Cien - 1.

14. ledna 2015 v 22:28 | Amy |  Cien
Nemrtvá dívka Cien a její "dávný přítel" Derek... A vlastně zbrusu nov příběh. :)

Snad tohle bude o trochu srozumitelnější, než většina mých jednorázovek. Ráda bych to trochu protáhla, ale uvidím, jak se bude (zda li vůbec) někomu líbit :)
Jsem ráda za každý komentář... :)



Jistě, asi bych už dávno měla být mrtvá...
Kap... Kap... kap...
Aha... takže nejsem. Ale co, možná, když chvilku počkám, budu...
Kap.... Kap... kap...
Tak tohle už přestává všechno... Opravdu mě tady nechají vykrvácet?!

Pomalu a s vypětím zbylých sil se zvednu na loktech a prohlédnu si tu paseku, co na mě nadělali. S trochou nechuti zjistím, že moje nohy se povalují úplně někde jinde, než by se měly povalovat. Hlava na krku natočená do nepřirozeného úhlu. Musím nejdřív ohmatat vlastní krk a zjistit, jak si ji mám přetočit, abych se mohla dívat doopravdy "dobředu". Do lebky mi vystřelí bolest, která ale setrvvá jen chvilku, když zasazuji obratle na jejich běžné místo. Jde to ztuha a křupání se mi zařezává do uší, ale vím, že to pomůže. Když si dám hlavu do pořádku, zkoumám stav paží a trupu. S pažemi by to ještě nebylo tak zlé. Jednu ruku mám vykloubenou, stačí ji jen hodit zpátky a ta druhá hraje jen v různé škále barev díky mmodřinám. Ale zatím to úspěšně vyoadá, že přežiju. Dovolím si chvilkový povzdech, než zkusím zahýbat nohama. Musím se teď ohlížet, abych na ně vůbec viděla, protože vlastně ke mě nejsou tak docela připevněné. Z trupu vepředu mi vylézají střeva, zbrocená krví a ještě dalšími nechutnostmi, které bych nejraděi zastrkala znovu dovnitř, abych se na ně už nikdy nemusela koukat, ba co se jich dotýkat.

Tihle šíleci si holt nemohli dát pokoj, dokud mě nerozmašírovali pomalu na kaši. A to, že jsem stále ještě nevykrvácela, nebo neomdlela je pro mě nanejvýš překvapující. Samozřejmě, že běžný člověk by bolestí omdlel hned po tom, co by mu odsekli spodní polovinu těla, ale já s lidmi kromě průměrně lidského vzhledu nic společného nemám. Ze zvyku zavětřím a zkontroluju oblohu, radši chci vědět, kolik mám času, než se banda upírů vrátí, aby ze mě svými sporťáčky nadělali to samé, co by se mnou udělal mlýnek na maso. Když si s úspěšným křupnutím nahodím kloub zpátky do ramenní jamky, tiše zasténám a zvednu se do něčeho, co by se dalo přirovnat k sedu, kdybych v téhle chvíli vlastnila zadek. Ošklivě to mlaskne. Moje vnitřnosti jsou stále plné krve... Což se snažím brát pozitivně.

Konečně si otřu krev, která mi teče z rozbitého nosu. Měla bych si připojit nohy k tělu, než začne svítat, protože se převézt ve dne do márnice opravdu nechat nehodlám. Jakožto nemrtvá totiž věčně umírám - obživnu, zase umřu a zase obživnu... Když je nějaká bláznivá teorie o tom, že vesmír funguje v kruhu, asi se k tomu přikláním, neb můj "život", dá li se to tak nazvat, je jedno jediné točení v kruhu za vlastním ocasem s vědomím, že ho sotva někdy chytnu. Jenom při tom párkrát spadnu na hubu.

Trochu se rozhoupu, abych se mohla převalit ke svým dolním končetinámk teré leží kousek ode mě. Dosáhnout na ně by nebylo zas tak těžké, kdybych si ale nemusela sama v sobě držet většinu orgánů, střeva nevyjímaje. Po několika houpavých pokusech, plných nechutného čvachtání konečně dosáhnu na zbytek svého těla... Zeje v něm dost solidní díra. Kalhoty mám očouzené a potrhané a nehezkou díru na zadku. Jakoby si někdo řekl, že ty kalhoty už byly málo potrhané, tak proto potřebují ještě další díru. Udivuje mě, když zjistím, že nemám ani jednu nohu zlomenou a mám chuť se teď upřímně radovat. Na to ale není čas, když si všimnu zrůžovělých mraků na obzoru. Svítá. A to není dobré znamení. Potřebovala bych ještě tak o hodinu víc času, abych se mohla klidně zvednout a schovat. Když se doplazím vedle svch nohou, zašátrám si v kapse pro mobil, který vylovím jako největší poklad. Miluju tuhle dobu, dky se nemusejí jenom posílat dopisy.
Na rozpraskaném displeji rychle vyťukám Derekovo číslo. Jestli mi někdo momentálně může pomoct, je to Derek, starý známý, sice upír, ale pokud bych volala nějakého dalšího nemrtvého, nejspíš by byl schopný dorazit tak za tři dny. Což je setsakra moc.

Mobil chvíli jenom vrní, jak vyzvání, než ho zvedne zadýchaný vrčivý hlas.
"Co je kurva tak důležitýho, že mě někdo budí teď?!"
Podle rozdychtěného tónu sotva spal. A navíc, upíři vlastně nepotřebují spát, i když se o nich tvrdí, že celé dny prospí v rakvích, je to jenom povídačka, aby se lidi nemuseli třást hrůzou i ve dne. Bohužel to o slunci není jen tak nějaká fáma, ale nehezká realita.
"Dereku, to jsem já..."
Zaskuhrám a zakuckám se, jak vykašlu trochu krve. Nejspíš plíce taky nezůstaly úplně bez úhony. Upír na druhé straně naštěstí pozná můj hlas.
"Cien? Holka, fakt tě rád slyším, ale momentálně nemám zrovna-"
"Dereku, svítá, seru na to, co máš rozdělanýho. Momentálně jsem na pár kusů, takže potřebuju helpnout."
Za Derekem se ozve nějaké zavzdychání, než telefon zašumí a Derek svou roztouženou společnost okřikne a raději opustí, když slyším kvapně zabouchnuté dveře.
"Vím, že sakra svítá, kde jsi?"
Diktuju mu místo, zatímco rukama se snažím připevnit utrženou spodní část tam, kam patří.
"Tušil sjem, že zase budeš v nějakým průseru."
Ohlásí teatrálně, než se ušklíbne. Živě si umím představit jeho xicht, jak vrtí hlavou a šklebí se při tom. S Derekem jsme si dost blízcí, ale po tom, co jsem se stala nemrtvou naše vztahy poněkud.. ochladly. Nebo spíš po tom, co jsem mu zahnula. Ale nedá se říct, že by mi to kdy doopravdy vyčítal. Neb tohle jsem výjimečně neudělala schválně. Když si vás oblíbí nějaký upír a chce vás zakousnout, samozřejmě je těžké vzdoroovat. Ale upír z vás nikdy nemůže udělat plnohodnotného upíra, jako je on sám. Jenom jakousi frašku. A tím, že mě zakousnul Vispocien, jsem si docela solidně vykopala hrob.
Jsem takový upíří vegetarián, dalo by se říct. Proto se ještě pořád můžu - sice dost ochable - promenádovat za plného slunečního světla. Můžu jíst všechnu lidskou stravu a dokážu bez problémů umřít a zase se objevit. Což nikdo z upírů nedokáže. Když je probodnete kolíkem, nebo spálíte, jste si jistí, že se tyhle bestie už nidky nevrátí.

Většina nemrtvých jsou ale vyvrhelové. Spíš něco, jako odpad, tak se s námi zachází. Dokud nezabijeme svými zuby člověka a nevysajeme ho, jsme stále schopni chodit za slunečního světla. Upíří superrychlost je nám ale cizí, zato silou se jim vyrovnáme... Alespoň na chvíli. O mě se ale endá říct, že bych nemrtvou chtěla být. Z úvah o mě samé mě v rychlosti vytrhnul derek.

"Cien, jsem na cestě, co mi tam visíš, potřebuješ snad morální podporu?"
"Cien volá na Mars, kokote."

Odvětím první kravinu, co ma něpadne, ale dost přátelsky, načež raději zavěsím, snažíc se dostat zpátky blíž k silnici, zatímco zlatavé paprsky slunce se pomalu, ale jistě přehupují přes obzor. Nezabijí mě, ale jako každý jiný nemrtvý z nich mám.. Hrůzu. Ano hrůzu. Jakobych nevěděla, jesli jsem skutečně někoho zabila, nebo ne. Jako křesťan, když ho postavíte před boží soud. Zpytuje svědomí za každou maličkost, která by mohla byť jen kouskem připomínat hřích. Musela jsem si tiše povzdychnout, což mělo přede mnou samou skrýt mou nervozitu a notné podráždění. Spoléhala jsem na Dereka... Pokud ho po cestě nikdo nezabije, věděla jsem, že mě nenechá ve štychu. Dluží mi to... I když těžko říct, za co vlastně, když sjem to byla já, kdo ho podrazil. Naštěstí už máme... svým způsobem příměří, koneckonců, neviděla jsem ho od doby, co si mě k sobě můj "vlastník" zavolal.
Jsem Vispacienovou hračkou už dobré tři roky. "Jeho nejmladší a nejmilejší", alespoň tak o mě většinou mluví. Mezi jeho oslovení také patří "má drahá", nebo "má nejdražšší" a když už se na mě opravdu zlobí, oslovuje mě jen ostře "děvče". Jakoby zamrznul ve své době. Je trochu hnus s ním zůstávat, jako být s vlastním, děsivě atraktivním dědou. ale asi se nedá říct, že bych měla na vybranou. Tím, že si ze mě udělal hračku si mě k sobě přivázal, jako psa na řemenu. Kdybych se od něj vzdálila, nejspíš bych sama moc dlouho nepřežila. Derek o Vispaciánovi ví... Když jsem mu o tom řekla, tedy, dobré tři roky zpátky... Asi jsme k sobě ještě něco cítili, jestli se tak náš vztah, věčně zahrabaný do peřin dal popsat.

Slunce se blíží, jako něžný a mírumilovný, spalující kat, co nese zlatou sekeru a mile se usmívá. Ta představa, ba i ten pohled mi nahánějí nepříjemnou husí kůži. Netuším, jaký styl dopravy Derek zvolil, ale doufám, že i on se ve spěchu nedostal k nějaké hlouposti... Po silnici, u ktré teď ležím, se řítí auto. Pro jistotu sebou plácnu dál od silnice. Kdyby to byl člověk, asi bych byla nahraná. Zavolali by na mě policii, možná sanitku a šli by někam za mě zvracet, což jsem skutečně neměla za potřebí. Pak by mě ještě pitvali... Pfuj, toho jsem měla taky plný zuby. Místo toho auto prudce zastavilo. Chlápek za volatnem v dlouhém kabátu a s brýlemi rychle vylezl z auta s dekou. Až když si sundal čepici a klobou, došlo mi, že je to Derek. Kdo by ho taky chtěl poznávat s šátkem přez xicht.

"Ah bože, Cien, vypadáš jako..."
"Já vím jak vypadám!"

Okřikla jsem ho. Asi chtěl ještě něco dodat o tom, že zním jako stará bába, ba i hůř než v telefonu, ale pod naštvaným pohledem mých hnědých očí si to radši rozmyslel a jal se mě převalovat na deku, kterou přinesl s sebou. Ještě z něj byla cítit dámská voňavka... Před třemi lety by už jen tohle ze mě udělalo nejžárlivější bytost na světě, i když to mohla být jenom oběť. Teď jsem pocítila jenom malý, nepříjemný osten zloby, který stejně asi nebyl zas tak úplně... žárlivý.

"Au!"
Zavrčela jsem. Sice jsem byla na dva kusy, ale to neznamenalo, že se mnou musel zacházet, jako s otepí sena. Což bylo docela ironíí k tomu, že jsem nepronesla jedno jediné "au", když mě tady ti motorkářští šílenci srazili.
"Promiň, jen se nevrť."
Utrousila bych asi další jedovatou poznámku, ale úsvit mi ji vzal z úst.
"Prosím honem..."
Dodala jsem jen tiše a trochu kňouravě. Trochu sobecké na to, že mě to vlastně nemůže ublížit, zatímco jeho by to spálilo dzajista. Když mě konečně byl schopný uchopit, aby z deky nevypadávaly moje kousky a naložit do auta, byla jsem rozhodně o něco méně vystrašenější, než před chvílí. Byl to ale spíš takový instinktivní strach... Viděla jsem už pár upírů uhořet...
Nastoupil hned po tom, co mi zabouchnul dvířka spolujezdce. Na sedadle jsem byla posazená v jakž takž přijatelně vypadající pozici, taže jsem vypadala, že nejsem na dvě půlky, ač mi pas trochu podivně visel dolů. Derek jen bez dalšího reptání nasedl a nastartoval. Uject úsvitu totiž není zrovna zábava...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama