..."

Stošila jsem hlavu stranou, aby neviděl moje hladem vysunuté špičáky. Nemůžu tvrdit, že bych na ni neměla chuť. Její krev sice nevoněla tak sladce a čistě, jak bych si představovala, ale pořád jsem odmítala zahodit svoji morální uzdu a vzdát se chození na světlo... Protože pak by se můj strach z něj mohl stát skutečně oprávněným. Což byla jedna z mých nejhorších nočních můr.

"Stejně jsem už vypil tak půlku..."

Párkrát blondýnu profackoval, jakoby se ji jenom snažil vzbudit ze spánku. Pak přiložil hlavu k její hrudi, trochu porozlepil oči a zkoumal, jestli náhodou nedýchá.

"Vždyť říkám, zabil jsem ji. Noták, pár kapek tě přece nezabije."
"Ne.... nemám hlad."
Odbyla jsem ho znova o trochu důrazněji a chvilku nato jsem žíznivě polkla, což ho muselo přesvědčit o opaku. Chvíli jsem ještě dělala, že nevidím, jak se vesele krmí se snahou na něj nezírat. Jazykem jsem si pořád přejížděla po dásních, ze kterých mi vyrůstaly čtyři krásné špičáky. Všechny zasunovací, jako kočičí drápy a pevné, že by si na nich i zubař zlámal vrtačku. Přesto už jsem je měla párkrát vyražené. Obvykle jsem proti lidským bolestem imunní, ale při dorůstání špičáků jsem si pěkně zakňourala.

Derek uchopil mrtvolu za paži a odtáhnul ji k východovýcm dveřím, které byly zespoda zakryté dekou, aby ani ten nejmenší sluneční paprsek nemohl proniknout dovnitř. Jakoby se snad něco mohlo dostat přez tyhle dveře, co by mohly odolat i tankovému útoku. Tenhle byt byl prakticky bunkr. Dobrý úkryt, zakopaný v zemi, jenom pár oken tady nad zemí, kde je ložnice. Sem si vodil jídlo a dole běžně žil, pokud už se nepohyboval venku a nelovil, či se nevěnoval své noční práci. Derek je barman a takové případné ucho, do kterého se nahrne většina důležitých informací, které by jakýkoliv upír mohl chtít vyzvědět.

Už odmala měl Derek fotografickou paměť. I když jsem z něj občas měla pocit, že se narodil v roce "raz dva". Tohle upíří mrně bylo totiž čistokrevné. Derek nikdy nepoznal, jaké to je být člověkem, a snad proto jsem pro něj před pár lety byla tak lákavá. Nebojácná, mladá čarodějka, která se nebojí ukazovat prstem a schovávat si hlavu. A hlavně jsem ještě byla docela člověk. Trochu mě štvalo, že svůj krámek nemůžu mít i teď. Jakožto nemrtvá sejm hračka. Jakožto čarodějka jsem měla alespoň vlastní život.

Vrátil se ode dveří a posadil se vedle mě na postel. Já byla pořád zabalená do deky, jako nemluvně. Jeho oč si mě zkoumavě pohlížely. Pomalu mě začal vybalovat z deky. Na bradě měl pořád krvavou stopu a nevypadal, že si ji plánuje oblíznout, nebo otřít. Prevít. CHtěla jsem se znovu do deky zabalit, jakobych se za vnitřnosti musela stydět.

"Cien... Mám tě snad přemlouvat?"
Zavrtěla jsem ostudně hlavou, než jsem se sama "rozbalila." Sama na sebe jsem se nechtěla koukat, když mi to teď přišlo mnohem nechutnější než předtím. Krk a ruce už jsem měla v pořádku, ani mi jedna paže nehrála zas tolika barvami. S pasem to ale bylo horší. Kus střev ještě vylézal ven, zatímco zbytek se znovu pomalu zceloval k sobě. Začala jsem dokonce cítit špičky, na které mi začla být zima.
"No... Měla by sis spojit páteř a tohle zastrkat, jinak myslím, že jsem snad v autě žádný tvůj kousek nezapomněl..."

Prohlásil zkoumavě a já odolávala chuti ho praštit. S povzdychem jsem se začala věnovat čištění vlasní rány. Ale ne čištění, jak to nazývají doktoři. Tohle bylo spíš něco ve smyslu - honem vyndej to, co tam nepatří. Jako vyčuhující stébla trávy, drobný štěrk a podobně. Už sjem párkrát svoje vnitřnosti viděla, ale byla jsem přesvědčená že už to znova vidět nechci. A hle přece. Necelý týden po posledním incidentu. "Krev by ti bývala pomohla."

On si prostě nedal pokoj a musel do mě pořád a pořád hučet něco o krvi. Ale jedno se mu nesmohlo upřít, byl vytrvalý a toho jsem si náležitě cenila. A taky mě nenechal ve štychu a svoji oběť mi tu neojel před očima... To bylo docela milý.
"Ale krev už tu žádná není a ty syntetizovaný hnusy nebudu pít." Sykla jsem nepříjemně, s pohledem zaseknutým do jeho zakrvácené brady, kterou si ani neolízl, ani neutřel a mě došlo, kam tím zase míří. Natáhl ke mě ruku, jakoby mi chtěl cvrnknout do nosu, místo toho můj nos uchopil a ostře s ním zaškubal, takže jej vrátil na původní místo. Čímž si vysloužil vděčný, ale nepříliš milý pohled.

Tuším, že olizování Derekovy brady se mi příčilo míň, než tahání krve z uschlé mrtvoly u dveří. Přesto jsem ještě notnou dobu ohrnovala nos, než jsem se přiměla k trochu otrockému olizování cizí brady. "když už něco děláš, dělej to pořádně". Pomyslela jsem si v téhle chvíli dost ironicky a přitáhla jsem si k sobě derekovu hlavu, abych mu bradu důkladněji mohla olíznout. Měl za tímhle schovaný jiný důvod, to jsem věděla, ale přestalo mě to trápit, jakmile jsem na špičce jazyka ucítila chuť krve té blondýny. Při mém onlizování jsem se samozřejmě dostala až k jeho rtům, přez které jsem nápodobně přejela jazykem. Což ho ale docela rozdržáždilo. Ale věděl, že to udělám, stejně jako já jsem věděla, že v tu chvíli po mě vystartuje, ať si budu třeba rozjetá na kaši.

Pomalu rozevřel rty, takže chtě něchtě jsem přejea jazykem po jeho rtech trochu dráždivějším způsobem, než trochu odhrnul rty a odhalil tesáky... Vždy to bylo podivné, ale je to spíš upírský instinkt... Když se vzruší.. Jsou naštvaní. Jako poloviční člověk jsem to chápala hůře, ale i mě vzrušení ašimralo v břiše, nebo to bylo spíš tím, že jsem právě srůstala? Trochu mě kousnul do špičy jazyka, než si s mým začal pohrávat svým. Sklonil tvář blíž ke mě a věnoval mi dravý a hluboký polibek, při kterém mě nakonec lehce kousnul do rtu. Zatím byl ještě jemný, toho jsem si vědoma. Pak ho od sebe ale trochu odstrčím s povzdychnutím a nevrlým výrazem.

"Už se to hojí..." Zamumlám mručivě a prohlédnu si vlastní břicho. už z něj nic nečouhá a já si přijdu relativně zdravá. Sice budu mít kolem pasu rudou čáru ještě několik dní, ale už alespoň cítím všechno. Stejně, jako trochu nepříjemný tlak na hrudníku. Provinilost. Stará dobrá kamarádka. Stejně jako Derek. Nezatajuju, že jsme spolu měli pletky, i tehdy, když jsem byla ještě člověk. Koukali jsme spolu na Stmívání a chytali jsme záchvaty smíchu. Asi to byl roztomilý upíří románek.

Pokusí se mě znovu políbit a přitáhnout k sobě. Snad nějaký tichý žádostivý upíří pocit, že si mě může nárokovat. Ten mu zarazím dalším odstrčením.

"Nejsem tvoje." Zavrčím varovně a ukážu mu, že i já mám upíří tesáky. Krásně vybělené a stále plně ve funkci. Trochu rozdrážděné chutí krve, trochu lačnící, ale stále tesáky někoho, kdo nezabíjel. Alespoň nezabíjel těmihle zuby.

Nakvašeně se odtáhne a já z něj cítím rozmrzelost. Jakoby fakt doufal, že rozřezaná na kousky mu dám. Pche... I rozřezaná na kousky pořád patřím jinýmu upírovy, co tohohle předběhl v proměňování. A Vispacián, obklopený vnadnými nemrtvými děvkami si svou "nejmladší" hlídá až moc dobře na to, aby mi tohle líbání někoho cizího odpustil, až se vrátím k němu. Derekova tvář se ale znova rozjasní do trochu cynického úsměvu. Otevře ledničku a notnou chvíli se přehrabuje mezi lahvičkami a pytlíčky s krví. syntetickou dostal na příděl od Velké Rady. Rada upírů, která se stará o redukování počtu těch pokousaných a přežití těch, co už se s vampirismem narodili. Do rady patří i Vispacián. A to je můj další důvod nezaplést se tady se svým bývalým přítelem, i když bych občas akra měla chuť na trochu vzdoru. Přinese ke mě talíř s nějakým lidským jídlem a sklenkou vody. Zelenina... Sice stará a ne zrovna příjemně vonící, ale alesopň něco tu ještě má. Vím, že tak jako tak ztrávím všechno, co mi teď dá a proto neodmítnu ani sklenku vody. Je to hnus.

Tesáky mi zajedou zpátky do dásní, když už nejsou potřeba. Slunce za okny už se nejspíš vyhouplo doprostřed nebe. Táhne to k poledni, kdy je Slunce rovnou nad našimi hlavami. Trochu se zakuckám a kouknu na něj

"Dereku?"
"Hm...?"
Spíš naštvané zamručení, než nějaká otázka. S tím jeho cynickým úsměvem na rtech se to ale nedá brát zas až tak zle.
"Díky."
"Jo, v pohodě."
Odsekne, jakoby se už o tomhle nechtěl bavit. A taky že už asi nemá náladu.
"Zůstanu do večera a potom půjdu za Vispaciánem."
Přikývne a už se na mě ani nepodívá. Naleje si sklenku whiskey z ledničky, kterou následně do sebe naklopí. Upíři můžou pít alkohol, alespoň tak se na chvilku odprostěj od reality. Takhle pochmurná nálada mezi náma dvěma nebyla už dost dlouho. Dojde ke mě a poplácá mě po hlavě, jako malou holku, která potřebuje chůvu.

"Prospi se, Cien, večer tě vzbudím."
Ale říká to už jen mým zavřeným očím a snad nevinně vypadající tváři, pokropené pár kapkami krve, která se propadla na místo, kam mě někdo jen tak následovat nemůže. Z rozžatých svíček stále na podlahu ukapuje vosk...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama