U(and)I

24. března 2016 v 21:13 | Amy |  Menší pokračovačky...

Oddechovka

od mé práce na hlavním "veledíle", ... :D Popravdě mé "veledílo" je Cien, ale občas si potřebuju od upírů a vlkodlaků (ne li tedy nemrtvých :D ) troch uodpočinout. Proto jsem se rozhodla pro sfi-fi, s prvky fantasy, abychj se tak úplně neodchýlila od původního žánru ani stylu psaní.



Odšroubovala jsem hlavici. Musela jsem spěchat. Koneckonců mi trvalo dost dlouho ho umlátit baseballkou... Mohl by se každou chvilku probrat a zrovna o to jsem nestála. Odložila jsem nástroj na pultík a rychle jsem zašátrala pro injekci. Chci si být jistá, že nic nezkazím.
Kyborg na operačním stole byl ale stále děsivě nehybný, jenom s menší dírkou v hlavě a několika pochroumanými šroubky. Přežije to. Určitě.
Zelená tekutina se mu vlévala do těla, jako nějaký kouzelný balzám. Na chvilku mě to uhranulo. Stlačit injekci správně mi proto zabralo o něco déle, než jsem si představovala. Tak. Poodstoupila jsem kousek od stolu, jakobych už teď chtěla přestat. Povzbudivě jsem se usmála sama pro sebe. Je to dobré. Zatím. Setřela jsem si z čela neexistující kapky potu, abych se znovu mohla vrhnout do práce. Z přisunutého pultíku jsem sejmula skalpel. Většinou ho používám pro operace s lidmi, ale i na svého prvního kyborga nebyl na škodu. Musela jsem opatrně rozříznout ochrannou slupku na krku. Aby byla jsem doktorka, na podobné věci jsem byla zvyklá. Slupka povolila a odříznutý kousíček se sroloval, jako kdybych strouhala čokoládu. Připomínal mi tak malou čokoládovou hoblinku a akorát tak krásně odhaloval vnitřek krku. Musela jsem se probojovat se svým maličkatým skalpelem přez spoustu kabelů, než jsem se konečně dostala k ochranné vrstvě páteře. Vypadalo to, jako kdyby páteř někdo zabalil do igelitu.
"Tak tebe sestavovali v Riu, co?"
Prohodila jsem k ležícímu kyborgovi. al vzhledem k velikosti díry v jeho hlavě bylo nepravděpodobné, že by mi mohl odpovědět. Přesto jsem se na okamžik na jeho hlavu zadívala. Odstín kůže mezi pětkou a šestkou. O něco víc než ti, co pocházejí ze Španělska, ale ani trocha příměsy africké krve. Krom toho byl můj první kyborg skutečně docela pohledný. Tmavé, kučeravé vlasy, ostře řezané rysy,... trocha strniště na bradě... Ten, kdo ho dělal si se zevnějškem dal pěknou práci, ale přístup ke kvalitním materiálům asi neměl. Což bylo s podivem. V Riu de Janeiru měli jednu z největších a nejlepších továren na kyborgy. Sice ještě nepřekonali Japonsko a Čínu, ale velmi se blížili. Svaly na ruce mu lehce zaškubaly. To byl signál pro mě, abych nezahálela a dala se do práce. Nebudu ho přeci baseballovou pálkou omračovat znovu... To by byla škoda, když je tak hezky vyrobený. Natáhla jsem ruku ke stolku a přitáhla jsem si vatu na osušení vnitřní tekutiny. Pak jsem ji ze zvyku zahodila na podlahu kamsi za sebe. Když nepracujete s asistentem, musíte po sobě po operaci uklidit vždycky sami... Toť úkol chudých doktorů, nebo automechaniků ve výslužbě. Já byla ironicky oboje.
Pinzeta a skalpel mi museli na odstraněné páteřního chrániče stačit. Pak už mi zbývala jen chvilka na nalezení a opravení nervového defektu. Páteř byla opravdová. Z kostí, obalená drátky, nebo zbytky ještě fungující tkáně. Musel na téhle straně mít nějako uchybu, jinak by se chování mechanické části tolik nelišilo od chování té části, co byla ještě víceméně lidská. Proto jsem ho musela uspat právě baseballkou, která ještě trochu zašpiněná od vnitřních tekutin, ležela kousek od mé pravé ruky, jenom pro případ, že těch pět až šest doporučených ran nebyl dostatek pro udržení bezvědomí. Konečně jsem odtáhla igelit a upustila jsem ho do předpřipravené nádobičky s dezinfekcí. Původní chránič páteře nahradím něčím mnohem lepším a účinnějším. Na rozdíl od tohohle vím, kde takové věci sehnat. Zběžně jsem zkontrolovala čas. Už byl v bezvědomí minutu padesát vteřin! A já stále váhám. Levou rukou jsem si poupravila roušku na tváři a znovu jsem uchopila pinzetu. Stačilo přehodit její nastavení a místo pinzety byla podobná opravářskému klíči. Jen v odpovídající velikosti na páteřní šroubky.
"Tak se ukaž... Hmm?"
Postupně jsem zkoušela šroubky, upevňující páteř a zbytek tkáně ke kovové části. Šroubky byly nepříjemně protkané drátky a hadičkami.
"Další vatu."
Hlásila jsem, než mi došlo, že tu vlastně nikoho nemám a musím si ji na osušení podat sama. Chmm... Asi moc koukám na kriminálky.
Po chvilkovém snažení sebou můj pacient zaškubal. Právě v momentě, kdy jsem nalezla onen nesprávný článek. Nedobře utažený. Téměř neviditelný. Byl součástí ovládání nervových vláken. Udivilo mě, že něco tak malého, jako nervová vlákna mu zrovna tady mohlo zůstat. Ale na udivení jsem neměla čas. 2 minuty 20.
"Dělej.. dělej..."
Zabručela jsem sama pro sebe a rychle jsem uchopila zbytek chiro-plastu. Chiro-plast je jednou z nejpoužívanějších látek, co se týče kyborgů. Byl vynalezen někdy v roce 2036 a od té doby se stal součástí života. Byl netoxický a lidský organizmus jej velmi dobře snášel. Vlastně si nejlíp. A díky tvrdosti a odolnosti byl ideální na ochranu vnitřních orgánů před možnými výboji, dějícími se uvnitř těla kyborgů.
Měl štěstí... Kousek, který jsem mu připevnila k části páteře byl akorát tak velký. Jinak by znovu dostal igelit. Zkontrolovala jsem šroubky a drátky. Sešila jsem přívod vnitřních tekutin a jala jsem se onu čokoládovou hoblinku rovnat zpátky... ne... nebyla barvy čokolády... spíš... Kávy. Nějakého lehkého latté, s bílou pěnou a čokoládovým posypem... Ňam.
Povzdychla jsem si a přidržela jsem kávově zbarvenou hoblinku na jejím původním místě. Teď už nevypadala, jako hoblinka, jen jako lehce svraštělá kůže. Stačila trocha svářečského umění a venkovní lehký kov byl znovu jako nový. Jen zajdu pro lak, abych ho mohla přestříkat původní barvou a bude zase jako z továrny. Vlastně ještě o trochu lepší.
S ránou na hlavě to bylo horší. Sice jsem mu ji způsobila sama, ale opravda mi možná také chvilku zabere.
"Kde... to... jsem?"
Medový hlas s trochou francouzského přízvuku... Francouzi mi vždycky připadali docela sexy a teď, když tenhle snědý krasavec vydal ten zvuk, jen jsem se trochu nepřítomně oklepala.
"Ležte. Opravila jsem začátečnickou chybu ve vaší páteři a vyměnila jsem vám její chránič. Teď musím dodělat úpravu vaší... anestezie."
"Aneste-co?"
Opřel se na loktech, ale syknul a znovu se položil na půlt. Hlavně, že už tu nebyly ty poruchy v chování a ten ocelový hlas, jako předtím... Fuj. Do manuálního nastavení každého kyborga se zabuduje prvotní hlas. Co zní, jako kdybyste skřížili psa, kočku a myš a pak si došli na prapodivný koncert všech těchhle stvoření.
"Ležte. Jen vás svařím."
Broukla jsem spokojeně a přesunula jsem se k jeho hlavě. Jeho oči teď pozorovaly každý můj pohyb. Jak jsem si mohla myslet - hnědé. Žádná ocelově modrá, žádný uhrančivý, chladný modrooký... Jen hřejivě hnědá. Temná... Jako horká čokoláda.
Nádech... Výdech.
"Jste nervózní?"
Usmál se, zatímco jsem se snažila kousky kovu patřičně zadělat centimetrovou díru na pravé straně jeho čela.
"Ne, nedělám to poprvé."
Zalhala jsem. Vlastně nejsem při operacích nikdy nervózní. Operace hlavy jsem už taky mnohokrát dělala, ale nikdy se mi pod nůž nedostal kyborg. Jediné, co mě na něm vykolejovalo byl jeho styl řeči a fakt, že si se mnou docela mile povídal i když ležel u mě na stole a já se mu doslova vrtala v mozku.
Já na jeho místě bych asi mnohem víc vyváděla.
"Nepůsobíte tak."
Zasmál se a já si na okamžik všimla zablesknutí jeho bílých zubů. Nevím proč, ale zajímalo mě, jestli jsou pravé...
Na jeho poznámku jsem ale nadutě mlčela, tedy až do chvíle, než jsem uchopila ze svého drobného stolečku svářečku.
"Zavřete oči, většina pacientů tohle moc dobře nesnáší..."
"Mě žár nevadí."
Flirtuje snad? Nebo jsem jenom tak poblázněná z toho, že mi najednou na stole leží okouzlující francouz, že ani nedokážu přemýšlet?
"Zavřete je."
Zopakovala jsem ostřeji. Poslechnul mě, ale tak nějak potutelně se usmíval, což se mi ani trochu nelíbilo. Ale musela jsem se alespoň věnovat své práci. Natáhla jsem si na pravačku rukavici a uchopila jsem kovový kousek. Normálně bych asi dírku nejdříve vystlala chiro-plastem, ale vzhledem k tomu, že mou poslední zásobu si zabral jeho krk, neměla jsem moc dalších možností, než tam jen nenápadně nacpat vydezimfikovaný igelit. Opatrně jsem kousek přiložila na ranku na hlavě a začala jsem svářet. Kdyby tahle část jeho hlavy byla lidská, nemusela jsem se tady pachit se svářením... Ale když mi ho sem přivezli, kdo mohl tušit, že to vůbec bude kyborg...
Světlo ze svářečky ostře zaplanulo a já opatrně a pomalu obkroužila nově přidaný kousek.
"Ne, že mi naschvál zapálíte vlasy..."
Zažertoval. Vážně zažertoval? Teď?
"Doporučuju být zticha."
Prohodila jsem tiše a nevrle. Ale neštval mě ani tak on, jako fakt, že se před hezkým chlapem ani nedokážu ovládat.
Měl štěstí, že jsem na tváři měla roušku. Jinak by určitě bylo vidět, že jsem se zčervenala.
"Tak... Hotovo."
Oddychla jsem si spokojeně. "Už vás jenom přelakuju na váš odstín. Doporučovala bych po lakování nechat tak dvě až ti hodiny zaschnout, zůstat ideálně v uzavřeném prostředí a potom sprchu."
Přikývla jsem a jala jsem se očišťovat svůj stůl, zatímco se muž na mém stole posadil. Skeptickým pohledem si prohlédl své nastřihnuté tričko, ale já nic nevysvětlovala, jen jsem se jako vždy sehnula, abych kolem sebe poklidila všechnu vatu, kterou jsem očišťovala ránu.
"Vy nejste... doktorka, že?"
Zvedla jsem se od sbírání ubrousků a otočila jsem se na něj. Právě si prohlížel mou baseballovou pálku, ještě stále trochu od vnitřních olejů.
"Ne... A tohle je můj lékařský nástroj! Na ten prosím nesahejte."
Vytrhla jsem mu pálku z rukou a dala jsem si ji pod paži, jako kdybych mu chtěla zakázat dál na ni sahat. Povedlo se, jen si mě potom prohlížel mnohem mnohem zkoumavěji.
Ocelový plát na pravé straně jeho čela působil dost děsivě, ale když žijete s kyborgy skoro od dětství, docela si na tyhle věci zvyknete.
"Jak chcete... Hmm, jak se vůbec jmenujete?"
Zahoupal nohama a naklonil hlavu ke straně. teď bych skutečně byla ráda za asistenta, který by ho přinutil si znovu lehnout a alespoň by ho už zalakoval... Ale cht+la jsem, aby mi alespoń an chvilku dal pokoj.
"Anna."
Prohodila jserm a shýbla jsem se pro dalších pár kousků staré vty, se kterými jsem zamířila do koše. Ještě jsem zběžně otřela svou baseballovou páku. Budu ji muset ještě vydezimfikovat... pfuj.
"Anna? To už se dneska skoro nevidí..."
Poznamenal a s poušklíbnutím se položil zpátky na stůl. Odtáhla jsem si roušku od obličeje a taktéž jsem ji odložila ke koši.
"Proč? Co je na tom jméně tak zvláštního?"
Zasmál se a pokrčil rameny. Dvě řady bílých zubů se na okamžik zaleskly, než je znovu zakryly ty tmavé rty.
"Poslední dobou potkávám samé Elektry, Nucley... Znal jsem kyborgskou dívku, co se přejmenovala na Delta-Šest..."
"A vaše jméno?!"
Prohodila jsem nezúčastněně a z rohu místnosti jsem si přinesla krabici plnou sprejů. Krom obvyklých barev jsem tu skladovala i odstíny pleti. Jen bylo trochu složitější je najít.
"Erik Swayze, těší mě."
"Takže taky žádná Omega?"
Neodpustila jsem si a on se na mě překvapeně zadíval.
"Vtipná, inteligentní a k tomu docela krásná."

Chtě nechtě jsem se musela lehce poušklíbnout. ačkoliv jsem francouze na svém stole znala sotva chvilku, zas tak špatný nebyl. Pravda, byl to kyborg, kterému jsem se před chvilkou hrabala v mozku a víceméně v páteři... Z mé imaginární profesionality jsem na to raději nic neodpovídala.
"Zastříkám vám tu část na krku a na tu část na hlavě si zakryjte oči..."
"Co se se mnou vůbec stalo? O Drobné závadě systému v nervové části jsem věděl už předtím, ale netušil jsem, že mám i něco s hlavou."
Zatřásla jsem sprejem s odstínem 5.
"To byla moje uspávací metoda..." Dodala jsem a snažila jsem se tvářit neutrálně.
"Takže jsem byl hodně náročný?"
Povzdychl si, ale ztuhl, jakmile jsem mu začala krk přestříkávat barvou.
"Dalo mi zabrat vás dostat do... stavu ve kterém byste tu nenarážel do zdi."
Zkrátila jsem původní verzi. Minimálně o to, jak tu pobíhal a kovový hlas oznamoval, že je něco špatně. Lidské části v takovýchto fázích většinou ochabují, proto si majitelé nevzpomínají na to, co udělali. Zvlášť, když mají nahrazenou mechanicky část mozku.
"Zvládla jsem vás a to je hlavní."
Znovu jsem zatřásla se sprejem. "Tak... teď si překryjte rukou oči."
Poslechl a já opatrně přestříkala místečko na jeho hlavě, kam jsem ho předtím praštila.
"Hmmmmm... hmmm.."
Ozval se trochu přidušeně. Odtáhla jsem sprej.
"V pořádku?"
"Hmm, jo, jen... to lochtalo."
Lehce jsem se zamračila a po dosprejování jsem od Erika odstoupila. Neměl by běžně cítit něco takového, jako je... lochtání. Části, nahrazené umělou kůží jsou sice protkány nervy, ale tak nešikovně, že majitel téměř není něco tak jemného schopen cítit... Proto mi zabralo tak dlouho, než jsem ho uspala. Ale je spousta výjimečných kyborgů a není můj problém se o ně zajímat.
"Tak, fajn. Myslím, že jsem skončila."
Erik se posadil na posteli a lehce se protáhnul. Prokřupal si krk... Počkat, vážně si prokřupal krk? "To bych být vámi příště nedělala... Je možné že právě tak se stalo, že se Vám uvolnil šroubek. Vůbec to nemusela být závada výroby."
Cynicky se zasmál.
"Ne. Tohle byla závada výroby... Víte, Anno, já jsem jeden z těch, co věří, že se všechno špatné a všechno dobré má nějaký důvod... A kdo ví? Možná se u mě objevila chyba právě proto, že jsem měl poznat automechaničku ve výslužbě."
Rozverně na mě mrknul a vstal.
Uvědomovala jsem si, že na něj s pootevřenými ústy zírám, protože mě zrovna v ten daný okamžik žádná patřičná odpověď nenapadala... A... počkat. Já mu řekla něco o své předchozí práci? Tak všímavý přeci být nemůže...!
"Díky za všechno, Anno. Myslím, že ven už nějak trefím."
Rozhlédl se po mé improvizované operační místnosti, než se poškrábal na zátylku.
"Ah, ještě něco... Dokážete udržet tajemství, že? Ti lidé, co mě sem přivezli... Vyřiďte jim mé díky a poproste je o mlčenlivost. a vy se o mé opravě také nikde nezmiňujte..."
"A komu taky?!"
Vylétlo ze mě, než jsem se tstačla nad podstatou otázky vůbec nějak zamyslet.
"Ah, skvěle. Takže si rozumíme."
Energicky pokýval hlavou a tak nějak povzbudivě se na mě usmál. Natáhl se pro vou černou koženou bundu, kterou přinesli spolu s ním a jedabyle si ji hodil přes rameno, načež se na mě znovu usmál a otočil se ke dveřím. Můj lidský mozek ale v ten daný ookamžik nebyl s to zpracovat to, co se právě teď děje. Snad jenom to, že se mi nějaký lizký francouz snaží zavrtat pod kůži.. Ale na druhou stranu to byl docela přitažlivý francouz... Tajemný, to bezpochyby. A vlastně taky trochu zvláštní. Vůbec ho nepřekvapilo, že se objevil na mém stole a celkově se choval až příliš v klidu, jakoby tohle nezažíval poprvé... Budu se muset Marka zeptat, kde ho kruci našel... Téměř u dveří se Erik Swayze otočil a lehce na mé mávl.
"Nashledanou Anno. Postarám se, aby vám za mou opravu došly peníze. A nevidíme se naposled. To vám slibuju."
To poslední mrknutí mě vyhodilo z rovnováhy snad úplně nejvíc. Teprve, když za ním zapadly dveře jsem si uvědomila, že tu stále stojím, v lékařské zástěře, ještě trochu postříkané od vnitřních tekutin a oleje. Rychle jsem ji ze sebe shodila a v klusu jsem ji odložila na operační lůžko. Rozrazila jsem dveře a proběhla jsem malou chodbou. bylo tu tolik otázek! Do kterých mi sice rozhodně nic nebylo, ale pan hezký francouz z Ria ve mě tak jako tak vzbudil pozornost. Jak to o mě mohl vědět? Kdo byl onen eric Swayze??
Proběhla jsem uličkou vedoucí k východu z mého malého příbytku. Rozrazila jsem vcenkovní dveře a octla jsem se na ulici. Okamžitě mě zahalil zápach starého oleje a rybího tuku. V téhle zastaralé čtvrti Tokya se to dalo dost dobře očekávat. Vozily se sem ryby z pobřeží díky obřím létacím dronům, ae já si tohle místo vybrala dobrovolně.
Ale mezi tou hrstkou lidí na ulici nebyla vidět žádná tmavá kštice. Nic takového. Žádný okouzlující francouz s opálením z Ria. I když, taky jsem měla co říkat. Otec cestovatel z Evropy a matka Japonka.
Kolem mě poletovaly papíry.. Jak ke mě zavíál zápach ryb z opačného rohu ulice.
Musela jsem zjistit, kdo je ten zatracen Erik, co má kůži jako Brazilec, přízvuk jako francouz a k tomu německé příjmení. Jistě, mohl mi lhát a už se mi nikdy neukázat.
Ale pořád mi nedocházelo, jak to o mém povolání mohl vědět? Otočila jsem se a vešla jsem spátky do budovy. Musím mluvit s Markem.
Ne. Nepočká to.

...


Vlezl do okna a pomalu a velmi opatrně se jej za sebou snažil zavřít. Nebylo to poprvé, co se vrátil pozdě, ale nyní měl skutečně důvod. Kdyby se neprobudil na stole doktorky automechaničky, asi by mohl skončit mnohem hůř. Asi by ho ideálně rozebrali na díly. Dnešní výlet do slumských čtvrtí měl odložit, když věděl, že je závada tak vážná... Vítr ze zavírajícího okna mu do očí vehnal slzy, které se ale na tvářích neobjevily. Konečně se ozvalo zaklapnutí okna. Poté, co seujistil, že je kancelář prázdná, se konečně vydal ke dveřím, aby mohl rozsvítit. Byla už noc... Když od ní spěšně odcházel, mohlo být tak... Kolem čtvrté. Ale jemu vždycky čas ubíhal poměrně rychleji než běžným lidem. Bezděčně se vrátil zpátky k oknu a pohlédl dolů.
Stodvacáté čtvrté patro. Jedno z nejluxusnějších v celé. Od stodvacátého výš už byla patra jen pro jednu osobu. Takže měl vlastně víceméně štěstí. Pohlédl na své ruce a párkrát zahýbal prsty. Ještě před několika lety by si byl nemyslel, že by dokázal bez pomoci dronů vylézt tak vysoko. Zdá se, že se zbytek těla na chiroplast velmi dobře adaptoval.
Zahýbal rameny. Paže ho bolely... Což vlastně bylo dobře.
Vrátil se ke stolu a pohlédl na malou cedulku, uloženou pečlivě hned vedle sklenice s prapodivnou šedou tekutinou.
"Ať se ti daří. Nebyl jsi na večeři, tak ti ji posílám sem. Miriam."
Přečetl si nahlas a pousmál se. Vždycky ho dokázala něčím překvapit a to si byl jistý, že si její mysl pročetl už snad milionkrát. Na jeden zátah do sebe obsah sklenice hodil a oklepal se. Umělá výživa mu asi nikdy nebude chutnat...
Ze spúodní ho šuplíku stolu vytáhl laptop, který si rozevřel na stole a usadil se k němu. Znovu si prokřupal prsty a musel se usmát při vzpomínce na to, jak mu ta malá mechanička říkala, aby to nedělal... Ale následující proces nikdy neměl moc rád, ale bylo to podstatně důležité pro to, aby sám sebe udržel ve funkci. Z obyčejně vypadajícího laptopu vytáhl přípojku USB. Chvilku mu trvalo, než mezi vlnitými vlasy našel to správné místo... Na pravé straně. Po chvilce stahování dat ji vrítil do laptopu... Přišel si očištěný, veselý... A zároveň podivně zahořklý.
Na obrazovce laptopu se postupně začaly objevovat soubory. Úryvky konverzace, vjemy, vzduch, pocity... Lehce jimi projížděl a trochu připitoměle se při tom usmíval. Zvlášť, když narazil na událost dnešního odpoledne. A na její sled myšlenek, když se mu začala hrabat v krční páteři...
Možná se to vážně stalo kvůli nějakému důvodu. Možná právě proto mohl číst jen tak málo z jejích myšlenek a vzpomínek... Když byl na jejím stole, málem si neudržel chladnou hlavu, když zjistil, že toho o ní může vědět jenom tak... Maličko. Jenom podle aktuálních myšlenek. Žádné vjemy do minulosti.. Budoucnosti. Jak to udělala? Po odstranění nedůležitých souborů a uložení těch potřebných vysunul USB a i s laptopem vše vrátil do zabezpečeného šuplíku.
Uklidňující prášek or Miriam, který vypil právě začínal fungovat.
A on už si koneckonců chtěl odpočinout... Svlékl se a lehl si do postele... Přesto se mu nechtělo spát. Musel nad ní přemýšlet.
Nad malou polojaponskou mechaničkou s doktorskými znalostmi z třetí ulice vpravo, sotva kousek od rybích trhů velkých skládek oleje.
Chtěl zjistit víc.
Ne... On přímo musel.
Protože jeho mysl se nikdy nezmílila.
To setkání mělo důvod. ač ho možná ani jeden z nich doposud neznal...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KennPery KennPery | E-mail | Web | 10. května 2017 v 4:06 | Reagovat

Venta De La Propecia  <a href=http://byuvaigranonile.com>viagra</a> Generic Cialis 20mg

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama