Písně zbořených království 1.

15. května 2015 v 12:49 | Amy |  Menší pokračovačky...
Další typ pokračovačky... :D Dopíšu někdy nějakou? Rozhodně! Minimálně k Cien plánuji další pokračování :) Nové postavy, bez zdlouhavého představování. Asi můžete hádat, kdo je mou oblíbenější :D (A která mi odpovídá občasně chováním.) Ano, je to Arc :D
Ať se líbí :))



Vivian si otřela soply z nosu do rukávu a odporně se ušklíbla. Pak náležitě zachrchlala a vyplivla nechutný chuchvalec hlenu kamsi vedle lastní boty.
"Nesnáším jaro."
Hlesla s povzdechem a upřela pohled na okolní stromy, které na nikotinovou závislačku upíraly pravděpodobně stejně prázdné a naštvané pohledy. Hnědka se dál poklidně pásla na louce, kde ji Vivian nechala a pravděpodobně nadále nevěnovala jak ženě, tak okoli jediný vážný pohled. Sluce se pomalu sklánělo k poledni. A to tu měla čekat do tří. "Zatracená práce!"
Ulevila si a odložila dýmku, jejíž užšší konec doposud měla nepříliš žensky zastrčený v koutu úst. Místo dýmky nahradilo ledabyle utrzené stéblo trávy. Žoldnéřka nenáviděla čekání. Bylo to to nejnudnější na světě, co mohlo existovat, tedy, samozřejmě po čtení, psaní a sledování množící se populaci myší. Vivian se o něco pohodlněji opřela. Mravenci uz konečně zjistili, že se jim asi docela nevyplácí cpát se znuděné žoldnéřce pod nohy a proto se Vivian tu a tam zavrtěla, aby zaplacla hmyzího dělníka, zkoumajícího, kudy se do utáhlých kožených bot a děsivě uplých kalhot leze. Půlelfku však mravenci ihned přestali zajimat, jakmile zaslecla tlumený dusot kopyt. Odehnala přeživší mravence a vstala. S nepřijemným heknutím se protáhla a zbloudilé prameny zelených vlasů si rychle nastrkala zpatky do kapuce. Tak a teď alespoň na chvilku nikdo nebude vědět, že Vivian je míšenka...

Z houštiny se stále nikdo nevynorřl, proto Vivian došla k Hnědce a pohladila ji po šedivém čumáku. Zvíře nehezky zafrkalo. Dusot koně dívčiny citlivé uši varoval, jako varuje lovecký instinkt dravce, že támhleto nevinné kuřátko dost možná bude i k jídlu. Neudelala však nic, jen zůstala stát u koně a pozorovala přichoziho zkoumavým pohledem světlých, zeleno stříbrných očí, ale ne tak, aby jezdec mohl jeji oči zahlednout.
Jezdec seskočil o několik metrů před ní a stáhl si z hlavy kápi. Podivila se. Čistokrevných elfů tu bylo pomálu, ale to také neznamenalo, že byste na nějakého nemuseli narazit. Vivian to ale znepokojilo. Znamenalo to, že teď už své zelené vlasy, ani výrazné oči ukazovat nemůže. Ne že by někdy mohla...

"Ty jsi ten hulvát, co mi ho Jared doporučil v hostinci?"
Syknul nepříjemě povýšeně elf. Vivian si ostře povzdychla. Zcela mužsky, jak shledala po chvíli. Znovu si dala dýmku do úst a tím druhým koutkem si zvládla odplivnout. Tohle se naučila už dávno od otce, který nidkdy nebyl nijak zvlášť pořádný... A čistotný. Vzpomínala na svou první dýmku, kterou ukradla když jí bylo sedm...
Místo odpovědi jen upejpavě kývla a založila si ruce na hrudi. Její hruď nebyla drobná. Žena měla široká ramena, útlý pas a taktéž trochu široké boky. Žádná chlapecká postava, což ale nekazilo chlapecký dojem z jejího chování. A Vivianina nechuť k všemu s výstřihem to ještě o trochu podporovala. Elf jen povýššeněě a skoro zklamaně nakrčil obočí a chabě se pokusil naklonit, aby dívce viděl pod kápi. Taky byl na pochybách, ale pak je jen přezíravým pohledem všechny zahrabal hluboko pod masku andělsky krásného obličeje. Všichni elfové jsou děsivě hezcí... Napadlo Vivian při pohledu na něj a musela se krátce a úsečně ušklíbnout nad svými dalšími myšlenkami.

"Dobře, hulváte."
Nedal se s arogancí odbýt elf, stále v sedle svého koně.
"Podle zmých informací znáš jisté místo..."
"Grandlamův záhyb."
Elf na pár okamžiků vytřeštil oči a ztišil hlas.
"Tiše ty idiote!"
"Tady jsme sami."
Odvětila znovu trochu chlapským hlasem Vivian. Doufala, že za celou cestu do Grandlamova záhybu nepozná, že Vivian je ženského pohlaví...
Elf se konečně trochu zklidnil.
"Máš jméno?"
"Vivian."
"To je ženské jméno..."
"No a co!"
Elf se znovu vrátil do pozice nadřazeného a povzdychl si. Vivian si znovu otřela nos do rukávu, ale zahlédla elfův znechucený pohled. Ať se ale třeba postaví na hlavu na nejvyšší Vranarské věži, Vivian si jeho divných pohledů všímat nebude a nemusí...
"Takže... eh, Viviane, je načase vyrazit-"
"Nemluvili jsme o ceně. Co z toho budu mít, pokud tě dovedu na-"
"-Na to místo!"
Skočil jí do řeči elf a zněl nedočkavě. Vivian tušila, že nějak extra starý asi nebude. I když elfská mládež tu byla snad ještě málo početná než korálové útesy. A že oněch korálových útesů na pevnině najdete opravdu málo.
¨"Na to místo... Správně. CO z toho budu mít."
Zavrčela už o trochu podrážděněji Vivian.
Elf bez řečí sáhl pod plášť a hodil "muži" váček peněz. Chytil ho na něj až překvapivě rychle. Elf zamrkal, ale hned schoval překvapení. Před takovou chátrou si nemůže dovolit působit nešlechetně, nebo už jenom na jeho úrovni. Možná to nebude zas až tak špatný zabiják a žoldák...
Vivian potěžkala váček v ruce. Opatrně, jakoby čekala, že váček vybuchne. KOneckonců, i s něčím takovým se setkala.
"To nestačí."
Oznámila, aniž by váček otevřela.
"Záloha. Druhý takový dostaneš až na místě."
"To nestačí."
Odvětila znovu a pozorovala ho.
Zmatený elf polknul.
"Chci, abys zaplatil i výdaje za cestu."
"Tohle nestačí?!"
Zaklel tiše elf.
"Tohle mě má přemluvit k tomu, jít s tebou někam na druhý země a k tomu se ještě v ruinách nechat zabít stíny? Své krve si cením."
Elf se zamyslel, což způsobilo, že mu na čele vyskočily drobounké vrásky.
"Nemám víc co bych ti mohl nabídnout."
"Vážně?"
Prohlásila vesele Vivian v duchu se zaobírajíc zcela jinými, nepříliš slušnými myšlenkami. Jak věděla, elfové mohou být divocí... Ale u tohohle se sotva s něčím takovým dalo počítat. Nejspíš si s ním sotva užila nějakou zábavu.
"Kolik ti je?"
Ušklíbl se.
"Kolik tobě, Viviane?"
"Jak se jmenuješ?"
Arogantní výraz."Odpovídej na co se tě zeptám."
Zabručela Vivian. Taky by ho mohla zavést do močálu a nechat ho tam. Elf se znovu pohoršeně ušklíbl.
"Rozhodně tak o třicet víc než tobě. Jmenuji se Arc."
"Arc? Elf a jmenuje se... Arc?"
"Taky jsem se nenavážel do tvého jména..."
"Takže kolik že ti je?"
Převedla Vivian řeč jinam. Jeho styl řeči se jí ani trochu nezamlouval.
"Odfrknul si. Padesát."
U elfa je to zatraceně nízký věk.
"Tobě?"
"To by tě tak zajímalo."
Ušklíbla se Vivian a ostře a došla k jeho koni.
"Vyměníme si koně, to mi bude stačit."
"Cože?!"
Zajíkl se elf poděšeně.
"To.. nemůžeš myslet vážně, nemohu jezdit na... tamtom."
Poukázal na klidně se pasoucí hnědku.
"Pokud budu mít mladšího a rychlejšího koně, mám větší možnost, že tě budu moct chránit."
"Ale zase rychleji ujedeš."
Zavrčel elf a čila v tom čistá nenávistnost.
"Ale nemáš jinou možnost."

Vzdychla Vivian a prakticky shodila elfa ze sedla. Dopadl ladně na nohy, jako kočka, i když člověk by asi snad dopadl na hlavu.
"Tak, lepší...."
Vyhoupla se na elfova koně a pohodlně se uvelebila v sedle.
"Dohodnuto."
Odkývla si to sama sobě a bez dalších slov pobídla koně. Nemusel ase ohlížet aby věděla, že elf se bleskově vysouká do sedla Hnědky, která stejně jako vždycky vyrazí příliš nečekaným tempem... Ale za tu elfskou aroganci si to prostě tak trochu zasloužil.
Bylo chvilku po poledni, kdy dva jezdci procválali kolem ruin Stramhaimského města, v dávných dobách zničného draky. Jeden z nich se ohlédl po tom druhém a ušklíbnul se. Překvapivě se elf v sedle držel zkušeně... Podívala se na elfského koně, který nedočkavě tahal za uzdu aby se mohl rozeběhnout tryskem. Od tlamy mu už po chvíli šla pěna. Lehce se ohlédla na mírumilovně klusacící Hnědkou, která se ani nezapotila. Z tohohle koníčka do večera ještě chce něco vyždímat. Pak si stejně vezme Hnědku. Koneckonců, vytrvalejšího dračího koně byste v celém kraji nesehnali.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama