Cien - 9.

5. dubna 2015 v 0:43 | Amy |  Cien
KOuzlo domova je asi něco jinačího. Ale je to skutečně domov? V tomto dílečku se Cien dostává zpět ke svému "otci", kterým není nikdo jiný, než osm set let starý upír Vispacián. Doposud se k maličké choval velmi otcovsky, ale kdy se to může změnit? A koneckonců, přijdou výčitky? Smutky? Tužby?
Ať se líbí :))





Hltavě se napiju z poháru, který dostanu. Skutečná vděčnost domácího mazlíčka už se mi ani tak nehnusí, jako tomu bylo na začátku. Vis mě ze svého křesla zkoumavě pozoruje a nejspíš odhaduje, co se mi honí hlavou.
"To s portálem už mi nedělej, děvče."
Vzdychne a povytáhne obočí. Sklopím hlavu, jako neposlušná dcerka a vzdychnu.
"Omlouvám se, ale nebylo zbytí, jak se sem jinak dostat."
"Nevycítil jsem tvou energii... S tím portálem ti někdo pomáhal?"
Na chvilku jsem ráda, že mi Vis nedokáže nahlédnout do hlavy, aby tam viděl, co se stalo s Derekem.
"Ano, stará známá."
O tom, že jí budu párkrát donášet mu nic neprozradím. Není to zrada, snad... Staré kolegyni to dlužím. Vis se naštěstí o tu starou známou víc nezajímá. A asi jediné, co bych mu prozradila by byla Trajnina okouzlující kuchyně. Přesto i Vis ví, jak ze mě vytáhnout kdejaké tajemství.
"Pojď sem."
Nevstanu. Přitáhne si mě, ať se mi to líbí nebo ne a já se rozhodla si tohle nechat líbt. Snad s trochou nadhledu.
Otcovsky mi rozcuchá vlasy.
"Vím, kdes byla."
Ozve se ve mě hlásek provinění, ale jenom na něj upřu nechápavý, snad i vyčítavý pohled.
"Špehuješ mě?"
Dodám dotčeně a ušklíbnu se.
Vis se jenom vesele kření a vrtí hlavou.
"Je to z tebe cítit, má milá. A toho tvého upírka jsem znal i z dřívějška."
"Nepovídej."
Odseknu, jakoby najednou zjistil nějaké dávné holčičí tajemství.
Zakření se znovu a znovu mi rozcuchá vlasy za což ho tiše okřiknu, ale ne tak, že bych se mu nějak vzpírala.
"Je to tvoje hloupost, maličká, ale pokud se dostaneš do problémů, schytám to já."
Potáhne z dýmky a chvilku mi připadá, jako pravý anglický gentleman, sedící u krbu s kožešinou u nohou a mazlíčkem, nebo snad hračkou, posedávajíc na velkém, zdobeném polštářku. Tu hračku v momentálním případě docela slušně zastávám já. Odkašlu si.
Zvedne obočí a jenom naslouchá, pozorujíc mě ledově modrýma očima, ve kterých se chvíli co chvíli překřižují šedivé blesky. Chvilku se na něj zahledím. Drobnoučké vrásky okolo očí říkají něco o jeho věku, ale po člověka by byl vzhledem sotva třicátník. A vrásky mu mohou přidat tak pět let věku. Připočíst k tomu světlé vlasy a ostře řezanou tvář, rozhodně se některá z dam musela pod Visem kroutit spokojeností. A nejen v posteli, když o tom tak na chvíli přemýšlím.

"Slyšela jsem.. o čem jste mluvili. Teda... konec."
Rozhodnu se pro částečnou upřímnost a Vis mě docela pochopí. Zkousne si ret a na chvilku zahlédnu, že mu z dásní znovu vykukují špiičáky. Nemám to za zlé, sama bych taky v podobné situaci dostala kousavou náladu.
"Problémy s lykany se stupňují, to není nic, co bysme museli zamlčovat."
Odvětí a pokrčí rameny. Nestačí mi to.
"Ale vraždy přeci..."
"Vraždy jsou na denním pořádku, má nejdražšší. Dnes už se zabíjí naprosto všude, bez ohledu na lykany, nebo upíry. I lidé se mezi sebou zabíjí, lykani se mezi sebou zabíjí, upíři se mezi sebou zabíjí."
Odbude mne menším gestem. Obejmu ho. Není ani tak překvapený, jak jsem čekala, že bude. Chvíli mě chová v náruči, než mě pustí.
"Tohle je vysoká hra, nic pro malé nemrtvé."
Upozorní mě a já si povzdychnu, ač jsem z hloubi duše docela ráda. Vyhrne mi tričko a já se na okamžik pokusím protestovat, než jen snad trochu zkroušeně mlčím a pozoruju ho, jak přejíždí studenými prsty po nedávno srostlé kůži kolem pasu. Chvíli mi to vrtá hlavou, ale na nic se neptám. Vis má své vědomosti a špehy skoro všude.
"Zase jsi se nechala zmlátit."
Pronese vyčítavě a dál přejíždí prsty po pasu a břiše, než mi tričko znovu shrne a dotkne se ramene. Cuknu sebou, spíš, že jsem tenhle dotyk nečekala.
"Rozpůlit."
Upřesním.
Párkrát mi pohne s ramenem, sledujíc moji tvář, zkoumá, jak je to dlouho. Z ramene se mi do zbytku těla začne vysílat omamující hřejivý pocit. Snad nová krev, alespoň tak je to cítit. Podlamují se mi nohy, před očima mi skáčou hvězdičky. Svezu se Visovi na rameno a pomalu se mu schoulím na klíně. Dál mě u sebe drží a hladí po zádech v tichém gestu důvěry a péče.
Většího utišení mi momentálně nemůže poskytnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama