Ne... Možná

3. května 2015 v 12:15 | Amy |  Pouze jedna...
Trocha hravé francouzštiny se mi přeci jenom vloudila do textu, přesto mě nápad pro tuhle kratší povídku natchnul :) Snad se bude líbit :D (A bude dávat smysl) :D

Amy :)




...
Popírajíc možnost vlastní existence přikládám popis a vzorky DNA.
S úctou,
Vaše Leonne.

Dočetl dopis a notnou chvilku na něj zíral, jakoby se právě dozvěděl, že historky o Santa Clausovi, které mu kdysi vyprávěli rodiče byli opravdu pravdou. Až po chvilce si uvědomil, jak namáhavě přemýšlí. Odložil brýle na stůl s nedopitým šálkem kávy a rozečtenými novinami, na které hodil ranní poštu, kterou si stihl přečíst až teď. Praštil papírem do stolu, až se ozvalo tiché zadunění. V jeho pohledu byla nechápavost. Zlost z vlastní nechápavosti. Jak se to... Jak by mohla... Nemohla! Je to zatraceně fyzicky a psychicky nemožný!
Jakoby se ho chytla spásná myšlenka, natáhl se pomalu přez celý stůl pro zbytek obálky. Přišlo mu to, jako věčnost než se jeho prsty dotkly hnědého papíru a on konečně držel obálku v rukou. Notnou chvilku netušil, co dělat, jakoby ho léta v laboratiři nemohla dostatečně vycvičit na tohle. Znovu si roztržitě nasadil brýle na nos. Promne si spocené ruce. Proč je tak nervózní? Netuší. Tolik už tu měl případů co se týče.. Těch výjimečných, ale ani jedna nebyla... ONA.
Uchopil červenou propisku ležící na stole a urychleně na obálku cosi načmáral. Pak propisku odložil a opatrně otevřel obálku. Předtím z ní vyndaval dopis, doufal, že nic nevytrousil.
Pytlíčky. Promnul je v prstech, jemně a opatrně, jakoby šlo o největší poklad. Také taky mohlo jít o největší světový poklad. Bude se o něm psát v novinách, dostane ceny za vědu! Za mír! Za všechno. Jeho jméno a hlavně její jméno... Budou všude. Viset na zdích, možná dokonce získají i významné řády!
Pak ho to napadne.
I když.. ona asi ne. Poslouží vědeckým účelům. Zemře, jakmile ji najdou. Přestane se zabývat myšlenkami na ni a urychleně začne rozbalovat drobné balíčky. Není to lidksá bytost... Nemůže být. Je to Anděl... Nadčlověk.
Strne. Vzorky kůže... Zubů, nehtů, vlasů.
Při pohledu do dalšího balíčku téměř vykřikne. Oko. Velké, bledé oko s fialovou duhovkou na něj hledí vyčítavě, že jej vyrušil z poklidného rozjímání na dně pytlíčku. Všechny vzorky byly podložené vatou s ledem. Věděla, jak s takovými věcmi zacházet. Krom vzorků je tu však ještě něco. List papíru... Fotografie.
Prohlédne si ji, důkladně odshora dolů. Není na pár vteřin schopen nějakého dalšího slova.
Je slyšet jen z jeho úst tiché zakvílení, jakoby se mu najednou nedostávalo vzduchu. Na černobílé fotografii je stará dáma, usměvavá se dvěma vnučkami, jejichž obličeje jsou začerněné. Drží je obě dve kolem ramen a zářivě se směje do objektivu fotoaparátu. I když je fotografie černobílá, pozná, že ženiny oči jsou fialové.
Nyní nejspíš už jen jedno oko...
Napadne ho na chvíli a přejede prsty po fotografii. Neubrání se vyjeknutí. Stařenka zmizí. Již se nedotýká prsty fotografie stařenky. Nyní dvě děvčátka kolem ramen drží žena ve středním věku, dost možná kolem čtyřiceti. Chomáče dlouhých vlnitých vlasů jí splývají až na záda. Pihy na nose jsou velmi výrazné. Fialové oči, znovu...
Zamrká a poposune si brýle na nose. Na krku mu vyrazí ledový pot. Tohle fyzicky není možné. Zauvažuje, jestli si třeba nevzal prášek navíc, nebo se neopil čajem.
Dál ohýbá fotografii, zkoumá, jestli do ní není cokoliv zasunuto. Není. Obyčejná fotografie, na které se objímají tři malé holčičky. Dvě po stranách mají obličeje začerněné.
Třetí uprostřed září fialové oči.

Otočí fotografii, aby se ujistil, že tam skutečně nic dalšího není. Zpozorní. Je tam číslo. Devět číslic, je jasné, co to nejspíš bude. Vyskočí z křesílka, kde si doosud poměrně hověl, až mu zapraskají klouby v kolenou. Není čas, není čas! Hrne se ke dveřím, kde leží telefon. Působí nyní tak děsivě vzdáleně, nedosažitelně!
Vzorky může prohlédnout potom! Teď nemá čas... Musí s ní mluvit! Prostě musí!

Vytočí číslo roztřesenými prsty, divže mu telefon z ruky nevypadne. "...6....0....3" Poslední trojčíslí je s konečnou platností vyťukáno. Stojí se zatajeným dechem v pokoji, jednu ruku opřenou o poličku, ze které sebral mobil. Druhou křečovitě svírá drobnou krabičku. Jedno pípnutí... Druhé... Třetí...
Přestává doufat. Do hlavy se začne tlašit panika. Nezvedne to, není tam! Nikdy s ní nebude mluvit! Nepozná ji!
Záhadným způsobem po té neznámé touží víc, než po čemkoliv jiném. Avšak není to jen touha po subjektu na zkoumání. Je to...
Během čtvrtého zazvonění shlédne dolů na své kalhoty a zhrozí se sám sebe. Na notnou chvilku se v jeho mysli objeví odpor k tomu, co se právě děje, ale ani za nic by sluchátko nepustil. Konečně se pípání přestane, a nahradí ho jen tiché šumění.
"H-haló?"
Ozve se opatrně. Přijde mu, že uplyne sto let, že desetkrát v tu danou chvíli zaslechl vlastní ozvěnu.
"Haló."
Odpoví sametový dívčí hlas. Podle hlasu může soudit, že teď jí bude takových dvacet. V tónu je neskonalá hradost a radost ze života. Veselost, dravost, touhy, nářky. Všechny emoce syrové, nezevšednělé. Jakoby někdo přemaloval starý obraz novými barvami, dodal mu nové záhyby, zesvětlil ho a rozjasnil. Polkne. V duchu si sumíruje otázky. Na chvíli není schopen promluvit.

"L-Leonne?"
"Oui. Ici."
Prohodí rozvernou francouzštinou dívka na druhé straně. Je slyšet zasmání, které se odrazí v hlase. Musela se usmát, když to říkala.
"Leonne..."
Vzdychne jen, místo další otázky. Toužebně, tiše. Podléhá něčemu, co sám nezná. Není to vyloženě fyzická touha. Je to... Ne, nemá pro to slova.
"Poslouchám... Ptej se. Nemám celou noc. Mám jen věčnost."
Zachochotání. Hravý francouzský přízvuk v její mluvě ho zašimrá v uchu. Je to lepší než šepot... Uvědomí si a stiskne rty, než začne po kapsách hledat kousek papíru. Vytáhne jej a začne rychle psát. Je rád, že na poličce našel ještě fungující propisku. Ačkoliv se na ní už nakumuluvala spousta prachu.
"Jak jsi stará?"
Optá se trochu roztřeseně.
"Budou mi dva tisíce. Přesně opravdu netuším."
Ta odpověď ho přinutí znovu škrábat propiskou na papír, písmo je téměř nečitelné, ale tady záleží spíš na rychlosti.
"Take neznáš přesný rok svého narození?"
"Ne."
Krátká úsečná odpověď bez francouzského přízvuku. Nechtěl se dál ptát. Snad, aby mohl využít veškerý čas, kterého se mu dostalo.
"Co jsi přesně zač?"
Zachichotání tak dětské, až ho zamrazilo v zátylku.
"To snad chcete zjistit vy sám, ne?"
Zašustění látky. Živě si představil, jak se zahalila pohodlněji do šálu. To přeci k francouzskám patří.
"Tvá kůže..."
"Má barvu medu."
Znovu ze zachvěl, tentokrát ale ne zděšením, spíš něčím jiným, za co se styděl až do morku kostí... Ale byl doma sám. Koneckonců jako vždycky.
"Myslel jsem-"
"Ach ano, je nezničitelná, obnovuje se. Neustále. Měním proto podobu. Není tak možné mít kus mojí DNA. Tedy... To, co jsem vám poslala by mělo být v momentální chvíli stále ještě moje."
Zasmála se podivně hravým zvonivým smíchem. Nevěděl, co notnou chvilku říct.
"Víš, jak je možné, že žiješ tak dlouho?"
Řekl, ale s úmyslem přejít k další otázce. Proto ho odpověď překvapila.
"Ano."
Rozklepala se mu ruka. Nadšením.
"Ano?"
Potřeboval se nutně ujistit. Odpovědí mu bylo znovu ševelivé zasmání.
"Ano, Oui, Sí, Yes!"
Hrála si se slovy pobaveným tónem.
"Je to nějaká látka? Rituál? Zaříkání? Kletba...?"
"Nic z toho, co jsi byjmenoval to není... Je to ve stravě."
"Prozkoumám vzorky, pokud jsou to byliny, najdu je! Jen mi řekni co je to!!!"
Naléhavost v jeho hlase byla až zběsilá. Místo toho telefon jen nadále mlčel. Lekl se, že ji svým přístupem snad zastrašil, nebo že se spojení přerušilo...
"Leonne?!"
Téměř to vykřikl.
"Oui, Ici."
Odpověděla jak na začátku, teď to ale byl chladnější tón.
"Regenerují se ti všechny části těla?"
"Jako kdybych si uřízla hlavu, jestli mi znovu naroste??"
"Tak nějak..."
"Asi nenaroste. Jen se obnoví a já si ji musím přidělat, pokud neplánuju být chodící fontánou."
Hlásek trochu zdětštěl... Což si v tuhle chvíli moc nedovedl vysvětlit. Jakoby nemluvil s dvacetiletou dívkou, ale přibližně třinácti-čtrnáctiletou...
"Přidělat?"
"Dát na správné místo. Automaticky se spojí s tělem."
"Och..."
Zuby mu začly drkotat nadšením. Ani mu nedošlo, jaká je nyní v pokoji zima.
"Leonne.... Nechceš si o tom.. promluvit osobně?"
Zasmání. Nyní přehnaně dospělé od sotva desetileté dívenky.
"Myslela jsem, že už se nezeptáte..."
Zalilo ho blaho, veselí a snad i jiný pocit, který nebyl s to rozpoznat. Její tón byl nyní zcela hravý. Ale zato zvláštním způsobem dospělý.
"Přijdu, nebojte."
Ten hlas se ozval tak blízko, že měl sto chutí se ohlédnout, zdali tam náhodou dívka není.
"Počkej, počkej!"
Zařval do telefonu, ale ten ohluchl. Začal s ním prudce mlátit o polici, než jej znovu popadl a zuřivě vytočil číslo. První zazvonění...

V místnosti se rozezněl chraplavý francouzský chanson, v němž pozadí hrálo tiché bzučení. Otočil se tak prudce, že málem vypustil mobil z ruky. Stála zády k němu, vysoká, zrzavá, štíhlá. Právě si zasazovala oko do očního důlku. Z její přítomnosti ho však epolilo blaho, jak očekával... Byl to strach. Strach z něčeho neznámého, dokonalého... Upustil mobil, který na zemi přestal zvonit.
"Leonne..."
Řekl tiše. Otčila se k němu čelem s vyzývavým úsměvem na tváři. Byla přesně tak přitažlivá, jak si ji ipředstavoval. Ba ne, ne tak přitažlivá. Dokonce ještě dokonalejší, než doufal. Fialové oči se na něj zadívaly a ušklíbly se.
"Víš... Jak jsem ti říkala o té speciální stravě."
Usmála se a popošla několik kroků k němu. Fialové oči se na něj dívaly se skrytou divokostí. Polknul a rychle před sebou sepnul ruce. Snad aby to zakryl!
Ušklíbla se jeho počínání a jemně se dotkla jeho rukou. Bylo to, jakoby se ho dotkla elektrickým drátem. Který ještě dlouho po tom zanechal na těle brnění. Neodvážil se více pohnout.
"C-co je to za zvláštní stravu?"
Otočila se k němu zády a zahleděla se ven z okna. Byla již tma. Přesto houpavým krokem došla k oknu a důrazně zatáhla závěsy. Snažil se nedívat na křivky jejího těla, které i v obyčejném oblečení děsivě vynikaly.

"Jsme tu sami a máme čas..."
Tohle neznělo jako otázka. Došla k němu a zatáhla ho do křesla, kde prvně seděl. Bez delších rozmyslů se mu uvelebila na klíně. Byla lehká, ale ne příliš lehká, nesla s sebou tíhu vlastní ženskosti a divokosti. Zavrtěla se mu na klíně. Dál na ni zíral. Políbila jej na ucho. Krátce, měkce a vlhce, jak snad dokázala jen ona. Žádná z četných milenek dávného mládí nedokázala líbat takhle.
Anděl... Svůdný, hříšný pekelný anděl!
Zachraptěl mu jeho vlastní hlas v poslední racionálně uvažující části mozku.

"Takže jsi chtěl vědět tu přísadu... To, co jím."
Věděl, že pokyvuje, zároveň si ale byl jistý, že to nebyl on, kdo udal rozkaz k pohybu. Uculila se tím nejroztomilejším smíchem. Všiml si, že se na její tváři objevily drobné vrásky kolem očí, ale jakoby k ní patřily, jakoby tam byly stále.
"Povím ti ji... Ale nikdy ji nejspíš nedostaneš."
"Já ji chci! Chci to vědět!"
Zanaříkal skoro až plačtivým tónem. Vlastní tělo ho neposlouchalo, a zároveň mu tato skutečnost byla naprosto ukradená. Zaslepený... Ano, to bude to slovo.

"Jsou to lidé."
Část odpovědi mu zmrazila údy a přimrazila je ke křeslu tvrdými ledovými okovy náhlé nervozity a strachu. Řekla skutečně... Lidé? Podíval se jí do očí. To, co uviděl zanechalo jeho výraz i po smrti zděšeným, neschopným jakéhokoliv dalšího slova...


...

Když jsem poté konečně vstala z mrtvoly, přišel ten zvláštní pocit. Věky, roky. Které prožil, které jsem já enznala, ačkoliv najednou byly mou součástí... A projednou sjem znovu měla čas je všechny prostudovat...

Dopsala zmizíkem ke konci dopisu s maličkým úsměvem na tváři.

Popírajíc možnost vlastní existence přikládám popis a vzorky DNA.
S úctou,
Vaše Leonne.

Vytáhla z kapsy saka novou obálku, vložila do ní dopis i většinu vzorků a tichounce se zasmála. To vše nyní schovala do kapsy, než se zvedla, aby si prohlédla ponurou místnost. Na chvilku se její pohled zastavil na stole s ranní poštou, nedočtenou a rozevřenými novinami. Zrovna článek o vraždě, ani ne příliš daleko. Zemřel uznávaný věděc... Ale nebyl první, ani poslední.
Vzdychla a odtrhla pohled od novin. Přešla místnost, avšak ve dveřích se na několik vteřin zastavila, aby se ohlédla do místnosti. Na pár okamžiků strnula při pohledu na mrtvolu uprostřed místnosti. Chybělo jí levé oko. Pár chomáčků vlasů, vzorky kůže, zuby... Všechno, co nyní obsahovala drobná obálka v její kapse. Krev na stěěnách celou scénu sledovala. Zasychala.
Naposledy pohlédla do prázdného očního důlku. Oblízla se, načež si snad omluvně přiložila prst na ústa v dětském zašklebení.
"Je suis impossible..."
Prohlásila hravě francouzsky. I když nebylo na nikom živém, aby vlastně posoudil, jak to ghůlka myslí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama