Cien - 11.

5. dubna 2015 v 0:48 | Amy |  Cien
Krátce, ale už klidněji. ROzbouřená krev se noří do letargie a snad i dočasného klidu. Tohle jsou ale dravci, které neutišíte na dlouho. Jen tak chvíli vydrží odpočívat. Avšak Cien si vždy užije trochu volna. I když je to den volna, ztrávený s mrtvolou a slunečním světlem? Práci nepočítaje...


Probudila jsem se, jako každý jiný nemrtvý. Ve spánku, jakobych ani nedýchala a pak následovalo prudké otevření očí a zalapání po dechu. Tak nejspíš vypadá oživování mrtvol.
Záclony byly už maličko poodtažené. Přesto sem nemohly dolehnout slunenčí paprsky. Byli jsme několik sáhů pod zemí. Přesto jsem se děsila okamžiku, kdy se budu muset vydat na slunce. Že mě sežehne... Spálí. Postel byla ještě teplá, ale Vis už tu nebyl. Dodržel slovo a odešel. Cítila jsem ale kolem sebe jeho pach a teplo, které vyzařují nakrmení upíři. Nebylo to dlouho, co odešel. To znamenalo, že to také není dlouho, co vysvitlo slunce. S povzdychem jsem se posadila na posteli, zatímco pokoj stále halila tma.
Posadila jsem se s poheldem upřeným na hromádku oblečení. Ležel na ní jiný předmět. Došla jsem k němu. Růže... No jistě. Temná, černá růže... Když jsem se ale dotkla listů, došlo mi, že jen v temnotě musí vypadat černá. Když jsem ji donesla k rozžaté svíčce, jakoby se vybarvila. Byla krvavá. Stejně, jako Visův koberec... Upíři tuhle barvu milují... Připadá jim živá... Sladká... Chutná...
Zkousla jsem si ret. Špičáky mi samovolně vyjely z dásní, aniž bych chtěla. Zakryla jsem si ústa. Že bych se taky pomalu stávala pijákem krve? Ne, na to mám až moc velkou sebeúctu. Přesto chuť se do něčeho zakousnout sílila. Dvakrát, nebo třikrát jsem polkla. Však ono mě to na sluníčku přejde.
Nádech výdech... Tak, to je lepší. Snažila jsem si na chvilku představit slunce jako něco extrémě nevinného, neškodného a milého. Nezabralo to. Pořád to pro mě byl tichý zabiják. Mlčky jsem se začala oblékat do šatů a potom i do vysokých bot. Zítra je pohřeb. Dnes jdu prozkoumávat mrtvolu. Dnešek už nemohl být lepší. Zachumlala jsem se do kabátu, který mi stejně byl velký. Chvíli jsem váhala, jestli růži vzít sebou. Líbila se mi a chtě nechtě mě potěšila. Kdosi zaklepal na dveře. Esio, překvapivě. Zubil se na mě ode dveří.
"Ach, ty jseš vzhůru? Já doufal že tě vzbudím..."
Přez rameno mi začal nakukovat do místnosti, jakoby chtěl najít ještě někoho dalšího a mě došlo, že asi pátrá po Visově rakvi, která by nejspíš měla ležet u postele.
"Není tady, jestli ti jde o tohle. Neuslyší nás."
"Škoda, už jsem měl dokonalou výmluvu."
Pohladil se po kožené vestě, kterou na sobě měl. Řetěz na zápěstí z něj dělal naprostého drsňáka, i když svalová hmota na to, aby mohl děsit svým outfitem lidi mu stále ještě chyběla. Zatím působil štíhlý a pružný... Správný gay, alespoň podle mého měřítka.
"Půjdeme."
Neomaleně jsem mu vrazila květinu do rukou a obešla jsem ho, abych se dostala ze dveří ložnice.
"Pfů, to je od něj?"
"Ne, od emě pro tebe."
"Od koho jiného bys taky dostávala květiny..."
Dořek si to sám a s pokrčením ramen se za mnou vydal. Já jsem vypadala spíš, jako nějaký tichošlápek, co se skrývá v koutech a zabíjí, on zase jako gangster v zaučení. Plus květina a byli jsme dokonalý pár.
Procházení sídlem zabralo pár minut. Překračování těl, ať už živých či mrtvých... Upíři v noci hodovali. Tohle byla Anjina práce. Jakožto "královna" podsvětí si sem nazve co nejvíc mladíků a dívenek. Kdosi rozespale zamumlal a prohlásil něco o zimě. Někdo další mě chytil za vysokou botu a pokusil se mě stáhnout k sobě. Dostal kopanec do rozespalé tváře a cosi zaskučel. Tihle ubožáci všichni nepřežijí. Někteří už skončili vysátí... Anje a její sourozenci jsou vybíraví. Ale nenechají nikoho naživu. To už byl zákon. Pokud je hračka kousnutá, raději ji zabít, než se přemění v upíra. Je potřeba ale vícero kousnutí a minimum lidské krve k opravdové přeměně... Zamrazilo mě při té vzpomínce, kdy mě proměnil Vis. Byla jsem vlastně taky jeho "dcera", až na to, že jsem nebyla právoplatná upírka. Anje kolem sebe ale taky shromažďovala haldy nemrtvých. Štěstí, že je Radou určené jen omezené množství, jinak by Anje chodila se smečkou pudlíků na vodítkách. Imunita vůči upířímu pohledu, to možná. Ale ztráta lidskosti?
Konečně jsme se dostali k dlouhým schodům nahoru. Poslední část sídla vypadala tak trochu jako nějaká stará zavalená krypta. Což to taky původně bylo, než se její obyvatelé neprobrali k životu.
Vyklusala jsem s Esiem v patách po vápencových schodech nahoru k dvojité bráně. Tohle byl běžný vstup pro lidi. Zdál se opuštěný, ale strážců tu bylo až dost. Esio se cestou usmál a poslal vzduný polibek jedné z kamer, na druhou rozverně mrknul. Skoro u dveří mě předběhl jen, aby mi je mohl galantně odemknout a vpustit mě ven. Stála jsem v těsném prostoru, v téměř absolutní tmě. Přede mnou, dobrých pár centimetrů byla druhá brána... Esio mi dýchal na krk.
"Připravená, hnědoočko?"
"Až budu, tak otevřu."
"Jak chceš..."
Nespěchal. On se na slunci pohyboval asi častěji než já. Na ten stísněný pocit se dalo zvyknout, aby zabralo to mnoho práce a soustředění.
"Na tři..."
Poradil mi tiše Esio, zatímco já šátrala po klice. Kdžy jsem ji nakonec nahmatala, spokojeně jsem ji sevřela. Jedna ruka se mi trochu klepala.
"Tři!"
Konstatovala jsem okamžitě, když jsem otevřela těžké dveře. Tvář i celé tělo mi zalily oslňující plameny. Jakoby mi škvařily kůži...
Ale já tam jenom stála, se zavřenýma očima jsem vystavovala tvář slunci. Nepohnula jsem se, až když se Esio sebral ze země a poklepal mi na rameno. Nejspíš jsem ho tím prudkým pohybem praštila a srazila k zemi.
"Jen tak dál.. Vedeš si dobře."
Nasadila jsem si sluneční brýle. Budu se snažit, že jsem zase člověk, jako tehdy? Pomalu jsem otočila hlavu k němu a usmála jsem se.
"Jdeme.. mám docela hlad."
Klidnému přítupu se zasmál. Začínám být dobrá herečka, ale i pocit neuvěřitelné stísněnosti mě opustil, takže úsměv nebyl tak křečovitý.
"Hm.. co bys řekla na koblihy?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama