Cien - 10.

5. dubna 2015 v 0:46 | Amy |  Cien
Desátá kapitola, skoro jako desáté narozeniny, tak je pojďte oslavit ve velkém. Hlavně ale temném a dravém. Že by se náhle z krvelačného otce stalo něco víc? Má dokonce lykanské úmrtí něco společnho s novou smrtí upíra? A co Cien? Proč je vůbec zatáhnutí do případu, který s ní samotnou nemá nic společného? Poznejte Esia, dravého a veselého nemrtvého, Anje, upírku, která nenehcá ničí kalhoty an pokoji a snad i Severina, který by přežil i třetí světovou...
Ať se líbí :))


Pomalu se probouzím ze spánku, shledávajíc, že na mém těle nezůstal jediný kus oblečení. Jsem zvyklá na něco takového. Postarali se o mě, jako o novorozence... Ale v tuhle chvíli jsem vděčná za teplou deku a spoustu odpočinku. Ještě nějaký čas se asi budu dávat dohromady, ale permanentní únava mi už asi zůstane. Převalím se na bok ve velké, přepychově vyhlížející posteli. Všude je skoro tma, tudíž nemám ponětí, jak dlouho jsem spala, nebo kolik je teď hodin, což by se mi dost možná i hodilo vědět. Rozhlédnu se po místnosti. Těžké rudé sametové závěsy zakrývají okno, ale i tak tenký pramínek světla proniká do místnosti. Vím, že to není slunce. Je to plamen svíčky, hořící za závěsy. Na nočním stolku jen sklenka, pokrytá prachem. O něco méně, než stolek samotný. Pokoj je krom postele stroze vybavený, přesto vždycky člověka upoutá rudý koberec okolo postele. Vypadá jako krev. Jakmile na něj stoupnete, jakobyste se brodili v krvi... Tohle je Visova ložnice. Nejsem tu poprvé...

"No vida, už jsi vzhůru."
Prohodí pobaveně Esio, sedící naproti posteli, obkročmo na židli, o jejíž opěradlo si opřel hlavu.
Čekala jsem, že Vis pošle někoho, aby mě probudil až bude čas. Jinak bych si mohla jít hrát na Šípkovou Růženku. Demonstrativně se zahrabu ještě víc do teplých dek, načež zpod nich zasklechnu jeho další uklíbnutí. Nezní lidsky... Nikdo mrtvý už lidsky znít nedokáže.
"Vstávej, hnědoočko, už je noc!"
Zatahá za cíp peřiny, takže mi na chvilku odhalí bosá chodidla. I když... on si pořád zachoval tu trochu svého lidství. Plus je docela zásadový.

"Co po mě chce...?"
"Společnost a... něco víc, hm?"
Náznak v jeho tónu je až příliš provokativní pro mou věčně unavenou náladu. Že jsem Visova ještě neznamená, že mu budu dělat i tuhle radost... Vykuklím se z peřin a shodím nohy z postele.
"Už ti někdo řekl, jak moc to není vtipné?"
"Je mu osm set, co ty víš, jaké má chutě?"
Ušklíbnu se a pátrám po botách, ač by mě spíš měly zajímat šaty. Ale podlaha, stejně jako koberec, je nesmírně studená. Žádné teplo, snad jen trocha zatuchliny, jako v těch klasických filmech o upírech...
"Stále úspěšně tvrdí, že z mé věkové kategorie skutečně vyrostl. Jsem pro něj dítě."

Odfrknu si. Nemrzí mě to. Jsem za to dokonce i ráda. Esio se zaškaredí. Z mrazivého vzduchu mi naskočí husí kůže.
"Takže bys přeci jenom o něj stála?"
Vyloží si to jinak. Přejede moje tělo kritickým pohledem a já s povzdechem protočím oči, ale nesnažím se nic zakrývat. Před ním to stejně nemá smysl. Nepohoršuju ho a ani ho nevzruším. Leda by mi mezi nohama něco přirostlo.
"Jsi děvka, víš o tom?"
Náhlá překvapivá urážka zabolí, zrovna po probuzení, ale na to si ji asi neberu k srdci zas až tak moc. Zahořklou otázku "proč jako?!" si nechám pro sebe. Esio toho jako vždy ví až moc. A stejně to takhle nemyslí, na to se známe až moc dlouho.
"A ty snad ne?"
Oplatím mu s nehezkým úšklebkem a dál téma "atraktivní dědeček" nerozvádím. Bůh ví, kam bychom se ještě mohli dostat. Navléknu se do županu, když po pokoji nenajdu nic lepšího a strčím Esia loktem do žeber. Chtěl mě přeci vzbudit a někam odvést...
"Co že to dnes bereš tak s humorem?"
Vybafne na mě a konečně vstane ze židle. Štíhlé tělo si důkladně protáhne, jakoby to byl on, kdo tu celou dobu pospával, zabalený v teplých peřinách, po kterých se mi teď začne stýskat.
"Co bys chtěl? Ještě před chvílí jsem byla rozřezaná..."
Pokývne.
"Syšel jsem, prý jsi spala u Dereka."
Kouknu na něj podezřívavě a maličko nakrčím obočí. Teď se mi k tomu, že něco ví ještě přizná.
"Pořád odposloucháváš cizí rozhovory?"
Zazubí se, ale raději neodpoví, protože tuší, že už jsem probuzená a nemusela bych reagovat zrovna laskavě. Občas si libuju, když kolem mě všichni chodí po špičkách, aby mě náhodou nepoplašili. Přesto mi pořád v hlavě leží upír z minula, nebo spíš to, co probírali.
"Projednou jsi se znovu dostala do problémů, holka..." Řeknu si v duchu trochu ztrápeně. Nejspíš to ale není zas tak velký nezvyk. Esio mě následuje z pokoje a přitom si mě prohlíží.
"Musíš mi dělat eskortu až k němu?"

Odbudu ho a důrazně mu pažemi naznačím, že už nepotřebuju další stín v patách. "Rozkaz." Prskne zvesela a dál mě pobízí k chůzi. "To si nezasloužím." Pleskne mě po zadku, ale spíš kamarádsky. Ale v momentálním rozpoložení si můj ublížený pohled zaslouží.

Procházení tímhle podzemním palácem mi vždycky nahánělo husí kůži a dnešek není výjimkou, snad proto, že župánek mi zrovna moc tepla neposkytne. Víc se zachumlám do příjemného materiálu a přejíždím pohledem velkou síň, do které s Esiem zamíříme. Připomíná nějaké podzemní doupě, kam se chodí zahrabat mladí před světem, vesele jedou drogy a holky si to tu rozdávají s každým. Teplo s krbu ozařuje ty na vzdálenější straně stolu. Je tu teplo, na rozdíl od ledové chodby.

"No to je dost." Severin ťukne dvěma zbylými prsty levé ruky do stolu a usměje se. Zjizvená tvář působí jako vždycky veseleji, než naznačují výrazy ostatních. Asi to je důležitější, než se zdá. Dva lidé, z toho jeden k večeři, hrstka nemrtvých, tři upíři a Vis, který stojí u čela stolu, ke mě otočený zády. Ani po mém příchodu se neohlédne.
"Dala sis na čas, maličká."
Hlesne po chvíli a upoutá tím pozornost ostatních, prvně zahloubaných do tichého rozhovoru. Očividně jsem tu posledním chybějícím článkem. Jedna z mála přeměněných čarodějek. Několik osob v místnosti mi věnuje chladné pokývnutí, jiné se ani k tomu nemají, vzhledem k mému nedostatečnému postavení nemají pocit, že by museli zdravit. Pomalu zamířím ke stoličce po Visově levici.
"Neřekl, že to bylo tak naléhavé."
Bráním se s letmým pohledem na Esia, který se zasune na místo mezi ostatní nemrtvé. Je tu vlastně skoro celá Visova domácnost. Tedy, krom špehů a nižššího služebnictva. My jsme ti, co se tu jen poflakují a jsou k ničemu, alespoň, pokud Vispacián nerozhodne jinak.
Severin mě chlípně plácne přes pozadí, které maličko vykouklo z župánku, když jsem se posadila. Nepříjemě zasyčím, ale odměnou mi je jenom pobavené zesmání. Vis mě nebrání, jako obvykle. Mlčí, což je ještě o to znepokojující.
"Co se tedy děje tak důležitého?"
Hlesne otráveně mladě vyhlížející upírka, asi tak stejně informovaná, jako já. Může být ale tak podobně stará, jako Vis. Jen všechno snad bere s mnohem větším a děsivějším nadhledem. Líně si prohlíží nehty. Jedna z Visových dcer, pravděpodobně. Její jméno neznám, ale často jsem ji vídala na chodbách zdejšího sídla. S někým jako já ona nemá chuť ani čas se zahazovat.
Severin na ni pobaveně ukáže jedním ze dvou zbylých prstů.
"To ti není alespoň trochu hanba, Anje? Že bys taky projevila trochu zá jmu, hm?"
"Všechno tohle i o té mrtvé..."
Jakmile se promluví o mrtvé, místnost zcela ztichne, takže řečník může tišeji pokračovat.
"...bylo drženo v tajnosti." Je to mladý nemrtvý. Překvapují mě jeho šedé oči, vyhlížející na všechno s vražednou chladností. Z toho bude nejspíš upír brzy.
"Tak mi, mladej pověz, jakpak ses o tom dozvěděl ty..."
Zkroutí si Severin šedý pramínek vlasů a svými dvěma prsty si z úst na chvilku vyndá cigaretu, aby mohl do vzduchu vyfouknout kouř. Zní klidně a úsměvně, ale tohle je výhružka. Němá a tichá výhružka. Jakobyste měli vedle sebe rozesmátou smrt, co si namotává pramínky vlasů na kostnaté hnáty. Severin nemá lidskost. Bez debaty.
Přesto dál poslouchám, přelétajíc pohledem z jedné strany na druhou.
"Mrtví přibývají každým dnem, musíme být informovaní, abysme přežili."
Odsekne nemrtvý, který ale stáhnul pod Severinovým pohledem ocas mezi nohy. Nedivím se mu. Kdyby neměl Severin slabost pro hnědooké, asi bych se taky měla něčeho bát. I když je Severin pořád člověk. Ne... Nebudu lhát, bojím se ho. Občas.
"Nejde jenom o mrtvé obyčejné. Zemřel upír, který definitivně neměl umřít."
"To je?"
Hlesne Anje, kterou debata začíná definitivně nudit, takže se jala prohrabovat kalhoty svému "bratrovi", který na židli vedle ní sedí, napjatý, jako struna, asi ani ne tak kvůli debatě, jako Anjině zkušené ruce. Jak jsem říkala. Doupě mladých, kde si to holky rozdávají s každým. Krom toho, že Anje chodí po světě dobré dvě stovky let.
"Yarisa."
Hlesne Vis. Na jeho tváři je znát zármutek. Ale jen se tam lehce mihne, než opět zmizí za tvrdostí a chladem, jež je mu vlastní.
"Doprdele."
Uleví si Esio ode dveří a prohrábne si nervózně vlasy. Místností se rozlehne tichý šepot a já se také trochu odkloním od Vise k Sevrinovi.
"Ta z Rady? Vyšší upírka?"
Zašeptám překvapeně a přitáhnu si svůj chabý oděv blíže k tělu. Přikývne. Která jiná.
Zamrazí mě. Upír z Rady nezemřel už dobrých tři sta let, tedy alespoň, kam alespoň moje poněkud překroucené a omezené vědomosti mohly sahat. Nelíbí se mi, kam tahle věc míří. Anje se přestane hrabat muži vedle sebe v kalhotách, otře si ruku do těch vlastních a vzdychne.
"Předpokládám, že je na Radě, abyste za ni našli náhradu..."
Otevřeně se tomu zasměju a schytám překvapeně obdivné, nebo vysoce nepřátelské pohledy. Pijavicím jde vždycky jenom o vyšší postavení, jak jinak. A já zase strkám všechny upíry do jednoho pytle. Síla zvyku.
"Svolal jsem vás, protože je třeba popravit jejího vraha."
"Fajn, zabme ho a-"
"Jistě, zab si toho, koho nemáš."
Zachechtá se Severin na Anje a olízne si rty. Modré oči jí zažhnou vztekem, ale vidím v nich i něco jiného. Upíři se málokoho bojí. Severin je ale dostatečný důvod k obavám. Ušklíbne se, zatímco Vis si mě prohlédne od hlavy k patě. Že by neschvaloval můj šatník? Ne, musel vědět, v čem přijdu. Jinak by mi nechal v ložnici alespoň nějaké oblečení. Přesto mě jeho pohled dost znervózňuje a rozhodnu se, že nechci vědět, co se mu honí hlavou.
"Moc toho o něm nevíme. Ale alespoň něco udělal. Podepsal se. Jmenuje se Zachariáš Black, hnědovlasý, metr osmdesát."
Anje vesele zavýskne a posune se blíž ke stolu. Nepředpokládám, že by to byl zrovna přesný popis, ale jak tuším, Anje to sotva bude nějak víc vadit, hlavně že jde o chutné mužské pohlaví.
Vydechnu vzduch z plic a chvilku mám pocit, že se mi od úst pohybuje v malých kouřových oblčcích, jakoby se pokoj ještě o něco ochladil.
Severin věnuje okouzlující úsměv rozjařené plavovlásce, která hned zmlkne, ale má dost hrdosti na to, aby ukázala, že se člověka zas tolik nelekne. Strach jí z očí nemizí.
"Co je to zač? Vlk? Upír?"
Ptá se účastně Severin, hned, jakmile odvrátí pohled z mlčící Anje. Jediný při smyslech? Jediný šílenec? Nemůžu se rozhodnout, co je pavděpodobnější.
"Člověk."
Severin povytáhne obočí a rozhlédne se po ostatních ve stylu "věříte mu to?".
"Člověk, který je schopný zabít upíra? To není možné..."
Zašklebí se Severin a zkousne cigaretu. Esio se ode dveří přesune za Severinova záda a začne je masírovat. Ten nejspíš necítí k Sevrinovi strach, nebo odpor. Zatím se s ním setkal jenom párkrát, na rozdíl ode mne.
"Právě popíráš vlastní existenci."
Zavrká nemrtvý do Severinova ucha.
"Výjimka potvrzuje pravidlo."
Odsekne Severin a víc na sebe od Esia nenechá sáhnout, snad proto se nemrtvý stáhne zpět na svou původní pozici.
"Nějak magicky chráněný? Výjimečně nebezpečný?"
Ptám se tiše, přejíždějíc pohledem celou přiškrcenou špolenčost. Zasáhne nás vliv, silný, jako málokterý. Vis stočí modře planoucí oči na Severina a ten jen tiše zavrčí. Někdy si říkám, jak je možné, že se Severin udržel ještě stále naživu... I když, jak je možné, že ho Vis dostal na svou stranu? Peníze... Hodně peněz. Nabídka manželky? Nesmrtelnost? Nic z toho Severina nelákalo. A pokud ano, byl příliš dobrý v tom, jak to zakrýval. Severin byl nezabitelný. Jizvy na jeho těle už jsem párkrát viděla a nebyl to zrova pěkný pohled. Mohl skvěle soupeřit s mými jizvami. Až na to, že já byla mrtvá asi desetkrát a on byl stále naživu.
"O Blacka se klidně může postarat někdo nižšší. Jsou nějaká další rozhodnutí Rady?"
Povytáhla obočí Anje. Překvapila mě, s jakým nádechem diplomatičnosti v hlase to pronesla. Možná je všechny jenom podceňuju. I když se Anje nesnaží zakrývat, jak moc by se jí líbilo mít vlastní domácnost, být vlastní paní, zaujmout místo mrtvé, aby se všechno navenek vrátilo do svých kolejí. Stůl zavrzal, když se někdo z hloučku nemrtvých neklidně zavrtěl.
"Dobrá, Cien?"
Mávl Vis rukou a mě jeho náhlý nezájem překvapil.
"Ano?"
Ozvala jsem se nechápavě. Nemohl mi dát na starost vystopovat něčího vraha. To bylo prostě... Nemyslitelné. Já? Proč já?!
"Najdi ho, přiveď ho, jestli se mu něco stane..."
Horlivě jsem přikývla. Bojím se. Jeho, ne nějakého vraha. I když mi stále vrtalo hlavou, proč vybral zrovna mě. Nikdo, krom Anje si překvapivě neztěžoval. Severin se svým nožem dloubal pod nehty tak náruživě, že se z toho pár nemrtvým zvedal žaludek. Šedooký u stolu notnou chvilku mlčel, než se obrátil na Vise.
"Pane...?"
Jak mladý a hloupý může být, že takhle Vise oslovue!? Vyšší upír, zabraný do prohlížení dokumentů, rozložených na stole ani nezvedl hlavu, přesto mu dovolil pokračovat.
"Mohl bych... Té čarodějce být nápomocný."
Tak takhle jsem známá? Jako čarodějka? Nu, mohlo to být horší.
"Ne."
V duchu jsem se modlila, ať je šedooký alespoň trochu chytrý a už se neptá. Nemůže teď dopadnout dobře.
"Ale já bych mohl-... Dokážu-"
Idiot...
Visův pohled šedookého srazil ze židle, jakoby šedooký nic nevážil.
Anje zacukaly koutky, ale přesto se opatrně podívala na svého otce a zkousla si ret, jako holčička, co neví, co si může dovolit.
Následující ticho v místnosti mi na pár vteřin přišlo až příliš tíživé. Nechtěla jsem tu být, navíc takhle nedbale oblečená, ne že by mi před těmihle potvorami šlo o čest.
"Konec diskuze. Pozítří bude pohřeb."
Ujistil nás Vis tichým hlasem, než se otočil a odešel. Měl špatnou náladu, to by vycítil i naprostý pitomec, přesto mě jeho chování poněkud zaskočilo. Muselo ho to hodně vzít, koneckonců o jeho vztahu s tou upírkou jsem sotva něco věděla. Mohl ji mít rád? To byly na Vise až příliš nepravděpodobné odhady. Ale teď jsem se spíš měla víc starat o to, že mám na krku člověka, co dokáže zabít upíry. Neobyčejného člověka. Někoho jako Severin. Už jen z možné podobnosti mi přeběhl mráz po zádech. Neměla jsem ale moc právo na to se teď začít bát, nebo snad se něčeho zkusit zříct. Tvrdší práci jsem se rozhodla odložit až po pohřbu, předtím si budu muset umazat ruce od krve... Tedy, alespoň trochu. Zkoumat tělo bude teď taky moje práce. Moje závazky se starou známou mi možná trochu zkomplikují plány. To ale neznamená, že jí budu muset vylíčit všechno...
Cestou zpátky do ložnice, kde jsem plánovala zjistit, kam mi kdo schoval oblečení mi zastoupil Esio cestu. Nepochopím, jakto, že se pohybuje o tolik rychleji a neslyšněji. Je o dost mladší, než já.
"Co, hnědoočko, zvládáš to?"
"Pokud si čekal, že po tom oznámení omdlím, tak tě asi musím zklamat."
Skvělé, podařil se mi klidný tón, i když v duchu jsem ta trochu zuřila. "Tys to celou dobu věděl, ty hajzle, co?" Neodpustil ajsem si v duchu.
"Plánuješ?"
"Přžekvapivě."
Odbudu ho a přinutím se k úšklebku. Podává mi složené oblečení. A vida, alepsoň někdo myslí na mou garderobu. Pokud jsem čekala něco elegantního, asi bych teď byla zklamaná. Dlouhý kabát, rozhodně ne moje velikost, budu si muset rukávy trochu ohrnout, aby mi byl. Dlouhé bílé tričko a černé džíny. Sice mají prodřená kolena, ale pořád lepší než moje předešlé oblečení, ve kterém bych si bez pochyby mohla jít zahrát do Walking Dead.
"Díky."
Zamumlám po chvíli a on jen pokývne.
"Kdy vyrážíš?"
"Kolik je hodin?"
Pokrčí rameny. "Bude skoro dvanáct."
"Ah bože, to je brzy... Odejdu ráno."
Prudčeji se nadechne. "Fakt?"
Zkousnu si ret. Denní světlo.. Jak dlouho už jsem nechodila pod denním světle?
"Jo."
"Začínáš tvrdě, Cien... Ale dobře. Ráno se mnou počítej."
"Ale Vis-"
Na jeho prohnané tváři se objeví poušklíbnutí.
"Co nezjistí, to ho nezabije. Navíc, nejdu s tebou přeci oficiálně."
"Přestaneš už laskavě s překvápkama?"

Odnáším si hromádku do ložnice, zatímco přemýšlím. Všichni toho vědí až děsivě moc a tohle bude zatraceně nebezpečná hra na to, abych jí hrála jen já sama. Snad jsem za Esia i trochu vděčná... Malé lži mohou zabít nejvíce lidí... Ale my už jednou mrtví byli. Tedy, ti se štěstím, stihli zemřít jen jednou. Ale jaké to je umřít doopravdy?
Vlouznu do ložnice a oblečení položím na židli, na které předtím seděl Esio. Stáhnu si župan, abych mohla znovu zalést do pavděpodobně promrzlé postele. Nedívám se na postel, proto až, když mě osloví, mi vůbec dojde, že tam je.
"Pojď ke mě..."
Z temnoty na mě hledí dva modré kotouče. Jsou to oči, ale svým způsobem ledové a bez citu. Jako oči mrtvých, které náhodou ozáří plameny ohně. Je sytý, jinak by ty oči neměly tak nádherně modrou barvu.
Zůstanu stát. Snad naivně doufajíc, že ve tmě z mého těla mnoho nezahlédne... Upíři ale vidí ve tmě mnohem lépe, než za denního světla. Zvedne se na loktech, nyní i vě tmě rozeznávám víc. Dlouhé vlasy má rozpuštěné, hruď obnaženou.
"Neboj se.... neublížím ti."
Řekne tiše a vstáhne ke mě ruku.
"Visi..."
"Nedotknu se tě."
Posune se o kus dál. Jeho oči nezkoumají moje tělo, ale hledí hluboce do mých. Změnil názor? Ne, prosím ne...
Vklouznu pod deku a hned, jak tam zapluji mě obalí teplo. I když se stulím do klubíčka... Pocit bezpečí se nedostavuje.
"Byl jsem tu s tebou i když jsi tu spala předtím..."
"Chceš mi to snad vysvětlit?"
Zarazí se a cítím, jak odtáhl dlaň od mých vlasů.
"Nevím, co chceš vysvětlit."
"Proč já?"
Teď si to k němu dovolím. Což i mě samotnou překvapuje. Vzdychne. Dlouze a nepříjemě.
"Jsi spolehlivější, než ti ostatní."
"Ale víš, kde jsem spala."
Odseknu. Je to snad. Vážně, provinění? Ale notak, přeci se nehodlám takhle kát.
Zasměje se. Tiše, ale hrdelně. Ten smích ve vás vzbudí pocit těžkého, hladkého sametu, otírajícího se o kůži. Kolik mu tak přesně může být? 820? 830? Nebo už se pomalu blíží k devíti stům?
"Ale jsi mi loajální."
Zvednu hlavu a konečně otevřu oči, abych se na krátkou chvíli mohla zahledět do ostře planoucích modrých kotoučů.
"Proč si to myslíš?"
"Nezradila bys mě."
Neodpoví na otázku. Vytočil mě, ale pořád nevím, jestli náš vztah otce a dcery přetrvá. Chci, aby přetrval. Protože do osmi set let staré vášně bych se nechtěla pouštět.
"Myslíš, že to nedokážu?"
Znovu se zasměje. Tentokrát už mi přejede po vlasech. I když je pod dekou a zvlášť v blízkosti jeho těla teplo, znovu se zachvěju.
"Měla jsi příliš mnoho příležitostí a nevyužilas je. Jsi ke mě připoutaná od doby, co jsem pil tvou krev."
Vyděsí mě, ale místo toho, abych se odtáhla se k němu neeroticky přitulím.
"Neboj se, hnědoočko."
Upíři vycítí strach.
"Ráno až se probudíš tu už nebudu, nemáš se čeho bát."
Lže. Ne v tom, že tu nebude až se ráno probudím, ale v tom, že se nemám čeho bát. Člověk co dokáže zabít vyšší upíry? Čarodějka chtějící odpovědi? Esio, co věčně porušuje zákazy? A co Derek?...
Usnu. Nevím, jak rychle jsem se propadla do snových pavučin. Ale že sním mi došlo až nad ránem, když jsem jako Popelka utíkala z banketu. V tom snu jsem ale neutíkala před princem a před neúprosnými hodinami. Utíkala jsem před krví a mrtvolami, se kterými jsem celý večer vytrvale tančila na ostří nožů... Ohlédla jsem se přez rameno. Na schodech neležel ztracený střevíček... Byla to hlava.k
A její oči byly hnědé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama